Summit Evropské unie nestanovil pouze kontury Reformní smlouvy, ale i harmonogram její přípravy a schvalování. Což rozhodně není pro Česko bezvýznamné. Nová smlouva by měla být ratifikována před volbami do Evropského parlamentu v červnu 2009. Předpokládá se, že mimo jiné zavede funkci prezidenta Evropské rady, který by měl být vybírán na 2,5 roku, a to maximálně na dvě funkční období. Tento prezident by měl nahradit doposud rotující unijní předsednictví. Což by znamenalo, že české předsednictví by mohlo být posledním. Když se ovšem podaří ratifikační proces urychlit - a Francie jako další motor Unie by měla předsedat ještě před Českem -, mohla by Praha o své předsednictví i přijít.

Mnohé napoví, jestli se podaří dodržet dohodnutý plán a mezivládní konference předloží návrh Reformní smlouvy do konce letošního roku. Bude záležet na tom, jaké poučení si vlády členských zemí odnesly ze selhání ratifikačního procesu euroústavy. Jestli během příštích několika měsíců přijdou s novými zásadními připomínkami s cílem jednání zablokovat, nebo zda všichni pochopili nutnost Reformní smlouvy. Fakt, že by se měla ratifikace nové smlouvy obejít bez referend, naznačuje snahu hledat bezrizikovou cestu.

Euroústava je tedy mrtvá, ale Reformní smlouva by měla její poslání zachovat. Tím je především zjednodušení základního dokumentu, zformování právní subjektivity Evropské unie a nový impuls k institucionální reformě. Národní parlamenty získají osm týdnů na to, aby vyjádřily námitky ke schvalovaným legislativním aktům a případně je zvrátily. Summitem byla přijata zásada, že státy mohou od některých právních a sociálních dohod či rozhodnutí odstoupit, aniž by to pro zbývající země znamenalo zrušení zmíněných opatření. To je bezesporu úspěch euroskeptiků, mezi něž se hrdě hlásí vedle některých britských politiků i mnozí čeští státníci. Toto rozhodnutí ale velice snadno může vést k vytvoření dvourychlostní Evropské unie.

Evropský parlament a Rada ministrů by v budoucnu měly mít rovná práva při rozhodování o unijním rozpočtu. K roku 2014 navrhované snížení počtu komisařů ze současných 27 na 17 je cestou ke zjednodušení rozhodování bez zásadní újmy na právech členských států. Bezesporu vylepšením oproti současnému stavu by mělo být sjednocení funkcí komisaře pro zahraniční otázky a vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Což znamená, že mizí euroústavou navrhovaný ministr zahraničních věcí a monopol by měl získat vysoký představitel pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Vzhledem k tomu, že ani euroústava navrhovanému ministrovi příliš pravomocí nepřisuzovala, změna je více otázkou ideologickou než obsahovou - má zabránit asociacím o vzniku evropského superstátu. Škoda, že stále chybí odvaha zbavit se dvojího sídla Evropského parlamentu, což by ukončilo nesmyslné poslanecké kočování.

Nejvíce pozornosti na summitu na sebe bezesporu přitáhlo Polsko. Jeho návrh na změnu rozhodovací procedury, kdy by státy získaly tolik hlasů, kolik je druhá odmocnina z počtu jejich obyvatel, byl zvláštní, ovšem určitou logiku měl - někdo by dokonce mohl říci, že byl srozumitelnější než vítězná plíživá proměna. Summit totiž rozhodl, že do roku 2014 bude platit systém dohodnutý roku 2000 v Nice. A podle smlouvy z Nice má Polsko s přibližně 40 miliony obyvatel v Radě 27 hlasů, zatímco Německo s téměř dvojnásobkem obyvatel 29 hlasů, což se většině polských politiků moc líbí. Tento systém by ale měl být za sedm let nahrazen systémem dvojí většiny z euroústavy - přijetí rozhodnutí bude vyžadovat souhlas 55 % členských států, které zároveň musejí představovat 65 % obyvatel Unie. Což by mělo snížit specifickou váhu Polska a naopak zvýšit vliv Německa.

Daleko větším problémem než matematika se ale ukázalo zdůvodnění návrhu a způsob jeho obhajoby, které prezentovala Varšava. Není zcela jasné, proč Polsko návrh předložilo. Ač se sebevíce snažilo zdůvodnit svůj postoj věcně, bylo zřejmé, že hraje více o prestiž než o velikost pravomocí. Je přece zřejmé, že i v případě přijetí polského návrhu by Varšava pro případné prosazení svých požadavků potřebovala významné a četné spojence. Svým chováním v minulých měsících, a to jak ve vztahu k připravované smlouvě, tak i při navrhované dohodě o strategickém partnerství s Ruskem, ovšem polská vláda významné spojence spíše odrazovala. I současná česká vláda ze své původní koketérie s ideu osy Praha-Varšava nakonec odvodila stanovisko »my se kamarádíme s každým« - které pak v médiích vydávala za udatnou zprostředkovatelskou misi.

Mnohem horší byly ovšem výroky některých současných polských státníků, které se snažily prosadit návrh Varšavy poukazováním na nacistickou minulost Německa a válečná utrpení Poláků. Zdá se, že i u našich severních sousedů žije spousta lidí, jimž idea evropského občanství mnoho neříká. Rozhodně dodnes neporozuměli duchu historické společné modlitby francouzského prezidenta Charlese de Gaulla a německého kancléře Konráda Adenauera v roce 1962. »Cesta končila v Remeši, symbolu našich starých tradic, ale také dějišti nesčetných klání mezi oběma nepřáteli na život a na smrt, od někdejší germánské invaze po bitvu na Marně,« napsal generál de Gaulle ve svých pamětech. »V katedrále, jejíž rány ještě nebyly zcela zahojeny, spojili první Němec a první Francouz svoji modlitbu, aby na obou stranách Rýna skutky přátelství překonaly utrpení války.« Tento přístup nejen napomohl usmíření Francie a Německa, ale i k vytvoření fungujícího silnému tandemu v dnešní Unii.

Na rozdíl od velkého francouzského generála žije příliš mnoho současných polských státníků v zajetí geopolitických stereotypů z 19. století. Podle těchto starých vizí je Polsko neustále ohrožováno ze západu protestantským Pruskem-Německem a z východu pravoslavným Ruskem. Pak se ovšem jako jediný možný významný spojenec jeví Spojené státy. Ty jsou sice také málo katolické, ale zároveň jsou tak daleko, že ve střední Evropě nemají žádné uzemní nároky. Snad jen nějakou tu vojenskou základnu. A ta se může hodit, zvláště když se Varšavě podaří ve Washingtonu pěstovat obavu z Německa nebo alespoň z Ruska.

Ve stínu polského handrkování pak britský premiér Tony Blair sehrál jedno ze svých posledních vystoupení. Dosáhl toho, že do připravovaného textu nové smlouvy o Unii nebude zahrnuta Charta základních práv, která byla součásti navrhované euroústavy. Bude sice platit, protože je dokumentem schváleným Radou, Evropským parlamentem i Komisí - ale všude na území Unie s výjimkou Velké Británie.

Ani v tomto případě není zcela jasné, proč Londýn tento požadavek postavil. Český premiér přispěchal s vysvětlením - jedná se prý o ústupek tradicím anglosaského precedenčního práva. To zní zajímavě, ovšem pak by nemohly ve Velké Británii platit žádné normy komunitárního práva. Porozumět Blairovu postoji je obtížné i proto, že zmíněná Charta byla odvozena z Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Ta byla podepsána v roce 1950 a je platná od roku 1953. Na její plnění dnes dohlíží Evropský soud pro lidská práva. A je dokumentem Rady Evropy, jejímž členem je i Velká Británie - vždyť u její kolébky stál Winston Churchill. Navíc je rozdíl, když proti smlouvě o ústavě vystupují bratři Kaczińští, nebo britský premiér: na textu neratifikované euroústavy je Blairův podpis. Je zřejmé, že v roce 2004 listina práv britskému předsedovi vlády nevadila.

Nezbývá než doufat, že dnešní britský odpor k Chartě základních práv není pokračováním politiky omezování individuálních svobod, které se stalo módou v souvislosti s bojem proti terorismu. V této chvíli je pouze jasné, že rozporuplný postoj Londýna k Evropské unii trvá. Také požadavky na vypsání referenda o Reformní smlouvě, které se již objevily v britském tisku, naznačují, že by se leckdo v ostrovním státě rád z připravené nové smlouvy o Unii vymanil úplně.

První komentáře k výsledkům summitu se liší podle toho, zda je pronášejí eurooptimisté, vzdávající hold osvícenské vizi evropského občanství, nebo europesimisté, hájící romantické tradice národního státu. Povětšině jsou ale zásadní komentáře uspěchané: dosažená dohoda je základem pro další jednání, jehož výsledky mohou být různé. Základním úspěchem summitu je, že se německému předsednictví podařilo odtrhnout reformu Evropské unie z mrtvého bodu. I když jistě budoucí Reformní smlouva bude nedokonalá, kromě institucionální reformy vytvoří podmínku pro to, aby bylo více energie v Unii věnováno záměrům v ekonomické a sociální oblasti.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom