Zde opravdu nešlo o tragický fakt nakažených dětí či nedostatek soucitu s nimi. To vše by bývalo bylo přirozenou reakcí, kdyby nám něco takového plukovník Kaddáfí a jeho režim umožnili.

Ponechme stranou skutečnost, že v zemi s takovými ropnými příjmy, jaké má Libye, a v tak velkém městě, jako je Benghází, mohla existovat nemocnice s tak strašnou hygienou a s tak strašnou kontrolou, že se tam mohly stovky dětí nakazit virem HIV. To samo by vydalo na zajímavou studii totalitního systému. Nás (Evropy) se v podstatě týká až to období, kdy se aféra provalila a libyjský režim začal hledat viníka způsobem typickým pro takový systém - my jsme za všech okolností skvělí, proto to musel udělat nepřítel z vnějšku.

Proto padla volba logicky na bulharské sestry a palestinského doktora. Od té doby je vše již pouze záležitostí právní, politickou a v případě Libye především státně gangsterskou. I v Libyi platí alespoň formálně jisté právní zásady - jako je dokazatelnost individuálního zavinění, zločinného úmyslu, rovnosti před zákonem atd. Ty vše libyjské soudy s posvěcením seshora porušily a staly se součástí státního vydíracího mechanismu. Lékařské argumenty pak byly pouze nástrojem soudního řízení a mohly být a byly svévolně manipulovány, odmítány atd.

Nebudu se pouštět do detailů ale rámcově: v tak velikém zařízení musely být stovky sester a minimálně desítky lékařů. Je vůbec technicky možné, že by pouze uvedená šestice byla vinna (připustíme-li vůbec možnost individuální viny na této úrovni). Proč tedy byla souzena a odsouzena (pokud si to pan Wagner neuvědomuje, oni byli pouze "omilostněni", výrok o jejich vině platí dál) jen ona? Měli - a pouze - oni možnost dozvědět se o hrozbě nákazy a zabránit jí? atd. atd.

A zde opouštíme i právní rovinu a dostáváme se na ryze politickou. Či lépe řečeno libyjsky politickou - tedy iracionální, eratickou a velmi často i gangsterskou. Libye trestaná za svůj podíl na teroristických útocích, šílené akce svého vůdce a mnohé další excesy se chce mstít a vybere si slabé snadno zranitelné oběti, vyřádí se na nich a nakonec jí to kvůli současné slabosti západu v podstatě projde.

Při tom všem si můžeme být prakticky jisti jedním: o osud nakažených dětí Kaddáfímu a jeho soudruhům vůbec nejde a sotva kdy šlo. Ohánět se tedy v tomto sporu plačtivými argumenty mrtvých dětí je - jak to již pan Wagner sám napsal - "jednostranné, neinformované, cynické a v důsledku hloupé".

Lékaři bývali v této zemi nositeli obecné vzdělanosti, je proto smutné když jejich jménem nejhlasitěji mluví lidé, kteří již kromě medicíny nejsou schopni pochopit nic.