Již 25. 5. 2007 se v Britských listech pod nadpisem "Já, tony Blair a mák" objevil článek od Ladislava Žáka, popisující tento seminář jako " asi to nejlepší a nejobsažnější" co je možno v České republice slyšet. Rozhodně má pravdu. Jeho informace je zajímavá, ale myslím, že opomenula podstatné skutečnosti, které byly prezentovány. Uváděná fakta nebyla ani tak překvapivá pro člověka, který se problematikou zabývá, ale jejich samotné uvedení americkou stranou otvírá možnost objektivní analýzy a tím i hledání perspektivy. Pojďme tedy k podstatě věci.

Slavomír Horák z Institutu mezinárodních studií FSV UK podal nejen velmi kvalifikovaný přehled o novodobé historii Afghánistánu, ale upozornil na podstatu současných problémů. Situace v zemi se zhoršuje, Kábulská vláda nekontroluje zemi, ta je stále více pod vládou jednotlivých místních vůdců, moc Talibánu neklesá, při bojových akcích jsou vysoké ztráty v řadách civilistů a tím je posilňováno všeobecně stejně již převládající vědomí, že cizí vojenské síly jsou síly okupační (tento termín se neužívá již jen vůči Američanům). Překvapivě, ale pravdivě i Štefan Füle, velvyslanec ČR při NATO potvrdil, že vojenské jednotky nejsou schopny kontrolovat zemi a dodal, že za poslední rok se zpateronásobily samovražedné teroristické útoky. Proti tomuto způsobu boje není obrany a lze proto očekávat nárůst ztrát vojsk operujících pod velením NATO. Přítomný generál Josef Prokš, zástupce náčelníka generálního štábu AČR uvedl sice pouze fakta o naši účasti, ale uvedené názory, (byl přítomen i L. Rouček, člen evropského parlamentu) že vojenské řešení je bezvýchodné nijak nevyvracel.

Na základě uvedených a velmi závažných informací je možno shrnout diskusi, která by mohla vést k hledání cesty k "afghánizaci" tohoto problému. Zde se vyskytly zajímavé názory, které nebudu autorsky specifikovat, protože se setkaly s obecným souhlasem. Námitky, které se mohly opřít o stávající bojové postupy a to ve velkém rozsahu na místě jsem nezaznamenal. Seminář spíše hledal řešení v jiných oblastech než ve vojenských akcích.

V zemi existuje několik faktorů, které by měly být zvažovány z pozitivní stránky a jejich možného zapojení do společné vlády. Předně se jedná o administraci v Kábulu, která obtížně hledá svoji pozici, ale zůstává aktivním účastníkem možných řešení a to i pro jejich vztah s "okupačními" jednotkami, ke kterým se staví často kriticky, ale má nejlepší možnosti žádat předání moci a požadovat případný odchod cizích vojsk. Dílem je to i Talibán a hledání vhodné a možné formy jednání s ním i mimo bojiště. Kontakty s ním existují (vzpomeňme jen na skutečnost, že současný prezident byl designovaným velvyslancem Talibánské vlády u OSN) Opačný přístup, tj. likvidace Talibánu je požadavkem krajně nereálným. Překvapivě, ale s jistou relevancí, byla zmíněna i úloha faktorů bývalé socialistické vlády, jako systému, který vlastně jako jediný byl založen na občanském principu, měl jisté úspěchy v industrializaci, postavení žen, školského systému i jistého zdravotně sociálního přístupu. Ustavení a vyzbrojení Talibánu americkou stranou jako protiváhy těmto silám SSSR patří dnes již do minulosti bipolárního světa a jistá spolupráce není tudíž vyloučena.

Za podmínek určité vzájemné tolerance či dohody, je možno nalézt přistup i k jednotlivým územním vládcům. Byl by to proces pozvolný, vzájemně se prolínající, ale pravděpodobně jedině možný.

Nabyl jsem dojmu, že účastníci diskuse přejímají toto směřování možného řešení. Rozhodně to byl posun od doby když jsem hodnotil situaci ve své analýze "Afghánistán - problematický úkol NATO" z 2. 12. 2006. Aktivizace válečných operací a to i za použití těžké techniky a letectva, která v poslední době eskaluje bez pozitivních výsledků, ale s důsledky na ztrátách civilního obyvatelstva, vyvolává již veřejné protiamerické demonstrace i protesty vlády v Kábulu.

Současná situace v Afghánistánu není nepodobná roku 1968 ve Vietnamu, kdy Pentagon se stále snažil posilovat již svých 550.000 vojáků v zemi a to za podpory Stadepu. Tehdy však CIA přišla se svojí teorií vietnamizace a začala hledat v důvěrném vyjednávání s SSSR podmínky možného odchodu ze země. Tato operace byla vedena v režii USA (zprvu výlučně CIA). Dnes kdy fakticky se jedná v Afghánistánu o stejné postavení a NATO je jenom v roli servisní organizace (k dodávání vojáků) ve vztahu k USA, hledá se pravděpodobně obdobné řešení. Nakonec i na semináři slovo afghánizace se často skloňovalo (včetně ředitelky Odboru bezpečnostní politiky MZV ČR paní Kuchyňkové- Šmiglové). Ta bohužel jen uváděla, že se musíme učit tomuto postupu, jako by neslyšela o Vietnamu a dokonce o roli československé diplomacie při zprostředkování právě tohoto ujednání na žádost americké strany. Byl to nakonec jeden z nejvýznamnějších počinů československé diplomacie v nové době. Aktivity, které pomohly ukončit boje a nepřidávat další tisíce mrtvých Američanů již k 57 tisícům padlých ve Vietnamu. Nesmíme zapomenout na mnohonásobek ztrát Vietnamců.

Vzhledem k průběhu semináře a hlavně jeho organizátorům nemám pochybnosti, že se hledá i jiná cesta k řešení (asi ta jedině správná) než posilovat vojenský potenciál jak zasíláním dalších vojáků a materiálu. Překvapuje jenom, že tuto tendenci "politického" řešení naše vedení ministerstva nezachycuje a nespolupracuje přestože má k tomu i svým přímým členstvím v NATO otevřený mandát. Naopak slyšíme o nutném dalším vojenském posilování a navíc plnění závazků navyšování vojenského rozpočtu a tím i zisků zbrojařských firem (např. Pithart nebo dokonce i komentátoři Práva - jmenuji tyto zdroje, protože se zdají na prvý pohled absurdní).

Koncepční myšlení je složitá záležitost, ale v podstatě má dvojí cestu. Hledání pozitivních prvků řešení sporů (tím víc soustředění se na ukončení válečných konfliktů) v celé své složitosti a komplikovanosti. Jedná se o velmi náročný přístup vyžadující nejenom znalost podkladů a schopnost vysledovat perspektivu, ale i osobní odvahu. A nehledejte nikdy ocenění. Nestalo se tak ani v případě ukončení vietnamské války. Naopak schopnost tehdejších aktérů a to i přes pozitivní výsledek je uvádí do kategorie podezřelých. Třeba právě jen pro tu schopnost. Na druhé straně tvrdý a jednoduchý postup se vždy kryje za zásadovost, odhodlání, rozhodnost a likvidaci nepřítele. Jednoduché myšlení, pokud vůbec. My pro to máme všezahrnující termín "zelené mozky". Ten se ale nemusí vázat jen k armádě.

Seminář na americkém velvyslanectví byl pozitivním prvkem ne vzhledem ke skutečnostem, které se tam prezentovaly, ale hlavně z hlediska jeho směřování a otevírání prostoru k nabízené diplomatické akci. V současném našem politickém prostředí však je mimo pochopení a to i přes skutečnost, že máme zapojeny vlastní vojenské jednotky, které by diplomacie měla chránit a pracovat iniciativně k ukončení operací. Vzpomeňme na Vietnam i ten nakonec končil vyjednáváním. Pro nás je to opět malinké připomenutí, že ani americké postoje nejsou jednoznačné, jednotné a podléhají (konečně) snad i pozitivnímu vývoji.