První se začala psát 25. března 1957, kdy zástupci Itálie, Německa, Francie a tří států Beneluxu podepsali Římské smlouvy a vytvořili Evropské hospodářské společenství. Tedy základ dnešní EU.

Nechcete? Udělám to sama! Oslav kulatin, spojených se sepsáním výhledu, kudy se má Unie dále ubírat, se ujalo Německo, které EU nyní předsedá. Hostitelství připadlo Berlínu. Za Evropskou komisi (EK) přicestoval její předseda José Barroso, Evropský parlament (EP) zastupoval také šéf, Hans-Gert Pöttering.

A konečně, osobou, která se obula do celého podniku s pečlivostí sobě vlastní a stala se největší hvězdou summitu, byla kancléřka Angela Merkelová: ona dáma ve střídmém oblečení, předsedkyně křesťanských demokratů (CDU) a toho času i letošní šéfka skupiny nejvyspělejších zemí světa G8.

Původně západní a následně naturalizovaná východní Němka nadělila Evropě Berlínskou deklaraci. V ní oslavila dosavadní úspěchy Unie a nastínila představu, že je nezbytné oživit Smlouvu o Ústavě pro Evropu. Aniž se kontroverzní slovo „ústava“ v dokumentu objevilo.

Nežádoucímu sporu s Brity, Poláky a Čechy, kterým není ústavní projekt pochuti, předešla tím, že nechala - navzdory slibům o transparentnosti a demokracii v EU - návrh textu do poslední chvíle pod zámkem. A připojila nápad, že ho podepíše za Unii ona sama, spolu s Barrosem a Pötteringem.

Operace proběhla hladce: v konečném znění stojí věta, že se členské státy shodují na tom, aby se EU postavila do voleb do EP v roce 2009 na nový, reformovaný základ. Výhrady se sice dostavily, ale až po podpisu.

Čerstvý triumf Merkelové by nicméně mohl být pro vystudovanou doktorku přírodních věd jedním z posledních na mezinárodní scéně. Kancléřku už čekají jen dvě jisté příležitosti, při nichž může zazářit. Jde o červnová zasedání Evropské rady v Bruselu, kde má Berlín zveřejnit v kostce „jízdní řád“ reforem institucí EU - a o schůzku G8 v Heiligendammu. Nad zahraniční agendou poté převáží agenda domácí. A tam už Merkelová zdaleka tak neboduje jako navenek.

Minulost, přítomnost, budoucnost. Slavíme ve městě, které snad ani nemůže být symboličtější, připomněla přítomným na nádvoří německého historického muzea kancléřka. Na hodinách bylo v tu chvíli něco po desáté ráno. „Ve městě, které bylo ještě před 18 lety rozděleno zdí, ostnatým drátem a povely ke střelbě. V němž zaplatili lidé na útěku za svobodou životem,“ pokračovala Merkelová. A plynule přešla do roviny vyzvání: „Vyrůstala jsem na východní straně tohoto města. Když se podepisovaly Římské smlouvy, byly mi tři roky. Když se stavěla zeď, bylo mi sedm. Nevěřila jsem, že budu moci před důchodem vycestovat na Západ. Pár metrů odtud končily mé cesty.“

V místě, o němž mluvila, na Třídě 17. června na západní straně Braniborské brány, finišovaly v tu chvíli práce na zahájení velkolepé lidové slavnosti. „Pak zeď padla, a já prožila na vlastní kůži, že nic nemusí zůstat tak, jak je.“

V oněch pár větách, poznamenal na druhý den deník Franfurter Allgemeine Zeitung (FAZ), přetavila kancléřka osobní zážitek ve varování pro budoucnost. A v oněch pár větách, podotkl stejný zdroj, tkví podstata celé berlínské inscenace na počest Římských smluv. „Měla být více než jen oslavou narozenin, na které padají vzájemné a často laciné lichotky. Poznámka Merkelové o tom, že se věci mění, měla dodat Evropě nový náboj pro vyčerpaný reformní proces,“ napsal FAZ.

A skutečně. Slovo od slova, s profesionální intonací a bez přebreptů, pokračovala hlavní řečnice v daném konceptu: připomínat staré zásluhy, vyvozovat z nich závazky a upozorňovat, co se musí udělat, aby se na předchozí výkony podařilo navázat. „Evropský model, který spojuje hospodářský úspěch se sociální odpovědností, musíme zachovat.“

Protože svět na Evropu nečeká, zdůraznila Merkelová, potřebuje Evropa jedno - dynamiku. „Musíme se stát premiantem v obnovitelné energii, v efektivitě využívání energie a v ochraně klimatu. Neodkladná je společná vnější a bezpečnostní politika. V našem zájmu zůstávají úzké a přátelské svazky s USA a NATO. Potřebujeme i strategické partnerství s Ruskem.“

Vím, že to chcete. Jeden z pozvaných politiků, který se o něco později procházel spolu s ostatními po Pařížském náměstí, přiznal, že tyto výzvy zůstaly v uších. „Neměl jsem pocit, že jsme se sem sjeli vzpomínat.“ Správný postřeh. „Vnitřní uspořádání Unie musí odpovídat její velikosti o 27 členských státech. Co je k tomu třeba? Má odpověď je jednoznačná: EU potřebuje větší a jasnější kompetence. Pro energetickou politiku, pro vnější politiku, pro vnitřní politiku a právní otázky. Musí být přesněji vymezeno, za co odpovídají členské státy a za co Společenství. Musí se zajistit, aby unijní instituce byly efektivní, demokratické a fungovaly transparentně. Proto je důležitá a nezbytná shoda na cíli, že se Evropská unie musí postavit do voleb do EP na nový společný základ,“ přešla k meritu věci Merkelová.

Osudná slova jsou venku. Z hlediště se ozývá potlesk. Politička přerušuje řeč. Ti, kdo dobře vědí, že za novou platformou se skrývá snaha oživit pro ně nepopulární euroústavu, nasazují kamennou tvář - prezidenti Václav Klaus, jeho polský kolega Lech Kaczynski a britský premiér Tony Blair. Jiní dávají najevo sympatie.

Jde se do finále. „Na konci německého předsednictví může být hotový jakýsi jízdní řád, jak dál. Sázím na vaši podporu. Přeji si, aby si Evropané za 50 let řekli, tehdy v Berlíně se Evropa vydala správným směrem,“ končí kancléřka.

Nádvořím muzea burácí potlesk. Aplaudující Cherie Bairová se otáčí dozadu a hledá spřízněné duše. Lech Kaczynski netleská. Merkelová, Barroso a Pöttering podepisují deklaraci, hraje se Beethovenova Óda na radost. Klaus podává kancléřce ruku. Elita jede autobusem na Pařížské náměstí pro „rodinné foto.“

Chléb a hry. Štafetu přebírá Braniborská brána, symbol rozdělení Berlína. Na její západní straně se rozjíždí velkolepé pouliční představení. Po „Noci krásy“ v berlínských státních muzeích a klubové noci ve více než 30 zábavních podnicích otevírá s úderem poledne symbolické „brány“ 75 informačních a prodejních stánků 27 zemí, německých spolkových institucí, evropsky činných organizací a několika významných firem. Téma? Evropa, to jsme my.

Politici obědvají, lid se baví. Pár set metrů od brány na konec stanového městečka a zpět se dá projít nejrychleji za hodinu. Z českého stánku se line vůně pražské šunky, topinek a bramboráku, z infostánku prosakuje zvuk dud.

Řekové zvou na kávu, gyros a grilované maso. Rakušané dovezli speciality z Tyrol, Slovinci suvenýry a víno. Rumuni se snaží zaujmout kraslicemi. Kus za 10 eur. „To nemyslí vážně,“ komentuje cenu jeden z kolemjdoucích. Maďaři dali na víno, papriky a klobásy. Malta láká na sladkosti, stejnou nabídku zvolili Španělé a Portugalci.

U irského stánku se upíjí Guiness. Polsko se snaží oslnit jantarem. Britové dotáhli klasický ostrovní trávník a v zelených tričkách burcují na ochranu klimatu. V „Itálii“ nemůže chybět pizza, víno a zmrzlina, u Nizozemců zase tulipány.

Pořádající Německo zastřešuje spektákl obecnou osvětou a napájí žíznivce pivem Berliner Kindl. Jednou z 5000 pivních značek, které se ve Spolkové republice vyrábějí.

Venku chvála, doma chlad. Bude to hra na domácím hřišti, na kterou se bude dívat celá planeta. Svět bude hostem Angely Merkelové, konstatoval těsně před slavnostmi časopis Vanity Fair (VF), který si zvolil portrét dotyčné na titulní stránku.

Stalo se. Jenže kdo bývá prorokem ve světě, nemusí jím být doma. Pro Merkelovou to platí naprosto přesně. Obdivu, který si vydobyla směsí inteligence a ženské mírnosti (The Economist mluví o Bonusu ženskosti), se jí na domácím parketu zoufale nedostává. Není k němu důvod. Reformy, za něž původně bojovala, neprosadila. Myšleno ona sama, protože přenechala aktivitu ministrům. Což je prý taktika, tvrdí její okolí - aby si nezadala s něčím, co se občanům nemusí líbit. Vehementně se zato pustila do témat, která nejsou pro konzervativce typická - příkladem je ochrana životního prostředí.

Voliči jsou na rozpacích - a jejich sympatie nejsou velké. „Může se stát, že zlatá éra Merkelové záhy skončí. Už na červnovém zasedání G8 může být svět jejím hostem naposledy,“ prorokuje VF. „Pak převáží německé záležitosti: v příštím roce zemské a rok na to všeobecné volby.

Z určitého pohledu, míní Economist, má zatím Merkelová v Německu štěstí. Hospodářství je na vzestupu, třebaže daleko více díky byznysu než politice. Na rozdíl od předchůdce Gerharda Schrödera se může spoléhat na podporu horní parlamentní komory Bundesrat. A umí si počkat: tím, kdo ve velké koalici trpí, je SPD. Socialisté jsou v křeči, části jejich úloh se už křesťanští demokraté šikovně zmocnili. Namátkou jde o péči o děti a zmíněnou ekologii.

Strategie rozkladu kolegy „zevnitř“ může být klíčem k samostatnému vládnutí. Kartami však mohou zamíchat výsledky zemských voleb a ambice možných nástupců nynější šéfky, jichž má CDU hned několik. Jisté je, že hvězd typu Angely Merkelové nemá Evropa nazbyt. Operace Berlín budiž důkazem. Kdyby předčasně zhasla, byla by to škoda. I pro Německo, které si to dost možná ani neuvědomuje.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom