Na osvětlení vojenského pozadí uveďme nejdříve několik číselných údajů -- oficielních, jak je sdělilo 13. července americké ministerstvo obrany. Ztráty US ozbrojených sil od počátku války činily 3.611, z toho "nepřátelské akce" způsobily smrt 2.967, mimo ně 644. Zraněno bylo 26.695 příslušníků ozbrojených sil, včetně 14.681 těch, kdo se mohli během 72 hodin vrátit do služby. Nezapočítáni jsou zranění nebo kdo onemocněli mimo službu. Zabito bylo rovněž 287 cizích vojáků (britských a jiných). Během "rekonstrukce" přišlo v Iráku o život také 160 amerických "smluvních sil" (tj. nebojujících civilistů -- "podnikatelů" nebo "bezpečnostních složek"). Počet civilních obětí mezi Iráčany kolísá mezi 67.237 a 73.568. (Pentagon irácké ztráty na civilistech nepočítá. To činí soukromý britský server www.iraqbodycount.net. Přehled, vypracovaný iráckými lékaři v roce 2006 s pomocí fakulty veřejného zdravotnictví na universitě Johnse Hopkinse v Baltimore, odhadoval počet iráckých občanů, kteří zahynuli v souvislosti s válkou, na více než 655.000. Během invaze samotné přišlo na jaře 2003 o život mezi 4.530 a 6.050 iráckých vojáků, od té doby bylo zabito 6.300 vojáků a policistů.)

Americké cíle?

Letošního 23.ledna oznámil prezident Bush v tradičním poselství o stavu Unie, že se rozhodl vyslat do Iráku dodatečně 21.500 dalších ozbrojených sil. Jejich nástup probíhal od počátku března, poslední posily ("surge"), určené zejména pro nastolení bezpečnosti v Bagdádu, dorazily na místo v polovině června. Výsledky -- byť ovšem prozatímní -- se mj. odrážejí v těchto údajích: v červnu došlo k největšímu počtu denních útoků od května 2003 (připomeňme, že 1. května 2003 vyhlásil Bush konec "větších bojových operací") -- jinými slovy, počet útoků stoupal s rostoucím počtem posil. Navíc poklesly v červnu ataky na civilisty ve srovnání s květnem o 18%, ubylo i útoků na irácké bezpečnostní síly, zato o 7% bylo více útoků na koaliční vojska.

Generál Petraeus odhadoval 17. června, že armáda -- která v tuto chvíli čítá zhruba 155.000 vojáků - možná zůstane v Iráku dalších deset let. (Plány na invazi odhadovaly v srpnu 2002, tři čtvrtě roku před jejím zahájením, že na konci roku 2006 bude v Iráku zapotřebí pouze 5.000 ozbrojených sil.) Petraeus slíbil, že jeho zářijový report bude obsahovat "otevřené hodnocení". 20. července -- tedy o měsíc později -- doplnil Petraeuse jeho zástupce, generálporučík Raymond T. Odierno, že sice nežádá o odklad zářijového hodnocení "nové vojenské strategie", že však bude trvat "nejméně do listopadu", než bude možné říci s jistotou, zda strategie působí. Ve videokonferenci za zavřenými dveřmi sdělil velvyslanec Crocker zástupcům obou komor Kongresu, že je stále pravděpodobnější, že politické "mezníky", jejichž dosažení iráckou vládou je pro demokraty v Kongresu jedním z hlavních předpokladů rozhodování o setrvání amerických sil, irácká vláda nedodrží. Ve snaze už předběžně vylíčit situaci v Iráku jako "na nejlepší cestě", vydal Bílý dům 12. července 25stránkovou zprávu, v níž 8 ze zmíněných "mezníků" označil za uspokojující, dalších osm za neuspokojivé a dva za smíšené. K neuspokojivým přitom patří např. výrazný program odzbrojení milicí, záruka, že velitelé armády a policie budou zajišťovat dodržování zákona stejnou měrou, zvýšení počtu bezpečnostních složek, které mohou jednat nezávisle (tj. bez podpory Američanů -- ve skutečnosti jejich počet poklesl), zákonodárství o rovnoměrném rozdělení příjmů z ropy bez ohledu na vyznání nebo národnost atd. Jak vidno, jde o body velmi podstatné. Ostatně generál Petraeus sám připustil, že od počátku posil "nebylo dosaženo žádného skutečného pokroku" v Iráku v politické oblasti.

K tomu třeba dodat, co Stephen J. Hadley, jenž se po odchodu Condoleezzy Riceové na ministerstvo zahraničí stal hlavou prezidentových bezpečnostních poradců, uvedl 16. července v televizi ABC. Podle něj si administrativa klade v Iráku pět krátkodobých cílů: 1. pokračovat spolu s iráckými silami v boji proti al-Kájdě v Iráku ("al-Kájda v Iráku" není totožná s al-Kájdou obecně -- obě spolu jenom úzce spolupracují!), 2. nastolit místní samosprávu, která bude účinněji působit v nastolení bezpečnosti, 3. pomoci stanovit pravidla pro ústřední vládu, podle nichž by šíité, sunnité a Kurdové spolupracovali, 4. dosáhnout mezinárodní spolupráce na podporu Iráku, 5. zabývat se jinými problémy na Středním východě, např. napětím mezi Izraelem a Palestinci. Také z těchto slov je zřejmé, že v Iráku se USA potýkají zdaleka nejenom s problémy vojenskými, nýbrž ve stejné míře (stejně obtížně "řešitelnými") také politickými -- obojí jsou propojeny do jednoho klubka. "Problémem" je mj. vždy znovu zmiňovaný postoj (někdy nazývaný nedostatečnou účinností) předsedy irácké vlády Nurí al-Malikího, o němž před nedávnem kolovaly ve Washingtonu spekulace, že bude muset být "vyměněn". (Třeba si uvědomit, že hypoteticky je irácká vláda vládou nezávislého státu, vzešlou z demokratických voleb -- fakta, jež z Iráku přicházejí, tuto teoretickou úvahu však den co den vyvracejí a dokazují, že o každé důležité záležitosti, nejenom boji proti povstalcům, rozhodují okupanti.) Že ovšem také slabí se vzpírají, dokázal i al-Malikí, když 14. července odmítl americké pochyby o nedostatečném vojenském a politickém "pokroku" své vlády a prohlásil, že americké síly mohou "kdykoliv" z Iráku odejít - irácké vojenské a policejní síly mohou prý vakuum, vzniklé odchodem spojeneckých jednotek, zaplnit.

Co přijde potom

Podle "válečných her", jež pro vedení americké armády provedl expert, plukovník námořní pěchoty v záloze Gary Anderson, by ovšem důsledky amerického odchodu "nebyly apokalyptické," ale rozhodně "ošklivé". Anderson má zato, že se jako pravděpodobné rýsují tři možnosti. Většinoví šíité by vypudili sunnity z oblastí západně od provincie Anbar, jež je nábožensky smíšená. Druhou možností je pravděpodobná občanská válka mezi šíitskými skupinami v jižním Iráku (odkud do roka zřejmě odejdou britští vojáci). A zatřetí, Kurdové by mohli ustálit hranice svého území a vyzvat Američany, aby tam zůstali. Irák by se tak stal územím tří jednotlivých "národů".

Diskuse, vedená ve Washingtonu o tom, kdy mají Američané z Iráku odejít, se začíná soustřeďovat na následky odchodu. Nejčernější scénář ovšem pochází od samotného prezidenta, který se proti odchodu -- v "nejlepším" případě proti jakémukoliv konkrétnímu datu odchodu -- staví nejrezolutněji (přesto, že od něj postupně odpadávají i mnozí významní republikáni). Bush tvrdí např., že al-Kájda nebo Írán -- popř. oba společně -- by Irák "převzali", pokud by Američané "ukvapeně ustoupili". Prohlásil nedávno, že al-Kájda "by mohla lépe rekrutovat nové členy a lépe shromažďovat peníze, s nimiž by dosahovala svých cílů" v útocích uvnitř Spojených států.

Prezidentovi kritici však zastávají názor, že Bush velice přehání, aby nahnal strach a že nic už nemůže být v Iráku horší než současná situace. Někteří vysocí důstojníci se naproti tomu domnívají, jak to vyjádřil jeden z nich, že po odchodu amerických sil "vypukne takové násilí, že ve srovnání s ním vypadá současná nestabilita jako církevní piknik." Válečné hry, uspořádané společným velením armády v dubnu loňského roku pod názvem Společné hledání 2007, předpokládaly rozdělení "země jako Irák", přičemž podle slov jednoho účastníka by se americké síly rychle stáhly z hlavního města do oblastí dalekého severu a jihu. "Máme závazky vůči Kurdům a Kuvajťanům a oni také poskytují nejstabilnější a nejbezpečnější místa, z nichž je možno pokračovat," říká tento důstojník (v záloze). Ale dodává: "Ani pak však nebylo konečné hodnocení pro Spojené státy příliš příznivé."

"Poučení" z odchodu ("stahování") ozbrojených sil z válečných území mohou být různá. Nezapomenutelný pro USA je odchod z Vietnamu. Joseph R. Biden ml., demokratický senátor ze státu Delaware -- mimochodem jeden z demokratických kandidátů na prezidenta -, řekl, že Bagdád by se mohl stát "opakovaným Saigonem". A v připomínce scén, jež se odehrávaly, když Američané museli "odcházet" z Vietnamu, varoval: "Budeme evakuovat americké občany ze střech budov Zelené zóny, nezměníme-li svou politiku a to hezky pronikavě." Varování ještě mnohem závažnější (ne-li lidsky, rozhodně vojensky a tím i politicky) vyšlo z úst Colina Powella, bývalého ministra zahraničí (a předtím generála). V rozhovoru pro veřejnoprávní rozhlas (NPR) prohlásil 18. července, že vojáci se musejí začat v příštím roce vracet, poněvadž americké ozbrojené síly "jsou příliš 'rozředěné' " a pokud by nebyly staženy, nebyly by s to bránit v případě nutnosti svou vlast. (Tato výstraha není v posledním roce první, ale z úst bývalého nejvýš postaveného vojenského představitele zní mimořádně varovně.)

Čekání na září je tedy čekáním na Godota -- zpráva Kongresem vyžadovaná bude bezpochyby 15. září předložena, ale jasné rozhodnutí nepadne. George W. Bush, jak víme z obou období jeho prezidentování, není s to a ochoten připouštět své omyly. Nelze očekávat, že by souhlasil s odchodem amerických sil z Iráku -- rozhodně ne dříve, než odejde z úřadu. Demokraté mají dostatečnou většinu pouze ve Sněmovně reprezentantů, a nutit prezidenta-vrchního velitele ke stahování armády tím, že by odepřeli financování válečného tažení, k tomu nemají odvahu: vystavili by se obvinění, že "našim ohroženým hochům" neposkytují to, nač mají "hoši", kteří brání vlast, nárok.

Hypoteticky je sice možné rozhodovat se mezi dvěma alternativami, jak se o nich zmiňuje známý komentátor New York Times Thomas L. Friedman: budˇse USA angažují v Iráku naplno -- pak by ovšem musely za to zaplatit životy dalších Američanů i Iráčanů, bez možnosti naklonit si ani vzájemně se potírající rivaly uvnitř země ani nepřátele mimo Irák. Druhou možností je úplný odchod, jenž může znamenat "druhý Darfúr", ale také naději, že tváří v tvář možné tragedii najdou znesvářené strany v Iráku cestu k usmíření a podstatné změně situace.

"Ve hře" je pochopitelně více neznámých, zdaleka ne všechny jsme mohli uvést. Nepříliš často zmiňovaným, byť mimořádně důležitým faktorem je např. irácká ropa, o niž Američané (tj. velké ropné společnosti prostřednictvím politiků) hrají nátlakem na iráckou vládu, aby co nejdříve prosadila zákon o ropě. Ve skutečnosti tedy přichází letos září v USA dost brzy -- váhy se už značně vychýlily na jednu stranu a rozhodnutí se zdá pouze oddalované. Přesto se na září čeká.