Na počátku pořadu kamera za podpory dramatické hudby dynamicky najede jako endoskopické oko diváka do informačního redakčního nitra -- newsroomu - a vzápětí se rychle navrátí do základní polohy v níž se zastaví a pak po celou dobu pořadu sleduje v této distanci párovou figuru dvou moderátorů.

Na levé straně sedí za stolem žena a vedle ní na pravé straně sedí muž.

Není třeba příliš zdůrazňovat, že podle tradiční nadřazené genderové topologie na levou stranu byla vždy přiřazována "ženskost" a s ní i různé nižší "ženské" kvality jako vlhkost, chtoničnost a chaos. Je proto zajímavé jak toto kulturně archaické a "archetypální" schéma lehce proniklo i do moderního televizního zobrazovaní.

Co má ale znamenat - v kontextu mediálních zpráv a navíc ve shodě s archaickou genderovou topologií - samotné zobrazování dvojpohlavní párovosti?

Co nám touto genderovou prezentací chtějí média vlastně sdělit?

Mediální aviváž

S pádem komunistického totalitního režimu byl nový veřejnoprávní mediální režim postaven před otázku jak důvěryhodně a atraktivně prezentovat události z infoscény. Mediální volba zarámovat nejrůznější události obrazem sociálně archetypální dvojpohlavní párovosti nebyla nahodilá. Splňovala celou řadu různých polistopadových, často ale protikladných ideologických celospolečenských kritérii a politických tendencí: formálně naplnit novopečenou demokratickou snahu o rovnoprávnost, ale zároveň posílit nostalgický návrat k tradici i význam rodiny.

Toto rámování mediální "rodiny" však s postupnou společenskou konsolidací převzalo jinou roli, která je důležitá nejen pro diváky, ale ještě více pro inzerenty -- avivážovat (změkčovat) tvrdost každodenních obrazů z informačního světa.

Genderové mediální rámování tak postupně převzalo funkci informační ideologické aviváže -- vtiskovat svým změkčujícím mediálním rámem světu jinou tvář.

A tak už dlouhé období se události a informace v mediálním diskursu avivážují a vše se měří normalizačním účinkem, neboť funkcí tohoto změkčovadla je normalizovat a neutralizovat například nepříjemné emoce.

Postupem času dosáhlo "rodinné" ideologické rámování dokonce tak cynické podoby, že například mezi jednotlivými zprávami z ohniska válečných konfliktů, kdy se před diváky komíhají obrazy roztrhaných lidských těl, se moderátorská dvojice mezi sebou vesele baví jakoby si spiklenecky sdělovala nějaký soukromý drb z newsroomu. Jejich mediálně "rodinné" odlehčení tak avivážuje jakoukoliv sebetvrdší informaci.

Politické mediální dějiny jsou plné obrazů podobného "rodinného" rámování. Například nejrůznější diktátoři se s oblibou propagandisticky prezentovali jak v náručí třímají nějaké dítě.

Mediální obraz zpravodajské "rodiny" však nesimuluje jen ideologickou genderovou společenskou párovost - jakoby produkce informací podléhala zákonitostem společenské dvojpohlavnosti - , ale svým endoskopickým nazíráním do zpravodajského zákulisí zároveň simuluje i představu informační "otevřenosti" - jakoby divák skutečně zcela "live" nahlížel do divotvorné mediální kuchyně.

Česká televize jako přímá dědička hard-totalitní televize nahradila modus ideologického zakrývání věcí a problémů soft-ideologickou otevřeností. Je ideologická nejen iluzívností informační "otevřeností", ale i svou prezentací mediální "dvojpohlavnosti", kterou pouze vytváří zdání genderové společenské parity.

Ačkoliv se polistopadový mediální slovník změnil takřka ze dne na den, předlistopadová ideologická gramatika se transformovala do podoby mediální soft-ideologie.

Kdyby se ČT (a jiná média) aspoň trochu snažila "reprezentovat" pluralistickou genderovou společenskou realitu, musela by například jednou vysílat zprávy v ženské, po druhé v mužské párovosti, jindy jako mužský, po druhý naopak ženský mediální "singles", a samozřejmě by se neměla vyhnout "tranďácké" verzi. Takto se prezentuje v ideologicky genderové zatuhlé statičnosti a konzervativnosti, která nezohledňuje aktuální dynamiku a realitu sociálních vztahů.

Info-taťka a info-matka - ideologické rituály stability

Ačkoliv je obraz párové rodiny sociálním archetypem, přesto každý politický režim s ním nakládal sobě vlastním způsobem.

Za komunismu bylo například nemyslitelné, aby vrcholné události z domova a zahraničí prezentovala nějaká "mediální rodina", protože předvojem společnosti byla "avantgardní strana", kterou reprezentoval především muž jako hrdinný bojovník podávající z právě probíhající studené fronty nejaktuálnější propagandistické novinky.

Ačkoliv i média jsou genderově strukturovaná, přesto se nabízí jednoduchá otázka: co má společného mediální diskurs televizního zpravodajství s genderovým stereotypem jakéhosi info-taťky a info-matky, prezentující se způsobem jakoby tahle "rodinka" navařila z aktuálních událostí obrazy, které podává jako při poslední mediální večeři?

Je snad produkce nejrůznějších mediálních informací výsledkem tajemného samčího a samičího procesu? Podléhá produkce informací mechanismům dvojpohlavního rozmnožování?

Nebo chce veřejnoprávní televize tímto demonstrovat, že toto médium je genderově vyvážené nebo, že dokonce v celé české společnosti je genderová politika a rovnost již samozřejmostí?

To asi stěží, protože stačí se podívat na složení jakéhokoliv managementu ČT po listopadu 1989 a položit si otázku kolik bylo například žen-ředitelek, obdobně kolik pořadů dokázala tato instituce vyprodukovat, v kterých by se z genderového hlediska analyzoval problém postavení žen v médiích a jakým způsobem se ženy a různé ženské skupiny podílejí na tvorbě veřejných významů.

I ČT zakrývá skutečnost, jak říká H. Nagl-Docekal, že pohlaví obecně a mužské povýtce jako speciální princip sociálního řádu zakládá určitý druh panství.

Když Karl Mannheim ukazoval na různé formy ideologie v podobě falešného vědomí uváděl příklad statkáře, jehož statek se již stal kapitalistickým podnikem, ale on sám chápal své vztahy k dělníkům i svou vlastní funkci v patriarchalistických kategoriích. Falešné vědomí nebo ideologické formy jsou takové, které nepostihly novou skutečnost a zastírají ji překonanými kategoriemi nebo ji zakrývají starými vžitými významy, prožitky a formami.

Prezentace světových události 21. století v "rodinném" mediálním rámu info-taťky a info-matky nabízí nejen klamnou iluzi "genderové reprezentace", kdy žena ve společnosti promlouvá významově stejně rovnomocně jako muž, ale v hlubším smyslu má tento rámec především poskytnout stejně klamný mediální pocit, že ať se děje co se děje ve světě, vše je předem jištěné formátem stabilizačního sociálního "rodinného" archetypu -- rodiny jako základní sociální jednotky.

Do tohoto ideologického "rodinného" času poslední mediální večeře zapadá i latentní obraz heterosexuální sociální párovosti, kde mediální tatínek s maminkou před temnou informační nocí čtou neinformované společnosti příběhy na dobrou noc.

Možná, že by nebylo tak uplně od věci do tohoto idylického stabilizačního rámce "rodičovské autority" dosadit pro celistvost i obraz dítěte čtoucího zprávy o šikanách na základních školách, statistiky pohlavního zneužívání dětí nebo o stoupajícím trendu užívání omamných látek mladistvými.

Tento statický ideologický rámec mediální "rodiny" - kde v čele zpravodajského stolu sedí info-matka a info-taťka - zároveň podvědomě navozuje obraz "přirozené" autority, důstojnosti, bezpečí a sociální celistvosti.

Z ideologického hlediska je zapotřebí každodenní globální chaos prezentovat ve stabilizovaném "rodinném" formátu jako když se rodiče na vsi při večeři baví před dětmi o místních novinkách: sousedovi chcípla koza, kostelníkovi utekla žena a za krchovem u lesa našli zakopanou mrtvolu.

Reklamně-marketingovým jazykem řečeno: "naše televizní rodina" každodenně a zcela neochvějně čelí informačnímu a událostnímu chaosu a jako mediální Popelka pečlivě a bezpečně odděluje vše důležité od nedůležitého, objektivní od subjektivního, hodnotící od nehodnotícího.

Tento "rodinný" ideologický portrét ilusivně rámuje nejen přirozenou nestabilitu věcí, ale svou mediální aviváží dává obrazům chaotického světa politiky, katastrof a skandálů zcela jiný rámec a kontext. A to je podstatný charakteristický rys post-normalizačních médií jako je například Česká televize nebo Český rozhlas 1.

Mediální "rodinné" rámování se tak postupem času stalo prvotní informací, která přehlušuje nebo významově posunuje samotný obsah mediálních sděleních. V této aviváži, která může navíc kdykoliv sklouznout do mediálně cynické info-show, by se utopila i zpráva o konci světa.

Kněžský formát zpráv a kamenná media

Každá novost má Janusovu tvář dvojznačnosti - láká i děsí. Proto v reakci na stále nestabilnější svět a informační záplavy vytvářejí média stále stabilnější mediální rámování, více kanonizovaná gesta a predestinované struktury poznání.

Mediální pracovníci tím ale prozrazují, že pohnutý obraz času mohou zachycovat jen trikem a uchýlením se k jinému diskursu nejlépe kvazi-religiózní mediální věčnosti.

I stále stejní "rodinní" moderátoři, kteří udržují věrnost svazku televizního manželství, vytvářejí tímto obrazem stabilizující hráz vůči neustále intervenujícímu nestabilnímu světu. Avšak i toto "rodinné" mediální rámování stálosti je v existující nestabilitě jen ideologickou kamufláží, která o genderové paritě vypovídá obdobným způsobem jako velký pokojový obraz věčně nepřítomného otce, který v rodinně "reprezentuje" svou trvalou přítomnou nepřítomnost.

Moderní media rámují každodenní nestabilitu života paradoxně statickou nadčasovostí. I formát "live" událostí vytváří jen ilusi živého času, centra dění a aktuality, protože samotné rámování mediálního zpřítomňování je nečasové -- je mimo událost.

Strach z reálného nestabilního času a světa vede média k ritualizaci, kde navrch získává statické rámování všech "aktualit". Tato mediální fixace se stává obdobou obřadního kněžského rituálu opakujícího po věky stejné pohyby, symbolická gesta a vyvolávající obdobné obrazy a pocity.

Sekularizovaná společnost potřebuje simulaci posvátného okamžiku a média často vystupují jako komunikační náměstkové na Zemi, kteří nabízejí způsob jak zprostředkovat a zachytit "posvátné" jako jedinečné. (Například "božské" sportovní výkony nebo "božský" úsměv hollywoodské festivalové hvězdy.) Společenské náklady takovýchto mediálních přenosů jsou však vždy hodně vysoké, protože se platí zafixováním prázdných ideologických rámů. Čas nahrazuje bezčasí a přívlastek "mediálního" se stává suplementem "posvátného" - jako zkamenělý prst ukazující na nepřítomného boha.

Autor je externím redaktorem agentury GITA