Diagnóza věcně zachytila nedostatečný pokrok ve všech oblastech jednání. Míra nedostatečnosti je natolik veliká, že již není možné uvažovat s dohodou o směrech dalších jednání, které by byly po Hongkongu použitelné a vymezily technický proces k dokončení celého kola. Rozdíly mezi členy nejsou jen v odlišných názorech na míru a způsob liberalizace, ale i v tom, že někteří členové připustí jednání v zemědělství pouze tehdy, jestliže pokročí také jednání o liberalizaci přístupu na trh v průmyslových výrobcích a službách, další podmiňují odstranění zemědělských podpor přístupem na trh zemědělskými výrobky, jiní navrhují snížení průmyslových tarifů jen pokud jim bude vyhovovat liberalizace přístupu na trh v zemědělství a další podmiňují liberalizaci průmyslových tarifů dohodou o speciálních výrobcích a zvláštních ochranných mechanismech pro rozvojové země. Dostatečně nepokročilo ani řešení horizontálních otázek, jako jsou eroze preferencí, problémy malých ekonomik, obchod s tropickými výrobky a bavlnou nebo zacházení pro nejméně rozvinuté země. Zdá, že princip jednotného závazku, který znamená že není dohodnuto nic, pokud není dohodnuto vše, není pro některé členy dostatečnou politickou zárukou před nežádoucími výsledky.

Aby však nezůstalo jen u špatných zpráv. Dobrou zprávou je to, že prozatím nikdo neuvažuje se snížením ambicí a cílů celého kola jednání, ani není zpochybňováno závěrečný rok 2006. Dále to, čeho bylo do dneška v jednáních dosaženo, není zanedbatelné a je nutno tuto úroveň zachovat. Rozhodně je třeba postavit další jednání na rámci, který byl odsouhlasen v polovině roku 2004, a nepřichází v úvahu jeho přeformulování. Nadějí zůstává, že bude možno před konferencí připravit rozhodnutí k rozvojovým elementům jednání tak, aby je mohli ministři schválit.

Generální ředitel navrhl jako jediné možné řešení přehodnocení cílů VI. konference ministrů, která by se měla stát pouze mezníkem k dohodě o dalších směrech jednání. Takovým mezníkem sice měla být už konference v Cancúnu a rámcová dohoda v roce 2004, to ovšem generální ředitel nezdůrazňoval. Je jasné, že se musí jednat o proporcionální snížení cílů a celý výsledek musí být co nejcitlivěji vyvážen. Spíše zamlčenou však zůstala otázka, jakým způsobem a do jaké míry by měly být cíle sníženy. Operativním plánem členů je nyní zformulovat vše, čeho bylo již dosaženo a co vše dále potřebujeme ke shodě o úplných směrnicích, a tím pomoci předsedům negociačních skupin při sestavování návrhu textu pro ministry. Termínem těchto úkolů je 25. listopad, což je limitní datum pro to, aby členové mohli návrh textu projednat ve svých ústředích a vytvořit si na něj před konferencí názor.

K návrhům generálního ředitele se vyjádřilo přes třicet členů. Všichni odsouhlasili jeho diagnózu situace, to, že konference v Hongkongu může být pouze mostem k úplným a účelným směrnicím pro jednání, avšak se situací samou většinou spokojeni nebyli. Nebyli však jednotní v představách, co by měl obsahovat návrh textu, který bude ministrům předložen. Jsou rozděleni jak v názorech na taktiku, tak i věcný obsah. Zatímco jedni (nazvaní generálním ředitelem pesimisty) dávají přednost textu bez jakýchkoli čísel pouze s kvalitativním hodnocením, druzí (tzv. optimisté) mají představu, že by mělo být jasně a ilustrativně popsáno to, jaké jsou nynější pozice členů, tedy to, co vlastně již nyní "leží na stole"a ve kterých bodech se členové shodují a ve kterých se liší. K pesimistům patří např. Evropská unie, Brazílie, Švýcarsko, Venezuela, k optimistům např. Austrálie, Japonsko, Singapur, USA, Kuba, Mexiko, Thajsko, Nigérie. Takovéto rozdělení členů však zřejmě velmi zkomplikuje situaci předsedům negociačních skupin, kteří by měli vyvinout na členy tlak k odstranění nebo alespoň zmírnění rozdílných představ.

Bez komplikací nebude zřejmě možné ani naplnit návrh na "předčasnou sklizeň" rozvojových elementů jednání již v Hongkongu, což by nakonec mohlo být prezentováno jako její úspěšný výsledek. Problém spočívá v tom, že výlučně rozvojových témat existuje jen několik, další velmi významné rozvojové prvky prolínají všemi oblastmi jednání, především zemědělstvím, přístupem na trh s průmyslovými výrobky a službami. Některé rozvojové země se obávají, že vyřešení některých dílčích zájmů v Hongkongu by mohlo být kompenzováno nevyřešením jejich zásadních námitek právě ve stěžejních oblastech jednání. Podle Africké skupiny nabídka vyspělých zemí vůbec nepřispěje k pomoci rozvojovým zemím. Venezuela výslovně obviňuje vyspělé země z obhajoby rozvojových zájmů pouze jako zástěrky pro jejich vlastní expanzi. Řada rozvojových členů pochybuje o dobré vůle vyspělých zemí vyřešit rozvojové zájmy, což dokladují dlouho stagnující situací v řešení problému veřejného zdraví, bavlny, bezcelního a bezkvótového přístupu pro nejméně rozvinuté země, přechodného období pro implementaci některých dohod nebo nulovým vývojem diskuse o implementačních otázkách.

Takto tedy vypadá situace ve WTO necelých pět týdnů před konferencí ministrů. Není sice spuštěn alarm, neboť na jeho zvonění jsou členové stejně již zvyklí z průběhu celého kola jednání od roku 2001, avšak zároveň se ani nic slibného pro další pokrok nenabízí. Členové WTO se prozatím ještě nezačali vzájemně obviňovat ze současného nedostatečného pokroku, avšak jestliže by měla být hongkongská konference dalším neúspěchem, nikdo se nebude chtít nechat označit Kainovým znamením. Jestliže nedojde k uzavření kola jednání v roce 2006, a to se zdá být jako cíl dosažitelné snad jen zázrakem, může se stát, že vláda USA přijde o svou možnost rychlého postupu v obchodních jednáních (tzv. fast-track). Tím by se rozvojové kolo nadále zkomplikovalo a pomoc rozvojovým zemím prostřednictvím obchodu by se opět odsunula. Nikomu by neprospělo, kdyby bylo nutno konstatovat, že cíl byl sice vznešený, avšak že obchodní praxe vznešeným cílům nepřeje.

Autorka pracuje jako pracovnice Stálé mise ČR při OSN a dalších mezinárodních organizacích v Ženevě