Ne vždy jsou tyto pojmy používány správně a ne vždy mají dotyční, kteří je používají na mysli právě je. Tato esej se pokusí odpovědět na otázky co to jsou "evropské hodnoty", zda unifikace Evropy znamená jejich konzervaci, či naopak rozrušování a konečně také to, zda je možné "evropské sjednocení" a pokud ano, tak na jaké bázi.

Evropa, nebo "Evropa" ?

Jedna podstatná věc se v diskusi o evropské integraci v zásadě přechází mlčením. Jde o to, zda by se Evropa, potažmo EU skutečně měla stát "státem" (v pravém slova smyslu) a pokud ano, tak proč. Kritikům unifikace Evropy je vytýkáno zpátečnictví, "antievropanství" a jejich odpůrci argumentují, že Evropská unie potřebuje silné rozhodovací centrum, stejně jako dokument (euroústavu), kde by "shrnula svojí podstatu, cíle a záměry do budoucna.

Tady evidentně dochází k (úmyslnému?) matení pojmů. Pokud budu hovořit za sebe, tak ačkoli jsem odpůrcem unifikace EU a "ústavy", s žádným textem, který by kupříkladu shrnoval hodnoty, na kterých je Evropa založena, či dokumentem, který by například zaváděl jakási pravidla vnitřního evropského trhu a ekonomiky, problém nemám.

Co to ale je Evropa? Na čem je založena? Vedou současné evropské politické elity Evropu správným směrem, neničí svou činností kořeny a základy Evropy jako takové, i když mluví o opaku? To jsou jedny z mnoha otázek, nad kterými je třeba se zamyslet, než si vůbec dovolíme o pojmech jako je budoucnost, či sjednocení Evropy hovořit. Evropa je jedinečným kontinentem, na jehož vývoji a budování se podílelo křesťanství (s předchozí absorpcí antických a jiných předkřesťanských tradic) a judaismus. Dlouhá staletí tohoto budování vytvořila hodnoty, na jejichž základech dnes evropská civilizace stojí. To nejcennější a nejpestřejší na Evropě je právě její různorodost. Různorodost, avšak taková, která nepřesahuje "hranice" stanovené staletími vlivu anticko-křesťansko-judaistické tradice. Jinými slovy řečeno, pro Evropu je jistě žádoucí různorodost jednotlivých národních kultur (české, ukrajinské, francouzské, německé), bylo by však naivní a hlavně nebezpečné předpokládat, že Evropu nějakým způsobem kulturně obohatí miliony neevropských imigrantů nenucených k asimilaci. A o to právě jde. Obávám se totiž, že současné evropské politické elity (které v drtivé většině podporují unifikaci), nejsou příliš nakloněné staletími prověřeným evropským hodnotám a tradicím (i když nezpochybňuji, že je v jejich řadách mnoho křesťanů), nýbrž podporují spíše v dnešní době tak populární teorie o "světlých multikulturních zítřcích" a "socialistickém ráji". "Evropa" těchto lidí však není v žádném případě slučitelná s Evropou tak, jak ji známe a znamená v podstatě její konec.

Sjednotit? Ano, ale..

Ti zastánci "staré dobré Evropy", kteří téměř v naprosté většině odmítají směřování dnešní tzv. evropské integrace jsou často napadání za to, že "nepochopili výzvy doby", že si v 21. století chtějí hrát na vlastním písečku národních zájmů, zatímco doba pokročila a je nutno mezi evropskými národy úzce spolupracovat. Byli jsme snad někdy proti spolupráci evropských národů? Podporoval někdo někdy národní izolacionizmus? Nikoli. Evropské národy spolu samozřejmě spolupracovat musí, tedy, měly by, ve vlastním zájmu. Mně, coby odpůrci unifikace, nebyla nikdy proti srsti spolupráce mezi evropskými národy. Co mi vadí, je právě onen proces tvrdé centralizace, přesouvání pravomocí vládnoucích institucí jednotlivých národních států do nevolených center, konzervace politické moci v jednom centru, nesmyslné vyhlášky šikanující jednotlivá odvětví národních průmyslů, zemědělství, sfér služeb a jdoucí tak proti oné pestrosti, která Evropu dělá právě Evropou.

Kdekdo může namítnout, že v neustále se rozšiřující Unii nelze jednat jinak, že je silné jádro zkrátka potřeba. To ale není pravda. Evropa může být silná a jednotná, ale jedině tak, že se spojí jednotlivé národní státy pod vlajku jakéhosi jednotného "evropského zájmu", ale ten musí být jedině v takové podobě, že bude vyjádřením zájmů všech národů.

Neexistuje "evropský zájem" sám o sobě, existují buď jednotlivé národní zájmy, nebo natolik velký zájem, na kterém však záleží všem evropským národům svobodně, bez diktátu shora. Takovým by mohla být třeba obrana vlastního civilizačního a kulturního dědictví tváří tvář hrozbě úbytku evropského obyvatelstva a střetnutí s islámem. Toto je jednota Evropy, za kterou bychom měli bojovat. Harmonizace daní, jednotné imigrační politiky, jednotné sociální politiky, to vše jsou jen utopie, které dříve, či později selžou a problémy Evropy nevyřeší, nýbrž více prohloubí.

Ústava?

Rád bych se také zastavil u fenoménu evropské ústavy. Co to je Ústava? Je nejvyšším právním aktem suverénního státu. Chce-li Evropská unie skutečně "Ústavu", pak je evidentní, že se chce zároveň i být jakýmsi "státem". Různé mezinárodní organizace, ať jde o NATO, OSN, či třeba Červený kříž, jistě své dokumenty mají, rozhodně však nemají ústavy.

Měli bychom chtít, aby se EU stala "státem"? Pokud si myslíme, že je lepší, aby náš právní řád přímo podléhal neovlivnitelné evropské jurisdikci (ve značné míře podléhá už dnes), pokud se chceme zbavit zbytků státní suverenity a zbytků oblastí, ve kterých mají naši volení zástupci zatím jakous takous "volnou ruku", potom asi ano. Pak se ale nabízí otázka, jaký měly smysl desítky let bojů za svobodu a národní suverenitu (ztracenou díky válkám a totalitním režimům), když se o tyto cenné věci dnes připravujeme sami, dobrovolně, "demokraticky" a často bohužel i s nadšením.

Rozhodně bych však stálo za úvahu vytvoření takového typu dokumentu, který jsem avizoval v úvodu. Vytvořit nějakou platformu, který by například shrnul evropské hodnoty, odkazoval na křesťanskou tradici, který by však žádným způsobem nezasahoval do suverenit jednotlivých národních států.

O podstatě a obsahu tzv. "euroústavy" toho již bylo napsáno mnoho a důvodů, proč toto dílo odmítnout je tolik, že o tom vycházejí samostatné publikace. Jednou z dalších věcí, která je často silně opomíjena jistě stojí za pozornost je také to, s jakým (někdy až fanatickým zanícením) se architekti euroústavy bijí za její přijetí. Nelze si při té příležitosti také nevzpomenout, s jakou frekvencí se v argumentech europeistů objevují výrazy typu "historická nezbytnost". Je jistě k věci si připomenout, že tento slogan byl před několika lety tvrdě používaný skalními budovateli socialistických zítřků, kdy znamenal jeden z nejsilnějších argumentů pro akceptování socialistického zřízení a spolupráci s režimem.

Tak jako byl odpor k socialistickému zřízení označovaný za nesmyslný, jeho nositelé označováni za zpátečníky a reakcionáře, existuje i dnes snaha názory na současnou evropskou integraci kritické (například odmítání euroústavy) karikovat, bagatelizovat a označovat za nesmyslné, protože "jednotná Evropa" je přeci "historická nezbytnost.

Evropa rozhodně žádnou "ústavu" nepotřebuje, protože její případné přijetí by znamenalo obrovský krok zpět. Našim cílem by měla být co největší decentralizace politické moci, protože jen ta skutečně odpovídá realitě evropského geopolitického prostoru a zájmu evropských národů. Jakákoli snaha přesouvat pravomoci jednotlivých národních vlád do jednoho centra znamená návrat k nedemokratickému rozhodování "shora" nevolenou elitou a s tím si Evropa již několikrát prožila své. Poučí se tentokrát ?

Závěr

Je tedy současný směr evropské integrace krok špatným směrem? Jednoznačně ano. Společné hodnoty vymyslet nelze. Ty buď existují, neexistují a pak se z nich vycházet dá, nebo naopak nikoli. Stejně tak se tomu má s pojmem "politický národ" (démos), který je důležitý pro politické sjednocení a vytvoření "jednotného státu". Obyvatelé Evropy sdílejí společné hodnoty, na kterých je naše kultura vybudována, avšak netvoří onen démos, politický národ. Z toho můžeme v zásadě vyvodit tři důležité věci : a) Evropané sdílí společné hodnoty a ty by měli bránit, b) Nejlépe je budou bránit společně, "celoevropsky", a konečně za c) Za jediné možné a uskutečnitelné "celoevropsky" lze chápat pouze faktickou existenci národních států, které budou společně ideu "evropských hodnot" bránit.