Svých pokroků nedosáhla ani v jediné době ani v jediném místě. Lze tvrdit, že vzhledem ke zjevně nesmírné rozloze naší planety, se mnohdy ani nevědělo o existenci té či oné civilizace. Nikdy za tisíce let nežil člověk ve městech s 20 miliony obyvatel, jako je Sao Paulo nebo Mexico City, nebo v městských aglomeracích jako Paříž, Madrid, Berlín aj., kde vídají projíždět vlaky po kolejích nebo vzduchových polštářích rychlostí přes 400 km/h.

V časech Kryštofa Kolumba, před nějakými 500 lety některá z těchto měst neexistovala nebo počet jejich obyvatel nepřekročil několik desítek tisíc. Žádné nespotřebovávalo ani kW na osvětlení svých domovů. Světová populace možná tehdy nečítala více než 500 milionů obyvatel. Je známo, že v r. 1830 dosáhla první miliardy, o sto třicet let později se ztrojnásobila a 46 let nato vzrostl celkový počet obyvatel planety na 6,5 miliardy, v naprosté většině chudých, kteří se musí dělit o potraviny s domácím zvířectvem a od nynějška i s biopalivy.

Lidstvo ještě nedisponovalo dnešními výdobytky výpočetní techniky a vyspělými komunikačními prostředky, avšak již explodovaly první atomové pumy nad dvěma obrovskými lidskými aglomeracemi, což byl brutální teroristický čin na bezbranném civilním obyvatlestvu vedený čistě politickými důvody.

Dnes má svět desítky tisíc padesátkrát silnějších a absolutně přesných atomových bomb s nosiči několikanásobně rychlejšími než zvuk, jimiž může náš vyspělý druh sám sebe zničit. Na konci 2. světové války, kterou národy svedly proti fašismu, vzešla nová síla, jež opanovala svět a prosadila současný absolutistický a krutý pořádek.

Před Bushovou cestou do Brazílie usoudil šéf impéria, že kukuřice a další potraviny budou vhodnou surovinou pro výboru biopaliva. Lula zase vyhlásil, že Brazílie ho může z cukrové třtiny dodávat, kolik bude zapotřebí. V tomto řešení spatřoval budoucnoust třetího světa a jediný nedořešený problém byl, jak zlepšit životní podmínky dělníků pracujících na třtině. Byl si dobře vědom a také řekl, že Spojené státy zase musejí zrušit celní bariéry a dotace poškozující export etanolu do Spojených států.

Bush odpověděl, že v zemi, jako jsou Spojené státy - největší světový producent etanolu z kukuřice, jsou celní sazby a dotace zemědělcům nedotknutelné.

Velké americké nadnárodní společnosti, vyrábějící toto biopalivo a urychleně investující desítky miliard, žádaly na šéfovi impéria, aby bylo na americkém trhu distribuováno nejméně 35 miliard galonů tohoto paliva ročně. Připočteme-li ochranářská cla a reálné dotace, roční částka dosáhne téměř 100 miliard dolarů.

Vzhledem ke své neukojitelné potřebě vyzvalo impérium svět k výrobě biopaliv, aby se Spojené státy, největší světový spotřebitel energie, zbavily jakékoli zahraniční závislosti na ropných palivech. Historie dokazuje, že třtinová monokultura byla úzce spjatá s otroctvím Afričanů, kteří byli násilím vytrženi ze svých přirozených komunit a převezeni na Kubu, Haiti a další karibské ostrovy. V Brazílii se v souvislosti s pěstováním třtiny stalo přesně totéž.

Dnes se v oné zemi sklízí téměř 80 % třtiny ručně. Prameny a studie brazilských badatelů uvádějí, že sekáč třtiny pracující v úkolu musí k uspokojení nejzákladnějších potřeb sklidit nejméně 12 tun. Tento pracovník musí provést 36 630 podřepů, 800krát projít po krátké trati s nákladem 15 kg třtiny v náručí a ujít za pracovní směnu 8800 metrů. Vypotí v průměru 8 litrů tekutiny denně. Takové produktivity lze dosáhnout pouze na plochách s vypalovanou třtinou. Ručně či mechanicky sklízená třtina se vypaluje z důvodu ochrany dělníků před nebezpečným kousnutím či bodnutím a především z důvodů zvýšení produktivity. Třebaže norma stanoví na tuto práci pracovní dobu od 8 do 15 hodin, při práci v úkolu se běžně pracuje 12 hodin. Teplota někdy dosahuje v poledne 45°C.

Sám jsem, stejně jako mnozí další soudruzi z vedení země, z pocitu morální povinnosti třtinu nejednou sekal. Vzpomínám si na srpen 1969. Vybral jsem si místo nedaleko metropole. Každé ráno jsem se tam velmi časně přesunul. Byla to zelená nevypalovaná třtina, ranná odrůda s vysokými výnosy i výtěžností. Po čtyři hodiny jsem bez přestání sekal. Někdo se postaral o nabroušení mačety. Ani jednou jsem neodevzdal méně než 3,4 tuny denně. Pak jsem se vykoupal, v klidu se naobědval a v jednom velmi blízkém místě si odpočinul. Při slavné třtinové kampani v 70. roce jsem získal několik bonusů. Tehdy mi bylo čerstvých 44. Po zbytek času až do usnutí jsem se věnoval svým revolučním povinnostem. Své osobní nasazení jsem přerušil, když jsem si způsobil zranění na levé noze. Ostrá mačeta pronikla ochrannou botou. Celostátní cíl byl cca 10 milionů tun cukru a 4 miliony tun melasy jako subproduktu. A třebaže jsme se k němu přiblížili, nikdy nebyl dosažen.

SSSR ještě nezmizel, to se zdálo být nemožné. Ještě nezačalo speciální období, které nás přinutilo vést boj o přežití a přineslo ekonomické nerovnosti nesoucí v sobě prvky korupce. Imperialismus věřil, že nadešel čas skoncovat s revolucí. Je třeba také poctivě přiznat, že v příznivých letech jsme se naučili plýtvat a náš heroický proces provázela nemalá míra idealismu a snů.

Vysoké zemědělské výnosty ve Spojených státech byly dosahovány díky rotaci obilnin (kukuřice, pšenice, ovsa, prosa) s luštěninami (sojou, vojtěškou, fazolemi atd). Ty dodávají půdě dusík a organickou hmotu. Výnosy kukuřice ve Spojených státech dosáhly v roce 2005 podle údajů Organizace Spojených národů pro zemědělství a výživu (FAO) 9,3 t/ha.

V Brazílii se dosahuje pouze 3 t této plodiny na stejnou plochu. Celková produkce této země byla v onom roce 34,6 milionů tun, které byly všechny spotřebovány jako potravina. Na světový trh (tedy) nemůže kukuřici dodávat.

Ceny této cereálie, hlavní potraviny mnoha zemí této oblasti, se téměř zdvojnásobily. Co se stane, až budou stamiliony tun kukuřice věnovány na výrobu biopaliva? A to se nezmiňuji o množství pšenice, prosa, ovsa, ječmene, čiroku a dalších obilovin, které používají průmyslové rozvinuté země jako surovinu pro palivo do svých motorů.

Připočtěme k tomu, že pro Brazílii je velmi obtížné provádět rotaci pěstování kukuřice s luštěninami. Z brazilských států, jež ji tradičně pěstují, vyprodukuje osm z nich 90 % produkce: Paraná, Minas Gerais, Sao Paulo, Goias, Mato Grosso, Río Grande de Sul, Santa Catarina a Mato Grosso do Sul. Současně je 60 % produkce cukrové třtiny, u níž nelze provádět rotaci s jinými plodinami, vyráběno ve čtyřech státech. Sao Paulo, Paraná, Pernambuco a Alagoas.

Motory traktorů, kombajny a těžké dopravní prostředky k mechanizaci sklizně by spotřebovávaly rostoucí množství ropných paliv. Zvyšování mechanizace by nikterak nepomohlo zabránit oteplování planety, což je jev ověřený specialisty provádějícími již více než 150 měření ročních teplot. Brazílie produkuje sóju, skutečně vynikající potravinu zvláště bohatou na bílkoviny: 50 115 000 tun. Spotřebovává téměř 23 milionů tun a exportuje 27,3 miliony. Přemění se snad významná část této sóji v biopalivo?

Producenti hovězího dobytka si již bezprostředně začínají stěžovat, že se pastviny přeměňují na třtinové plochy.

Bývalý brazilský ministr zemědělství Roberto Rodrígues, významný obhájce současné vládní linie a dnes jeden ze splupředsedů Meziamerické rady pro etanol zřízené v roce 2006 na základě dohody se státem Florida a Interamerickou bankou pro rozvoj (BID) na podporu využívání biopaliva na americkém kontinentu, prohásil, že program mechanizace třtinové sklizně nevytváří další pracovní příležitosti, nýbrž naopak vede ke vzniku přebytku nekvalifikovaného personálu.

Je známo, že těmi, kdo se z naléhavé potřeby hlásí na sklizeň třtiny, jsou právě nejchudší pracovníci z různých států. Někdy jsou to lidé, kteří se musí na mnoho měsíců odloučit od svých rodin. Totéž se dělo i na Kubě až do vítězství revoluce. Sekání a nakládka třtiny se prováděly ručně a sotva kde existovala mechanizace pěstování a dopravy. Když zmizel brutální systém vnucený naší společnosti, masově alfabetizovaní sekáči opustili během několika málo let svůj kočovný způsob života a bylo třeba nahradit je stovkami tisíc dobrovolných pracovníků.

Vezměme ještě v úvahu poslední zprávu Spojených národů o klimatických změnách, hovořící o tom, co se bude s pokračujícím růstem teploty ovzduší dít v Jižní Americe s vodou z ledovců a s povodím Amazonky.

Nic nezabrání americkému a evropskému kapitálu ve financování výroby biopaliv. Mohli by Brazílii a Latinské Americe dokonce darovat fondy. Spojené státy, Evropa a ostatní průmyslově rozvinuté země by ušetřily přes 140 miliard každý rok, aniž by se starali o klimatické dopady a hlad, který postihne v první řadě země třetího světa. Vždy by jim zbyly peníze na biopalivo a na nákup toho mála potravin, jež by byly k dispozici na světovém trhu, za jakoukoli cenu.

Čeho je bezprostředně zapotřebí, je energeticá revoluce, spočívající nejen v nahrazení všech klasických osvětlovacích těles, nýbrž také v masové recyklaci všech domácích, obchodních, průmyslových, dopravních a společensky využívaných spotřebičů, které mají vzhledem ke starším technologiím dvoj- a trojnásobnou spotřebu energie.

Je bolestné pomyslet, že se ročně spotřebuje 10 miliard tun fosilních paliv, což představuje každý rok plýtvání tím, co trvalo přírodě milion let, než to vytvořila. Domácí průmysl má před sebou naplňování obrovských úkolů, jimiž zvýší zaměstnanost. Tak by se dalo získat trochu času.

Dalším rizikem jiného druhu je pro svět hospodářská recese ve Spojených státech. V posledních dnech překonal dolar rekord ve svém znehodnocování. Tato papírová měna a americké dluhopisy jsou z větší části tvořeny devizovými rezervami v převoditelných měnách všech zemí.

Zítřek, 1. máj, je příhodným dnem k rozšíření těchto úvah mezi pracujícími a všemi chudými světa spolu s protestem proti další neuvěřitelné a pokořující události -- propuštění monsta terorismu právě v době 46.výročí revolučního vítězství na Pláži Girón.

Vězení pro kata!

Svobodu pěti hrdinům!