Colin Bateman, Zpropadení páteři (Turbulent Priests), Mladá fronta, Praha 2004, s. 29; přeložil Tomáš Vrba

¹Zdá se, že gramaticky by otcem dítěte byla Patricie.

Vztah člověka majitele k věci, která je jeho majetkem, je vztah majitele ke všem těm ostatním lidem, kteří jsou ochotní udržovat a bránit vztah majitele k jeho majetku.

Jen člověk může druhému udělit právo, spravedlnost, svobodu, majetek – jsou to vztahy mezi lidmi. Člověk je tvor obecní (zoon politikon podle Aristotela).

O konfliktu o majetek

Může se přihodit, že významná část lidí, kteří tvoří obec chránící něčí majetek, dojde k mínění a plánu, že majitelům by měli jejich majetek odebrat a rozdělit ho mezi občany znovu jinak. Majitelé se pak obyčejně brání tomu, aby jim ostatní občané majetek vzali, dokonce i občanskou válkou, ve které použijí na své straně i nemajetné hlupáky (pravicovou bídu).

(V Zátoce sviní válčili chudáci o majetek US majetníků. Na Sibiři válčili čeští legionáři o majetek ruské šlechty a mocností Dohody. Fidel Castro, jaký je, je výrobek US majetníků. Josif Vissarionovič Stalin, jaký byl, byl výrobek majetníků ve státech Dohody.)

Podle darwinistické konkurenční teorie práva vyhrává boj silnější a jeho je pak následující „právo“ na majetek a jeho rozdělení občanům – do příští revoluce a převratu.

Revoluce musí mít dva znaky: násilí a velkou změnu majetku. Násilí v Česku po listopadu 1989 zcela chybělo, proto je chyba říkat změně majetku, která od té doby probíhá, revoluce. Skoro celá orientální despocie byla rozkradena loupeživými barony za spokojeného přihlížení mlaskajících bídáků.

Teokratičtí senilní dementi odpadli od moci v obci jak shnilá hruška se stromu – ale nakradeného majetku se dnešní majitelé asi tak lehko nebudou chtít vzdát – bez války a revoluce.

Historické „právo“ – dřívější majetnictví nějaké věci, převratem přerušené, a „právo“ restituce mohou sloužit co mínění v argumentu pro zdánlivou restituci majetku po druhém převratu.

Historie nerajtuje tam a zpátky v kruhu, proto jsou slova restituce, restaurace, kontrarevoluce ošidná.

Vojtěch Cepl

Dosti starý český právník Vojtěch Cepl, jeden z pisatelů kapitalistické Ústavy Česka a dřívější ústavní soudce, apologeta pánů domácích, chronicky vykládá něco o tom, že právo na soukromý majetek je ničím nedotknutelné právo majetníka proti všem ostatním lidem – avšak všeho do času.

Právo pana domácího úplně vlastnit činžák (s výjimkou v zákoně parlamentu úzce a přesně definovaného veřejného zájmu, který je důvodem k vyvlastnění) a přisvojovat si nikým neomezenou činži z něj nesmí být obcí nijak narušeno. Když vláda státu Česko omezuje nájemníkům v činžáku výši činže, tak to právo hrubě porušuje. Pan domácí by měl vládu Česka žalovat a soud Evropského Svazu (European Union) by měl rozhodnout, že vláda Česka je povinna panu domácímu nahradit škodu, kterou mu způsobila – doplatit mu rozdíl mezi činží, kterou by chtěl vybírat pan domácí podle své volné rozvahy, a vládou omezenou činží – doplatit domácím ten rozdíl z daní vybraných hlavně od bídáků.

Listina základních práv a svobod, článek 11, odstavec (3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých ...

Dnešní „západní“ demokracie

Dnešní západní demokracie je smlouva mezi velkými majetníky, že ponechají druhému velkému majetníku jeho majetek. Je to smlouva mezi politiky, že ti přicházející nechají ty odcházející ponechat si to, o co se obohatili u moci nad obcí proto, aby také ti po nich přicházející nechali zas je v klidu odejít od moci a ponechat si majetek, o který se obohatili u moci nad obcí. A také si vzájemně slibují, že jedni nechají druhé žít a nevsadí je do díry, což nejsou zanedbatelné výhody.

Parlamentní volby jsou folklórní slavnosti.

Politici, jisti si tím, že nálady bídáků jsou přelétavé, nechávají své rytmické střídání u obecního koryta na obecenstvu – a bídáci v hledišti cirkusu by se z toho měli navíc radovat.

Filosofie v pozadí

Člověk vyrábí hodnoty a smysly co mínění, názor – a nutně mu uniká, proč vlastně to mínění zastává. Vysvětlování může vést do nekonečna:

a je dobré, protože b. b je dobré, protože c. c je dobré, protože d. d ... Nekonečno.

α je krásné, protože β. β je krásné, protože γ. γ je krásné, protože δ. δ ... Nekonečno.

Mínění různých lidí o hodnotách a smyslech spolu bojují v konkurenčním boji – v absolutním relativismu.

„Objektivní“ spravedlnost neexistuje – dějí se spolu soupeřící parciální „spravedlnosti“, plány, o jejichž splnění usilují různí lidé, různá jejich shromáždění a různé obce.

Zlo je mé dobro v mínění mého odpůrce v té věci.

Starosty zlo je vandrákovo dobro – třeba ukrást v obci slepici.

Starostky radost je starosty starost – třeba vyspat se s vandrákem.

Proto nějaké zlo je dobro a nějaká radost je starost.

Komunistický manifest 2

Jak by lidstvu prospěl tento zákon: nikdo nesmí vlastnit obydlí druhého? Souhlasila by s tímto míněním stařičká baronka Hilda Thatcherová, která v Británii prodávala obecní byty nájemníkům?

Do bytových družstev by družstevníci vkládali své byty a nikoliv dostávali od zdánlivého „družstva“ právo nájmu bytu – jak se usnesli dnešní mocipáni v parlamentu.

(Orientální despocie, zavlečená dříve do Česka botou sovětského soldáta, nebyla schopná obstarat všem lidem, kteří ho chtěli, jejich soukromé obydlí – to neznamená, že je vyloučeno, aby ho jakákoliv obec obecně byla schopná obstarat.)

Jak jsem nesečtělý, tak věřím, že existovaly mnohé společnosti, ve kterých se po svatbě sebralo příbuzenstvo a ruče postavilo novému páru novou chýši nebo chatrč.

Nejsem pro násilné rovnostářství: bohatí rodiče ať darují dětem vilu, chudým ať na bídný byt půjčí obec nebo kampelička.

Kdo si hraje s chalupou, ten nezlobí. Partaje, to je nájemníci, podle Karla Poláčka jsou pakáž.

Prozatím ať právo pana domácího vlastnit činžák je výsada, kterou musí obec přísně střežit tak, aby „majitel realit“ měl z činže sotva co do huby, a když činžák schválně nechá zpustnout, aby byl obcí drakonicky potrestán.

(Majitel realit sice nájemní smlouvou odevzdává realitu nájemníkovi „k užívání“, avšak ve skutečnosti tuto realitu dál užívá majitel realit ke svému obohacení – spravedlivému, nebo nespravedlivému?)

Děsné potíže

Co se služebnictvem, které žije v zámku svého pána? Co s byty důstojnictva a žoldáků? Co s kláštery?

Co s těmi Rómy, jejichž zvykem je vybydlet byt a jít si na obec pro jiný zdarma? Když ani obec by nesměla mít chudobinec –

K budoucím „restitucím“

Sovětská orientální despocie nechávala otázku majetku nejasnou – pro poddaného byl podstatný jeho podíl na moci duchovních vůdců, od kterého se odvíjel jeho podíl, duchovními mu udělený, na správě a užívání majetku „lidu“.

Zrcadlově v západním kapitalismu je podstatný vztah majetníků k majetku. Od majetku se totiž odvíjí podíl majetníka na moci v obci – a tím na možnosti svůj majetek rozmnožovat.

V teokracii správci a uživatelé majetku obce jsou jen slouhy duchovních vládců. Zrcadlově v obci majetníků jsou obecní politici jen slouhy majetníků. Vůle duchovních k moci může ochabnout – avšak zdá se, že láska k majetku trvá.

Rozkradením zdánlivého „majetku lidu“ se loupeživí baroni jen dopustili nových křivd na bídácích. Neodehrála se nějaká „restituce majetku“, pouze se kolo dobra a zla pootočilo o jeden zub.

Kdy asi se bídáci zmohou na to, aby pootočili kolem „právo na majetek“ dál?

Coda

To je 91,25 procent ročně. Na chudej lid musí bejt přísnost!