Narůstající americká pomoc počítala pro Ázerbajdžán v období od finančního roku 1992 po finanční rok 2004 kumulovanou částku 500.1 milionu USD (FREEDOM Support Act a jiné programové fondy), údajně o stejný jako darovaný odborem Evropana. Z americké pomoci bylo 50.8% určeno na humanitární účely, zatímco zbytek podporoval demokratické reformy (21.5%), ekonomické a sociální reformy (16.4%), programy bezpečnosti a vymáhání práva (9.6%), a neziskové iniciativy (1.7%).

V finančním roce 2005 byla odhadovaná americká pomoc 52.6 miliónu USD, a Bílý dům žádal 48.1 miliónu USD pro fiannční rok 2006 (mimo energetických a obranných fondů), zaměřující se na rozvoj malého a středního zemědělství a jiných zemědělských podniků, na reformu (liberalizaci) energetického sektoru, soudnictví a vymáhání práva a na posílení soukromého podnikání, vyývozní kontroly a boji proti praní špinavých peněz. Ve finančních letech 2004 a 2005 byl Ázerbajdžán určen jako kandidát na zvýrazněnou americkou rozvojovou pomoc z programu "Millennium Challenge Corporation" , ale v žádném roce nebyl schválen.

Podmínkou totiž bylo "zastavit veškeré blokády a jiná útočná použití síly" proti Arménii a Náhornímu Karabachu. Mezi jiné kongresové iniciativy, začínající částkami ve finančním roce 1998, Kongres vytvořil pro jižní Kavkaz finanční zdroje, povzbuzující konflikt v Národním Karabachu, starající se rekonstrukci, a usnadnění ekonomické integrace oblasti. Kongresem prošel zákon "Strategie Hedvábné stezky " ve fiančním roce 2000 (jako část položky P.L. 106-113) .

Příspěvek ke "globální válce s terorismem"

Po teroristických útocích na Spojené státy 11. září 2001 nabídl Ázerbajdžán použití svého území i vycvičených zpravodajců pro operaci Trvalá svoboda (OEF) v Afghánistánu. To se realizovalo symbolickým způsobem na konci roku 2002 (33 Ázerbajdžánců bylo nasazeno v Afghánistánu na jaře roku 2005). Zpráva State Departmentu Patterns of Global Terrorism 2003 konstatuje, že Ázerbajdžán také zvýšil své úsilí v blokaci aktivit teroristů a a vyvíjel aktivity proti domorodým teroristům a financování teroristů. Ázerbajdžán byl mezi "koalicí ochotných", které otevřeně podporovaly USA při operaci Irácká svoboda (OIF). Nabídl použití svých leteckých základen. V srpnu 2003 přispěl Ázerbajdžán 150 vojáky ke koaličním stabilizačním silám v Iráku (na jaře 2005 bylo 150 ázerbajdžánských vojáků rozmístěno v Iráku). Vztahy s Ruskou federací jsou chladné. Tření zahrnuje odmítnutí ruských návrhů na masivní zapojení Ruska do tvorby mírových sil v Náhorním Karabachu a odmítnutí zprostředkování Arménie v mírovém jednání v Náhorním Karabachu.

Rusko dlouho vznášelo námitky proti ázerbajdžánským snahám stavět ropovody a plynovody, obcházející Rusko. V roce 1999 Rusko obvinilo Ázerbajdžán z neochoty zastavit tranzit zbraní a žoldáků do Čečenské oblasti. Ázerbajdžánsko-ruské vztahy vypadaly, že zlepší se v 2002, když se oba státy shodly na Smlouvě o pronájmu původně sovětské radarové stanice včasného varování v ázerbajdžánské Gabale a obě strany dosáhly shody ve sporu o vytýčení hranic v Kaspickém moři.

Podle dokumentu Vojenská rovnováha 2004-2005 se ázerbajdžánské ozbrojené síly skládají z 66 490 vojáků, letectva a námořnictva. Je zde též 5 000 příslušníků pohraniční stráže a více než 10 000 příslušníků policiejních sil ministerstva vnitra. Výdaje na obranu se zvětšily v posledních letech na 240 milionů USD v roce 2005, což činí 12% rozpočtu. Podle desetileté smlouvy o pronájmu Gabaly souhlasí Ázerbajdžán s přítomností 1 400-1 500 ruských vojáků na této základně. Ázerbajdžán údajně přijal zbraně nejistého původu ze zahraničí a ozbrojené dobrovolníky od různých islámských národů na pomoc v bojích na počátku devadesátých let, aby udržel Národní Karabach. V roce 1994 se Ázerbajdžán připojil k iniciativě NATO Partnerství pro mír (PFP) , aby "přivedl Ázerbajdžán blíže k západnímu světu," zvýšil možnosti finanční pomoci, a přispěl k ukončení konfliktu v Náhorním Karabachu. Někteří ázerbajdžánští vojáci se účastnili od roku 1997 operací NATO v Kosovu . Existuje ale napětí mezi Arménií a Ázerbajdžánem .

Politický a ekonomický vývoj - kariéra prozápadního "prezidenta"

Ázerbajdžánská ústava, schválená lidovým referendem v listopadu 1995, posílila prezidentskou pravomoc a založila 125 členný jednokomorový parlament (Milli Mejlis) se pětiletým termínem pro poslance. Prezident jmenuje a odvolává členy kabinetu (Milli Mejlis souhlasí s jeho návrhem na předsedy vlád), předkládá rozpočet a jiné zákony, které nemohou být parlamentem změněny, ale pouze schváleny nebo odmítnuty během lhůty 56 dnů, a jmenuje místní úředníky. To jsou pravomoce, které parlamentu neumožňují téměř nic. Proto americký State Department zhodnotil v srpnu 2002 ústavní referendum jako "vadné" a americká diplomacie ho označila jako "velmi málo přispívající k demokratizaci". Někteří vůdcové opozičních stran protestovali proti určení předsedy vlády jako náhradníka v případě prezidentské neschopnosti, smrti nebo rezignace. To se předpokládalo, aby se usnadnilo předání moci prezidenta Hajdara Alijeva jeho synovi, Ilchamovi. V červnu 2000 Parlamentní shromáždění Rady Evropy (PACE) schválilo členství Ázerbajdžánu v této organizaci. Syn dosavadního prezidenta podle očekávání Ilkham Aliyev v říjnu 2003 hravě vyhrál volby, porazil sedm jiných kandidátů se 77% hlasů. Zakázal registrovat opoziční kandidáty... 21. října 2003, americký State Department vyjádřil "hluboké zklamání" nad "vážnými nedostatky" ve volbách. Láska k ropě ale zvítězila nad láskou k demokracii. Zhroucení Sovětského svazu a konflikt v Náhorním Karabachu na počátku devadesátých let přispěly k úpadku ázerbajdžánského HDP o 60% do roku 1995. Ekonomika se začala znovu rozvíjet v letech 1996-1997, a Economist Intelligence Unit odhadl skutečný růst HDP na 10.2% a spotřebitelskou inflaci na 6.7% během roku 2004. Dvojciferný růst HDP byl očekáván i v letech 2005-2006 s dalším vývojem cen ropy a plynu a na ně navazující vysokou mírou zahraničních investic. Nejmenší firmy a některé podniky střední velikosti byly zprivatizovány, ale vláda odmítá privatizovat velké, zejména nevýdělečné firmy, které zaměstnávají pro ekonomiku rozhodující množství pracovních sil . Čisté přímé investice ze zahraničí se v posledních letech dramaticky zvětšily, z 129 milionů USD v roce 2000 na 2.4 miliardy USD v roce 2004 (EIU). Světová banka a na Spojené státy napojená vlivová nevládní organizace Transparency International řadily ázerbajdžánskou vládu mezi "nejvíce zkorumpované" v celosvětovém měřítku. Vláda si z toho nic nedělá. Ví, že demokracie má menší cenu než ropa.

Vláda ropy

Americké ministerstvo energetiky v září 2004 oznámilo odhad 7- 13 miliard barelů ověřených zásob ázerbajdžánské ropy a 25,48 trillionů kubických metrů rezerv ázerbajdžánského zemního plynu. A v těchto číslech je skryto tajemství demokracie v Čečensku i na Náhorním Karabachu i v radarové stanici v Gabale.

Americké společnosti jsou podílníky ve třech mezinárodních výrobních konsorciích, která byla vytvořena, aby získala licence na využívání ložisek ropy a zemního plynu v ázerbajdžánské části Kaspického moře, včetně Azerbaijan International Operating Company (AIOC), vedle British Petroleum (podnikající v Azeri, Chiragu, a na polích Gunašli). V roce 1995 oznámil Ázerbajdžán stavbu ropovodu přes Gruzii a Rusko do černomořských námořních přístavů Novorossiisk. Stavba byla dokončena na konci roku 1997. Na jaře 1999 začala doprava ropy. Spojené státy pak podporovaly stavby velkého ( 1 milion barelů denně) ropovodu z Ázerbajdžánu přes Gruzii do Tureckého přístavu Ceyhan ve Středomoří (ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan) jako součást "hospodářského rozvoje Ázerbajdžánu". Pravý důvod je jednoduchý: protože tato cesta nedovoluje Rusku získat nepřiměřenou kontrolu nad ázerbajdžánskými prostředky ani neumožňuje Ázerbajdžánu hledat cesty exportu přes Írán. Přes "osu zla". Stavba začala v roce 2003, ukončena byla koncem roku 2005.

Současný Putinův návrh na společné využívání radarové stanice v Gabale by zastavil soupeření obou supervelmocí o ázerbajdžánskou ropu a plyn, ukončil by rázem americké ambice při tvorbě napětí v Náhorním Karabachu a v Čečensku a vytvořil by prostor pro globální spolupráci a společné investice v regionu. Rusům by umožnil definitivně odříáznout Čečensko od zdrojů, stejně tak by zlikvidoval separatisty v Náhorním Karabachu. Budou chtít Spojené státy učinit krok ke smíru, anebo bude vleklá zpravodajská provokace a intervence USA proti sovětskému impériu pokračovat, i když už Sovětský svaz dávno neexistuje?

První reakce americké diplomacie ukazuje, že politici se nejobtížněji zbavují utkvělých představ. Putin je daleko pružnější. Zabil tři americké politické lži jednou ranou. Lež o nutnosti stavět kvůli Íránu radarovou základnu v Brdech, lež o oprávněnosti národního sebeuvědomění a práva na sebeurčení v Náhorním Karabachu a v Čečensku a lež o roli demokracie ve válce o ropu.