Na zásadní změnu v této věci si budeme muset ještě nějaký čas -- řekněme tak milion let -- počkat. Do té doby nám nezbývá, než vyhledávat relativně nejlepší. Což v praxi umíme docela dobře, koneckonců na tohle je náš mozek seřízen. Jen nesmíme, jako už mnohokrát, zblbnout z vlastní teorie.

Jsou lidé, kteří vytýkají bohatým necitlivost vůči chudým. Tahle výtka obecně mnoho neznamená. V konkrétních kauzách ale může být pravdivá, a tato pravda by měla být vyslovena bez ohledu na případnou jednostrannost; nelze být zároveň soudcem i advokátem. Horší je to s lidmi, kteří předpokládají, že chudí lidé existují díky existenci bohatých (což je pravda, protože jde o relativní pojmy) a z toho odvozují, že kdyby nebylo bohatých, vedlo by se chudým lépe (což není pravda, protože jde o relativní pojmy). Nicméně pokud jde těmto kritikům především o chudé, není ještě všechno ztraceno. Přinejmenším se s nimi dá rozumně diskutovat.

Vedle toho ovšem existuje početná obec kritiků, jejich motivem je závist nebo prostě zamindrákovaná nenávist vůči těm, kteří dosáhli úspěchu (třeba i bez touhy ocitnout se na jejich místě). Pro tyto lidi je typické, že jsou doslova fascinováni mocí a bohatstvím (byť negativně), zatímco chudí a chudoba je ve skutečnosti zas až tolik nezajímají. Mimo válku s bohatými prakticky vůbec. Chudé není třeba nenávidět a jinak než nenávistně tito lidé psát neumějí. Tím se také liší od předchozích dvou skupin, byť zpravidla nikoli na první pohled. Kam v této klasifikaci patří Jan Vít, nechť posoudí čtenáři jeho článků sami. Osobně mám pocit, že mu Boris Cvek zas až tak moc nekřivdí.

Pokud jde o emigraci ze světa socialismu, důvody mohly a mohou být opravdu různé. Nicméně o ně zde nejde. Někomu se prostě na Kubě nelíbí. Dobrá. Svoji emigraci má i dnešní Česká republika a mají ji i Spojené státy. Kubánská emigrace je vyšší, ale ani to nemusí mnoho znamenat. Přinejmenším v latinskoamerickém kontextu. (Jak by asi vypadala emigrace z Mexika, kdyby každý jeho občan měl po vstupu na půdu USA zákonný nárok na azyl ?) Obecně ovšem platí, že lidé emigrují za lepším životem. Mohou se samozřejmě zmýlit. Ale pokud se mýlí většina, pak migrace buď poklesne nebo se přesměruje jinam. V téhle souvislosti je zajímavé, že prakticky nikdo, kdo se k emigraci odhodlá (ať už z jakýchkoli důvodů), si Kubu jako nový domov nevolí. Pro ty, kteří za svůj názor o lepším ručí svým životem, patří tedy Spojené státy k nejlepším zemím a Kuba k nejhorším. Můžeme debatovat o detailech, celkově se tenhle argument ale přebít nedá.

Jistě, Kuba v tom není sama. Například Haiti také není oblíbeným cílem imigrantů. Jenže Haiti nikdo -- na pravici ani na levici -- nepovažuje za následováníhodný vzor.

Paní Štěpánková uvádí jako svého pradědečka jako příklad člověka, který dal přednost čistému svědomí a altruismu před mocí, bohatstvím a postavením. Nu, komu čest, tomu čest. Můj pradědeček se vrátil z války ke své živnosti -- byl stavitel. Povahou byl cholerik a autokrat. Nicméně, když byla zima a nestavělo se, vytrvale objížděl na kole své zákazníky a hledal práci pro své zedníky.

Možná to byl příklad živnostenského altruismu, který paní Štěpánková také zmiňuje. Jenže pradědeček by to nemohl dělat, kdyby postrádal ctižádost dle pana Cveka. Narodil v jedné z nejhorších rodin ve městě -- odtud jeho citlivost. Z této úrovně by asi jiným chudým moc nepomohl.

Ostatně, můžeme klidně zůstat v socialistickém Československu. Představme si dvě nemocnice. V čele jedné stojí ředitel, který chce být co do úrovně lepší než ostatní. V čele druhé naopak altruista, který nechce žít na úkor druhých. Proto neotravuje své nadřízené kvůli penězům na nový operační sál (jinde ty peníze možná potřebují lépe) a nechává své podřízené dělat (nebo nedělat) co chtějí (odpovědní a svobodní lidé nad sebou žádný bič nepotřebují).

Nevím, jak jiní, ale já jako případný pacient bych volil tu první nemocnici. A klidně bych jejímu řediteli odpustil, že motorem jeho snahy je ctižádost či pýcha.

Pokud má někdo pocit, že jsem paní Štěpánkovou špatně pochopil ("nikoho neodsuzuji za tvrdou dřinu na kariérním postupu"), má možná pravdu. Ale pochopila ona argumenty pana Cveka ? Ctižádost vyniknout a získat nějaké postavení -- alespoň neformální -- je přirozená. Možná to opravdu neplatí pro každého. Ale kdy a kde pan Cvek napsal, že smyslem života má být kariéra?

Já osobně jsem pradědečkovy vlastnosti nezdědil. Po listopadu jsem se snadno mohl stát živnostníkem. Měl jsem na to ideální věk i profesi. Já ale netoužím shánět si zákazníky, vést účetnictví, hádat se s dodavateli a případnými zaměstnanci atd. atd. Nevím, jestli bych to zvládl, kdybych musel; v každém případě jsem rád, že nemusím. V tomhle se klidně nechám opečovávat. A klidně to tak nazvu. (Pečovat o někoho neznamená nutně mu něco dávat.) Nemám důvod být svým "pečovatelům" za něco vděčný, není to zadarmo. Nicméně je potřebuji. Kdyby byli všichni jako pradědeček paní Štěpánkové, kdo by mě zaměstnal?

Nezní to příliš svobodomyslně. Ale kdo žádá od politiky, zaměstnání a popřípadě života vůbec především jistoty, měl by se slovem "svoboda" zacházet dost opatrně. A už vůbec by neměl usilovat o všeobecnou rovnost. Na kom by pak ty jistoty nárokoval ? Sám na sobě?

Co z výše uvedeného plyne?

Chudoba a skromnost cti netratí. Bohatství a ctižádost ovšem také ne. Dávat do protikladu ctižádost a altruismus je zásadní chyba. Záleží na tom, co všechno jsme ochotni pro dosažení svých cílů udělat a obětovat a jak s dosaženým naložíme. Kdo chce soudit, najde si obžalovaných i tak dost. Ale je to určitá komplikace. Soudit paušálně na základě třídních či podobných hledisek je jednodušší. A pak, výše uvedená morálka platí především pro bohaté a mocné, ale nejen pro ně. I z hlediska vlastního svědomí je lepší žít ve světě, kde obyčejný člověk nemůže, a tudíž nemusí.

Paní Štěpánková dále tvrdí, že v této zemi jsou porušována základní lidská práva. Protože nevím, co má na mysli, nemohu se s ní přít. Ale pokud tomu tak je, pochybuji, že by v takových případech byli "berani" oproti "ovcím" v nějaké výhodě. Tohle bývá spíš obráceně.

Mám lékaře v rodině, a tak si troufnu tvrdit, že pomineme-li některé specifické případy (například povinné školní prohlídky u zubaře), pak "jistota lékařské péče" není dnes o nic horší než před listopadem. (Co není, může být, ale hovoříme o přítomnosti.) Pokud budeme místo o "lékařské péči" hovořit o léčbě nemocných, pak si troufnu tvrdit, že se podstatně zlepšila. Už kvůli lékům, které byly před listopadem dostupné jen pro vyvolené, případně vůbec.

Pokud jde o jistotu práce, tady ovšem souhlasím. Ano, v tomhle bodě se situace některých lidí opravdu zhoršila a já ji nehodlám bagatelizovat. Pokud komunisté nedokázali ocenit ani lidskou práci, ani její výsledky, pak dokázali ocenit aspoň fyzickou dřinu. Není to dobrý přístup, ale její opak ve mně vyvolává také rozporuplné pocity. Mně osobně dal nový režim možnosti, které bych za starého nikdy neměl, a já aspoň některých využil. Ale zkušenosti jiných mohou být diametrálně odlišné. Neplatí to zdaleka jen o neúspěšných funkcionářích bývalého režimu či těch, kteří si nízký plat kompenzovali nízkou pracovní morálkou a přikrádáním. Nechci bagatelizovat zkušenosti neúspěšných, už proto, že sám nejsem beran. Bral bych vážně i argumenty pana Víta, kdyby nebyly tak nenávistné a zoufale sobecké.

Jenže cena, kterou jsme za onu jistotu platili, byla až příliš vysoká. Kdo nesouhlasí, měl by trochu opatrnější při odsuzování "viníků nepotrestaných za své činy" v minulém režimu. Co měli dělat? Možná to občas trochu přehnali. Ale socialistická "prosperita" bez diktatury jedné strany, bez tajné policie, cenzury a, pokud existuje možnost snadné emigrace, bez zadrátovaných hranic fungovat nemůže. V tomhle měli konzervativní soudruzi pravdu. Pokud někdo zná opačný příklad, sem s ním. Já vím jen o dvou pokusech, a oba zkrachovaly.

Je pravda, že ne každý, kdo chtěl uplatnit své vrozené (nebo i získané) schopnosti, musel vstoupit do Strany. Ale lidí, kteří to udělat museli -- pokud nechtěli nebo nemohli emigrovat, bylo mnoho.

Svoboda slova, kterému nikde nikdo nenaslouchá, asi opravdu není to pravé ořechové. Nedivím se Rusům, že se jim za Jelcina trochu přejedla. Nicméně to není totéž, jako být za svá slova perzekvován. (Nechci tvrdit, že tohle se dnes u nás neděje. Ale přinejmenším na politické úrovni nejde o typický jev. Jestli se mýlím, jestli měl někdy někdo problémy kvůli nějakým svým článkům v BL, nechť mi dá vědět.)

Lze to vidět i jinak. Tam, kde je svoboda slova, se leckdy potkáváme s arogancí moci. Tam, kde není, ji najdeme vždy. Pokud o tuto svobodu nechceme přijít, neměli bychom od ní chtít víc, než sám sama o sobě může dát. To jest, chyby bychom měli hledat jinde.

Třeba v našem přístupu k politice.

Před několika lety jsem osobně zažil schůzi bytového družstva, na které se asi tři hodiny neprobíralo nic jiného, než kritika jejího předsednictva. Když se mu vyčetly všechny možné hříchy, bylo znovu zvoleno. Případní protikandidáti totiž působili dojmem dosti nedůvěryhodným. Většina kritiků ovšem vůbec nekandidovala. Patrně dali přednost vlastnímu svědomí. Asi to tak bylo lepší, to družstvo dodnes funguje. Ale co kdyby tomu tak nebylo ?

O KSČM se ironicky říká, že je stranou důchodců. Možná. Jenže tihle důchodci jsou schopni se scházet a kromě vzpomínek na leckdy problematickou minulost také volit stranické funkcionáře, delegáty a kandidáty do politických funkcí. A když se jim nelíbí vedení strany, dokáží ho na nejbližším sjezdu odvolat. Zda by byli jejich zástupci podobně úspěšní i ve vládě, není vůbec jisté. Ekonomické a společenské zákony přehlasovat nelze. Nicméně pokud někdo vidí problém především v těch mocných nahoře, tak ti se vyměnit dají. Jen to chce obětovat trochu času a úsilí.

Podobné jako v KSČM je to i u lidovců, druhé -- a poslední -- masové strany dnešní České republiky. Oproti nim působí ODS jako strana elit, byť často relativních. A sociální demokracie jako klub profesionálních politiků. Je jejich chyba, že nedokáží zmobilizovat lidi, pro které není politika hlavním zaměstnáním. Ale lze vůbec zmobilizovat lidi, kterým jejich partaj nestojí ani za účast v "méně důležitých" volbách? Říká se, že smysl krajů a Senátu lidem nikdo nevysvětlil. To je možné. Ale systém silných stran toho od řadových voličů zas až tak moc nechce. Stačí zvolit kandidáty, které vybrala strana. Pokud jsou lidé ochotni takto volit do Poslanecké sněmovny, ale Senát či kraje jim už nestojí ani za tu hodinu času či méně, lze to interpretovat i takto : pánové nahoře, dejte nám, co chceme a neotravujte nás s detaily. Nu což, pánové nahoře rádi vyhoví, i oni mají rádi klid k práci. Při tomhle přístupu se ovšem bojuje proti aroganci moci dost těžko.

Za odstranění front na banány, jakož i na mnoho dalších věcí, i za svobodu cestování opravdu není nutné být donekonečna vděčný. Ostatně, nikdo si té vděčnosti ani nežádá. Jde o to, aby nám ty časy někdo nevrátil. Třeba s odůvodněním, že demokracie je stejná jako totalita, takže na politických svobodách stejně nesejde.

Jistě, i demokratické státy se dopouštěly a dopouští zločinů na lidech. Ani demokracie není garantem úplné spravedlnosti, ba ani toho, že nad ní občas nezvítězí peníze. (Nemyslím ale, že by vítězily vždy.) Říká se, že demokracie je špatný systém, ostatní ještě horší. To je hezký bonmot, dokud se nesetkáme s konkrétními dopady toho špatného.

Jenže lidská práva a svoboda nejsou stavem. Je to proces, nekonečný boj dobra se zlem (nebo, častěji, lepšího s horším). Komunisté tento proces zablokovali, vytlačili mimo veřejnou sféru a zlikvidovali veškerou konkurenci. Není náhodou, že po pádu komunismu se jednotlivé státy vrátily zhruba tam, kde byly při jeho nástupu.

Lidé jsou si rovni před Bohem a v lepším případě před zákonem. V jiných ohledech si rovni nejsme. Ani ve schopnosti hájit své zájmy (včetně toho, co považujeme za obecně správné i mimo vlastní osobu). I tady ovšem platí, že berani prorážejí cestu ovcím. Proti absolutní moci, která nemá a nesmí mít konkurenci, se ovšem prorazit nedá.