Útoky z 11. září vedly k zvýšenému důrazu na zahraniční politiku a na bezpečnost, což jsou otázky, jimiž se zabývá stát. 11. září také zdůraznil významný nový rys světa po ukončení studené války. Zatímco velké problémy světového pořádku ve dvacátém století způsobily příliš mocné státy jako Německo, Japonsko a bývalý Sovětský svaz, mnoho problémů současné doby, od chudoby, přes uprchlíky až po lidská práva a HIV/AIDS a terorismus způsobují státy v rozvojovém světě, které jsou příliš slabé.

To leží u kořenů problémů rozvoje Afriky. A celá řada států, které selhaly anebo jsou slabé, od severní Afriky až po Balkán, přes Blízký Východ až do jižní Asie se stala zdrojem radikálního islámismu a terorismu.

Je nutno rozlišovat mezi rozsahem státní moci a silou, efektivitou, státu. Rozsah státní moci se týká toho, kolik funkcí stát zastává, od domácí a zahraniční bezpečnosti, udržování zákonnosti a dalších veřejných hodnot, přes regulaci a sociální bezpečnostní sítě až po ambiciózní funkce, jako je průmyslová politika. Státní síla se týká efektivnosti, s jakou určitý stát dokáže prosadit danou politiku. Rozsah státní moci může být velký, přesto však může být daný stát nesmírně slabý, například tehdy, pokud jsou státní podniky řízeny korupčně anebo jsou pod politickým vlivem.

Z hlediska hospodářského rozvoje je nejlepší, je-li rozsah státní moci relativně malý, ale silný, co se týče schopnosti vykonávat základní státní funkce, jako je udržování zákonnosti a ochrana majetku.

Bohužel, mnoho rozvojových zemí v sobě slučuje buď slabost státu s příliš velkým rozsahem státní moci, jako je to v Brazílii, v Turecku či v Mexiku, anebo dělají takové státy málo a to málo, co dělají, dělají nekompetentně. Tak to vypadá ve státech, které selhaly, jako je Libérie, Somálsko či Afghánistán. Některé státy, jako jsou diktatury ve střední Asii, které vznikly po pádu Sovětského svazu, dokáží se chovat silně ve špatných oblastech: dobře umějí věznit novináře či politické oponenty, avšak potřebují více než půl roku na vydání víza či podnikatelské licence.

Reaganovsko-thatcherovská revoluce byla správně zaměřena proti příliš velkému rozsahu státní moci, snažila se omezit regulaci a vládní zásahy do soukromé hospodářské činnosti. Avšak když se to aplikovalo na rozvojové země, mělo to velmi škodlivý účinek. Politika, jakou v rámci "washingtonského konsensu" prosazovaly mezinárodní finanční instituce jako Mezinárodní měnový fond a Světová banka, včetně privatizace, obchodní liberalizace a deregulace, selhala v tom smyslu, že nevzala v úvahu chybějící efektivitu státních institucí v mnoha rozvojových zemích.

Přílišná horlivost při realizaci této "neoliberální" agendy ochromila schopnost států provádět nutné státní fukce. Rusko se proměnilo ze státu, který ovládal všechny rysy ekonomiky a občanské společnosti, ve stát, který nedokázal vybírat daně ani ochránit své občany před zločinností. Ukazuje se, že privatizace sice snižuje rozsah státní moci, ale je zapotřebí, aby stát fungoval efektivně, má-li být možné provést privatizaci čistě. Rusku takový stát nemělo a prodalo telekomunikační a energetické společnosti oligarchům s protekcí.

Thajsko liberalizovalo své kapitálové trhy, aniž by mělo funkční bankovní systém, důsledkem byl kolaps jeho měny během asijské krize v roce 1997. Elity v subsaharské Africe použily programů strukturálních změn, které doporučoval MMF k tomu, aby zlikvidovaly základní funkce státu, čímž zvýšily závislost země na protekčních vztazích. V důsledku omezování funkcí státu začalo být velmi obtížné v mnoha afrických zemích bojovat proti AIDS.

Ve světle takovýchto zkušenosti přiznal před dvěma lety Milton Friedman, guru volnotržní ekonomiky, že jeho rada bývalým komunistickým zemím před deseti lety: "Privatizujte, privatizujte, privatizujte" byla chybná. Dodal: "Ukazuje se, že zákonnost je zřejmě důležitější než privatizace." Cena za toto poučení byla vysoká.

Útoky z 11. září ukázaly, že špatná vláda v chudých a zanedbaných částech světa může mít vážné bezpečnostní důsledky pro rozvinutý svět. To vedlo k ironické situaci: George Bush, který nechtěl původně budovat funkční státní struktury v jiných zemích, začal se je snažit během svého funkčního období budovat v Afghánistánu a v Iráku. Americká zkušenost v obou zemích však odhalila další nepříjemnou pravdu: Američané sice mají schopnost svrhnout na světě vojensky jakýkoliv režim, neumějí však vytvořit v takových zemích instituce, které by dokázaly těm zemím efektivně vládnout.

Mezinárodní společenství potřebuje nové instituce. OSN, jemuž se většinou dává úkol organizovat rekonstrukci země po konfliktech, trpí slabostí legitimity (je nedemokratická) i nedostatkem efektivnosti (není schopna řádně intervenovat a zajistit bezpečnost). Mezinárodní společenství sice stabilizovalo Bosnu a Kosovo, ale v obou zemích vládne, jako by to byly kolonie. Nemá tušení, jak vytvořit místní, efektivní instituce, aby mohlo z těchto zemí odejít.

Na začátku internetové revoluce si počítačoví vizionáři představovali, že vznikne svět, v němž vlády ustoupí stranou a jednat budou jen podnikatelé. Bohužel však vznikl svět v němž se volně pohybují i mnozí škodliví hráči. Radikální islamisté využívají internetu k zveřejňování videozáznamů poprav svých vězňů. S globalizací se technologie násilí zdemokratizovala a je volněji přístupná dnešním "supermocným" jednotlivcům.

Státy, se svými legitimními mocenskými monopoly, budou muset toto vakuum vyplnit. V postreaganovské éře, v níž nyní žijeme, budeme muset vážně uvažovat o budování státu, uzavírá Francis Fukuyama svůj článek v týdeníku Observer. Jeho nová kniha vychází v Británii ve čtvrtek v nakladatelství Profile Books.

Podrobnosti v angličtině ZDE