Pohlédněme na rozhraní starého a nového roku trochu do budoucnosti.

Švédský autor Johan Norberg hájí ve své knize Na obranu globálního kapitalismu, jejíž argumenty shrnujeme na jiném místě tohoto vydání BL ZDE, sílící vliv ekonomické globalizace jako vítaný demokratizační a pluralistický tlak, který postupně rozruší v jednotlivých zemích moc domácích politických i hospodářských monopolů. Je to argumentace zajímavá a podle mého názoru dost přesvědčivá, i když, předpokládám, lidi v ČR obávající se "nového zotročení ze zahraničí", tentokrát z Bruselu, to asi nepřesvědčí.

Mluvil jsem teď o Vánocích v Glasgow se svou bývalou studentkou, skotskou bohemistkou Kathryn Murphy (její články v BL jsou ZDE, viz též kniha Jak Češi bojují, str. 382-405). Žije a vyučuje nyní rok v Berlíně, než se vrátí do Británie k práci na doktorátu. Zaujala mě její poznámka o tom, do jaké míry se jí němečtí studenti zdají podobnější více britským než českým. "To, co Němci říkají či píší, je adresováno všeobecnému mezinárodnímu adresátu, světu. Češi komunikují daleko více jen sami mezi sebou, v rámci své uzavřené, jazykem definované komunity. Samozřejmě, u Němců je dnes přirozené, že se považují za Evropany, světoobčany, protože od porážky nacismu z nich bylo vytlučeno, aby se považovali za nacionalisty."

Není zas tak překvapivým konstatováním, že mnozí Češi pohlížejí na blížící se vstup do Evropské unie s obavami. Definují svou národní totožnost defenzivně. Nechtějí, aby o jejich osudu rozhodoval nikdo jiný a bolestně pociťují, jak malým národem vlastně jsou. (Není to zase tak docela pravda, Česká republika svou patří v Evropě spíš k zemím střední velikosti.) Jak často se v ČR mluví o tom, že "vláda Evropské unie" prý povede v České republice k "zglajchšaltování života", všechno bude muset být unifikováno podle bruselského pravítka. Hovoří se o tom při veřejných diskusích v České republice docela vážně, ke konsternaci zahraničních pozorovatelů, viz např. toto svědectví Martina Myanta z diskuse na univerzitě v Olomouci ZDE. Myant v této souvislosti o Británii, která je už dlouhá léta v EU, napsal:

"Jsme v Británii nyní mnohem rozrůzněnější společností, jsme daleko více multikulturnější, daleko více multietničtější, máme v Británii více náboženství, více cestujeme, máme daleko větší rozmanitost zboží, je tu přítomno daleko více zahraničních firem, včetně mnoha podniků z Dálného východu a ze severní Ameriky, Evropa v tom nijak zvlášť nepřevládá. Cestujeme často do evropských zemí, ale cestujeme i dále a jezdí k nám návštěvníci z celého světa. Po olomoucké debatě jsem musel spěchat zpět do Skotska, protože jsem tam musel začít učit skupinu studentů, většina z nichž přijela z Číny, ale někteří z nichž byli z Indie a z Blízkého východu, jen několik z nich je z Francie, ze Španělska, z Holandska a z Německa.

Proto je velmi obtížné chápat všechny ty obavy, které například vyjadřuje Klaus, že z nás všech Evropská unie udělá "jednotný evropský eintopf" a že budeme dokonce nuceni všichni pít jediný druh piva. Za posledních několik desetiletí jsme byli svědky obrovského rozmachu co do výběru a rozrůzněnosti zboží, včetně mnoha druhů piva v britských hostincích, kde dnes vypadá široký sortiment českých piv, která se točí v Británii, vlastně velmi obyčejně. Jakákoliv představa, že tohle by mohla Evropská unie zvrátit -- anebo že by to někdo vůbec chtěl zvrátit -- je tak naprosto vzdálená realitě, že je téměř nemožné se k tomu jakkoliv vyjadřovat."

Na Klausovi je pozoruhodné, jak citlivě dokáže vyjadřovat populistické obavy české společnosti. Na jeho porozumění lidovým náladám v ČR je zjevně založena i jeho nynější xenofobie vůči vnějšímu světu. Evropskou unii obviňuje, že České republice vnutila velké množství předpisů (většina z nich je ve prospěch obyčejných lidí!) a je, zdá se, velmi proti tomu, aby Čechům znovu vládli "cizinci". "Demokratickou odpovědnost nelze realizovat mimo rámec národního státu," řekl Klaus americkému listu Washington Times. (Jinými slovy, chceme si sami určovat, jak a podle jakých zvyklostí si my čeští politici budeme hrát na domácím písečku.) Klausova kritika poměrů v Iráku po svržení Saddáma Husajna je založena na tom, že podle jeho názoru není možné, aby v nějaké zemi zaváděli demokratický pořádek "cizinci". Jeho xenofobie došla tak daleko, že (pokud to americký deník nezkreslil) Klaus označil za cizince i Čechy, kteří žijí nebo po nějakou dobu žili v zahraničí. V rozhovoru pro deník Washington Times Klaus řekl:

"Poté, co jsme získali na konci studené války znovu svobodu, vyskytl se návrh přivézt zpět Čechy, kteří uprchli na Západ a vytvořit vládu z těch lidí, kteří žili ve svobodných zemích." [Čeští historikové proti tomuto Klausovu výroku protestovali, protože o ničem takovém nemají informace.] "Ti, kdo prožili tragickou zkušenost s komunismem, však odmítli myšlenku, aby náš přechod ke svobodě organizovali cizinci," zdůraznil Klaus v americkém deníku dne 25. listopadu 2003.

Představa, že Čechem zůstává jen ten, kdo má trvalý pobyt na území České republiky, a podléhá tak jurisdikci českých úřadů, je zajímavá. (Nechce se mi to znovu opakovat, ale tak češství definoval bývalý komunistický režim.) Jaksi to neplatí o jiných národnostech. Cožpak se stali Ernest Hemingway nebo Graham Greene, když žili ve Francii, Francouzi? Cožpak se stane Angličan, který žije v Římě či v Berlíně, Italem či Němcem?

Když se Klaus záměrně stává mluvčím domácího nacionalismu, defenzivního a ostražitého vůči "cizincům" (včetně oněch Čechů, kteří měli možnost zažít i život někde jinde), jistě tím mluví z duše mnoha lidem v ČR, kteří mají oprávněně obavy z integrace do EU, z něčeho, co nepoznali a nevědí, co je může čekat. Zároveň je ale také pravděpodobné, že Klaus svým defenzivním nacionalismem vůči vnějšímu světu vyjadřuje pocit ohrožení domácích českých politických i podnikatelských elit. Ty vědí, že je hradba českého jazyka už moc dlouho neuchrání, a budou zanedlouho muset konkurovat politikům a podnikatelům ze zahraničí, mimo "malý český píseček". Pluralitní vlivy ze zahraničí budou během času přesně tak, jak to líčí Johan Norberg ve své knize, přinášet pro české občany množství samostatných příležitostí. Čeští občané budou moci domácí politickou a podnikatelskou elitu obejít a účastnit se podnikání i nejrůznějších mezinárodních aktivit jako rovný s rovným v širší evropské obci. Že by se Klaus svou "obranou české státnosti" snažil tomuto vývoji zabránit?

Myslím, že to v dlouhodobější perspektivě bude nemožné.

Neříkám, že globalizace nepřinese českému společenství kromě výhod i celou řadu problémů. Jak dlouho například přežije do budoucnosti čeština a česká kultura, pokud nebude schopná přinášet něco nového světu? Neusoudí třeba příští generace "českých Evropanů", mluvící německy a anglicky stejně dobře jako rodným jazykem, že je pro ně "malý" český jazyk v integrující se Evropě jen "sentimentální luxus"? Bylo by to škoda, ale pokud se nestane čeština v budoucnu nositelem velmi charakteristické, hrdé a samostatné soudobé národní kultury, která bude mít co říci světu, je možné, že otázku potřebnosti českého jazyka, který vlastně lidem v ČR brání účastnit se mezinárodní diskuse jako rovný s rovným, příští generace nastolí. Lidé totiž budou v Evropě v příštích desetiletích kosmpolitní. Češi v Praze se v budoucnosti možná raději podívají na broadbandu či na internetu v angličtině na nejlepší zpravodajství televize BBC, než aby se sledovali Českou televizi (bude-li ještě existovat) či televizi Nova.

Z tohoto hlediska je Klausův boj za národní identitu možná opodstatněný. Ale lze ho vyhrát? Uvidíme.