V rozhovoru s časopisem Reason Norberg shrnul svou argumentaci:

Kapitalismus a globalizace, otevřené trhy a liberální politické, hospodářské a společenské instituce, které je podporují, přinášejí svobodu volby lidem v zemích, které to dosud nikdy nezažily. Studujeme-li dopad globálního kapitalismu, musíme se zaměřit na země třetího světa. Globální kapitalismus znamená, že lidé přestávají být subjektem rozhodování národních elit. Tím, že místní elity si musejí navzájem konkurovat v mezinárodním měřítku, poskytuje globalizace lidem větší volbu při rozhodování o vlastní spotřebě. Lidé mohou kupovat věci ze zahraničí, mohou přijímat zahraniční kulturní vlivy, mohou se setkávat s přáteli, překračovat hranice.

Z veškerých statistik o životní úrovni na světě vyplývá, že globalizace funguje. Za posledních třicet let se zmenšil o polovinu počet lidí, trpících chronickým hladem, zmenšilo se o polovinu i množství dětské práce. Za posledních čtyřicet let se zvýšila průměrná délka života v rozvojových zemích na 64 let. Míra gramotnosti dosahuje ve většině zemí světa téměř maxima. Podle statistik Světové banky přestalo za posledních 20 let žít 200 milionů lidí v absolutní chudobě. Globalizace také vede k posilování práv žen: v globalizované ekonomice jsou totiž ženy potenciálně zdrojem. Mají nápady, umějí vyrábět a pracovat. Když diskriminujete ženy, přicházíte jako společnost i jako podnikatelé o množství možností. V Saúdské Arábii se nyní diskutuje o tom, zda by tam ženy směly mít řidičský průkaz. Jistě ho tam ještě dlouho nebudou smět mít, ale už to, že se o tom mluví, je pokrok. Lidé tam teď argumentují, že je nesmírně nákladné najímat si muže -- řidiče z jiných zemí, aby vozili ženy. Ekonomický tlak povede k posílení práv žen.

Dalším důvodem je, že když překračuje zboží, myšlenky i lidé hranice, umožňuje to, aby si lidé uvědomili, že existují jiné způsoby života.

Přesvědčivým důkazem úspěchu globalizace v třetím světě je podle Norberga Vietnam. To, že tam vládli komunisté, tam vedlo k absolutní diskreditaci komunismu. Vietnamci začali hledat inspiraci jinde a zjistili, že Tchajwan začal vzkvétat v důsledku globalizace. Vietnamci se tedy také rozhodli přijmout globalizaci. Otevřeli se investicím a obchodu a vedlo to k rychlým výsledkům. Došlo k velkému rozvoji zemědělství a Vietnam se stal jedním z největších světových vývozců rýže. Investovali ale také do průmyslu. Robotárny, kde pracují dělníci za hladové mzdy, jsou podle Norberga přirozenou součástí vývoje. Ve Švédsku existovaly v 19. století. V Japonsku před čtyřiceti lety. Západní kritikové globalizace dělají chybu, když srovnávají svou nynější životní úroveň se životní úrovní v rozvojovém světě. Musíte srovnávat to, co se děje, píše Norberg, s alternativami, jaké měli lidé ve svých vlastních zemích. Kdyby měli ve Vietnamu dostávat lidi tak vysoký plat jako v Americe, zaměstnavatelé by si je nemohli dovolit zaměstnat. Alternativou by bylo vrátit se do zemědělství, pracovat tam daleko delší pracovní dobu a dostávat daleko nepravidelnější a menší plat.

Robotárny jsou způsob, jímž využívají chudé země své konkurenční výhody, totiž své levné pracovní síly. Multinacionální společnosti přinesou novou technologii, včetně kvalifikace, a to vede k zvýšení produktivity. Dělníci pak začnou vydělávat víc. Proto když v typické rozvojové zemi pracujete pro multinacionální firmu, vyděláváte osmkrát víc než je průměrná mzda.

Má-li dnes rozvojová země nějaké přírodní zdroje, zuří v ní ostré boje o to, aby tyto zdroje zůstaly pod kontrolou malé místní elity. Rozvojové země bez přírodních zdrojů jsou na tom líp. Takové země jako Tchajwan, Hongkong a Singapur si vyvinuly relativně široce založenou ekonomiku, zatímco země, které mají ropu či nerostné zdroje, to neudělaly. Nejlepší věc, jaká by se mohla přihodit arabskému světu, by bylo, kdyby mu už došla ropa. Musely by se otevřít obchodu a tyto země by už neovládala jen malá místní klika, jako je tomu v Saúdské Arábii. Čím rozmanitější je ekonomika, tím víc se příjmy a bohatství šíří mezi lidi.

Tato ekonomická a politická centralizace je skutečně problematickým dědictvím kolonialismu. Vznikla nová, velmi silná mocenská centra, jaká dříve neexistovala. Je to vidět na Africe. V mnoha afrických zemích dříve existovaly regionální trhy a místní demokracie, místní náčelník se musel zodpovídat svým lidem a musel plnit jejich rozhodnutí. Ale když se objevili kolonizátoři, vytvořili mocenské struktury, které nebyly takto demokratické. Mocenské elity začaly těžit nerostné bohatství a za pomoci malé skupiny místních lidí se staly autokratickými okupanty v dané zemi. Když pak kolonizátoři zemi opustili, místní elity prostě jen převzaly jejich mocenské struktury a staly se novými okupanty. Převzali koloniální mašinérii moci.

To vytváří dojem, že jedinou možnou cestou, jak zlepšit v zemi situaci, je uchvátit centralizovanou moc, ovládnout v zemi politickou mašinérii. Mnoho západních zemí situaci těchto rozvojových zemí ještě zhoršilo tím, že rozdaly miliardy dolarů těmto nesmírně centralizovaným vládám v nesmírně chudých zemích. Vládci těch zemí sice určitou část těch peněz použili na to, aby lidi moc neprotestovali, avšak většinu těch peněz si ponechali pro sebe, A občané těch rozvojových zemí si uvědomili, že pokud se chtějí oni a jejich rodina mít dobře, musejí uchvátit moc -- nikoliv začít obchodovat.

Obchodní a hospodářská liberalizace se však nyní šíří zejména v důsledku ukončení studené války. Během studené války totiž podporovaly Spojené státy či Sovětský svaz v rozvojových zemích právě tyto úzké vládnoucí elity. Dávaly obrovské množství peněz diktátorům. Dnes už tomu tak není, a tak je to pro diktátory obtížnější.

Typickým příkladem je Keňa. Tamější dlouhodobý diktátor Daniel Arap Moi by býval nemohl vládnout tak dlouho, kdyby ho nepodporovaly Spojené státy a evropské země. Avšak začátkem devadesátých let začal Západ říkat: "Přestaneme vám dávat peníze, pokud je nebudete používat na zlepšení situace lidí ve vaší zemi." Najednou vznikla alternativní mocenská střediska, Moi byl nucen uspořádat volby a nakonec v nich prohrál.

Opozice proti globalizaci existuje především na Západě, anebo ji v rozvojových zemích financuje Západ. Pak existují v třetím světě staré mocenské skupiny, které se vždycky strašně bály zahraniční konkurence. K nim patří i podniky, které se bojí zahraniční konkurence. Ve Spojených státech brojí proti globalizaci textilní průmysl, který financuje množství propagandy proti vykořisťovatelské práci v třetím světě.

Norberg dále argumentuje, že hospodářský rozvoj vede k zlepšování životního prostředí, protože bohatší země znečišťují životní prostředí méně. Podle něho je nejlepším způsobem, jak zlepšit globální životní prostředí, umožnit třetímu světu, aby přešel z preindustriální do postindustriální éry.

Potíž je podle Norberga, že dnešní ekologové se stavějí proti globalizaci a industrializaci, protože chtějií zachránit lesy, čistý vzduch a čistou vodu. Neuvědomují si, že i tento jejich postoj je důsledkem industrializace. Před sto lety se ani lidi v Evropě nestarali o životní prostředí. Chtěli nejprve nakrmit své děti a dát jim vzdělání. Totéž dnes platí o třetím světě. Stačí, když si ekologové promluví s tamějšími lidmi.

Jiní ekologové podezřívají celý projekt moderního světa. Stavějí se skepticky k životnímu stylu a k společnostem, jaké jsme na Západě vytvořili. Myslí si, že jsme se odcizili přírodě a že je nesprávné užívat přírody jako nástroje pro lidské pohodlí a pro lidský prospěch. Je to romantický postoj podobný postojům ze začátku 19. století a zkresleně vidí preindustriální svět jako utopii. Ve skutečnosti to byl svět, v němž lidi většinou hladověli.

Podle Norberga je ostudné, že Západ brání rozvojovému světu v exportu textilu a zemědělských výrobků. Je pravda, že kdyby Západ dovolil rozvojovému světu tyto výrobky exportovat, západní země by musely restrukturalizovat svou ekonomiku v těchto odvětvích. Bylo by to bolestné, ale je šokující, že to Západ nechce udělat, protože právě v těchto odvětvích by mohl být rozvojový svět nesmírně úspěšný.

Lidé v třetím světě umírají, protože my na Západě nejsme ochotni se změnit a praktikovat zásady volného trhu, které hlásáme. Škodíme tím ale i my sami sobě, měli bychom přístup k daleko levnějšímu zboží. Platíme miliardy dotací ekonomickým zájmovým skupinám, aby nemusely čelit konkurenci. Dotace do zemědělství stojí v západních zemích asi miliardu dolarů denně. Podle jedné studie by svět vydělal až 70 miliard dolarů ročně, kdyby se o čtyřicet procent snížila dovozní cla na výrobky -- a ze 75 procent by měly z toho prospěch rozvojové země.

Nejlepším řešením pro Západ by byl unilaterální volný obchod. Západ se přece nemá čeho bát. Západ nepotřebuje ochranu před levným zbožím, to je to, co Západ přece chce! Svět však není dokonalý a je zapotřebí jednat skrze Světovou obchodní organizaci. Je to však "smlouva s ďáblem", protože vzniká dojem, že dochází-li k otevírání trhů, že tím Západ o něco přichází. Americký prezident i všichni ostatní pořád jednají, jako že je volný obchod jakýmsi neuvěřitelným ústupkem.

Norberg pohlíží skepticky na islám: Vždycky je problém, pokud se bere nějaké náboženství doslova a když se ho lidé snaží vnutit jiným. Evropa to taky dělala: pořádala nájezdy do Svaté země a tam vraždila "pohany". Evropa se ale naučila mít různou náboženskou víru a nevražit se při tom navzájem. Západ zachránila sekularizace a totéž se musí přihodit i islámu. Lidi se nemusejí vzdát svého náboženství, ale musejí ho omezit na své soukromí a nevnucovat ho jiným silou.

V jednom ohledu bude daleko lehčí pro islámské země projít procesem sekularizace. Islám je totiž daleko prokapitalističtější než bylo kdy křesťanství. Mohamed byl obchodník. Obchodování často v Koránu chválí. Ale zároveň to bude pro islám obtížnější, protože Mohamed byl také budovatel státu. Považoval náboženství a stát za identické. Arabské muslimské země musejí odmítnout myšlenku teokracie a omezit islám na osobní soukromí.

Je sice dobře, že byl Saddám svržen -- je vždycky dobře, když je svržen tyran - ale válkou a okupací se to nedá udělat. Nejlepší způsob je prostřednictvím globalizace, prostřednictvím zavádění nových idejí, západního vlivu, do těchto kultur. Vidíte, že se to nyní děje i v Íránu. Vidíte, že se to děje v Jordánsku a v Kataru a v mnoha dalších zemí, které mají větší přístup k západnímu zboží a médiím.

V důsledku globalizace je lehčí pro lidi dívat se na západní společnosti a číst o nich. Arabské ženy vidí, že západní ženy mají stejná práva a příležitosti jako muži. Totéž se děje, když lidé vidí, že vyjadřujeme své přesvědčení všeobecně, prostřednictvím kultury a hudby. Bude to ale trvat dlouho. Trvalo dlouho, než se Japonsko proměnilo v mírovou, produktivní zemi a trvalo téměř 50 let, než se Jižní Korea stala něčím podobným liberální demokracii.

Vznik fundamentalismu na Blízkém východě však není známkou síly jejich myšlenek. Je to spíše projevem děsu z globalizace, která už začala. Fundamentalisté vidí, že v jejich zemích vzniká nová střední třída a že tito lidé se zajímají daleko více o životní úroveň, o vlastní životní volbu a nikoliv o doslovné znění Koránu.

Kritikové poukazují na údajnou disneyfikaci či mcdonaldizaci kultury, že "autentickou" tradici nahrazuje standardizace. Je daleko přesnější poukázat na to, že vzniká situace, v níž žádná jednotlivá kultura nepřevládá. Vzniká pluralismus. A to právě v důsledku globalizace.