USA a Kanada: Atmosféra strachu nás drží přikrčené při zemi

23. 7. 2004 / Miloš Kaláb

Americký prezident G. W. Bush ujišťuje americké občany a s nimi celý svět, že je dnes díky jeho rozhodné iniciativě proti světovému terorismu Amerika bezpečnější. Fejetonistka CanWestu Susan Rileyová nyní napsala, že se i on tedy dal na šíření osvědčených zpráv, především proto, aby byl v listopadu zvolen na další funkční období. Přece je nejlepší - projevuje se jako hrdinský válečný prezident!

Jak se ale mohou cítit Američani mnohem bezpečněji pouhých několik dní po tvrzení ministra Toma Ridgeho, který zodpovídá za bezpečnost vlasti? Varoval Ameriku, že al-Kajda plánuje rozsáhlý velkoplošný útok, aby narušila prezidentské volby. V americké televizi se rozebírají problémy, k nimž by mohlo dojít, kdyby byly volby skutečně narušeny. Všichni zúčastnění potvrzují, že by nebylo správně je odložit, protože to by oslabilo pozici Spojených států a taková věc se stala v jejich historii snad jen jednou jedinkrát. Při tom ministr Ridge přiznal, že o plánech al-Kajdy neví vůbec nic, ani kdy, ani kde, ani jak. Ve svém projevu o bezpečnější Americe tvrdil George W. Bush, že teroristé stále usilují o získání zbraní hromadného ničení, aby mohli vraždit Američany ještě ve větším měřítku než 11. září.

Rileyová napsala, že prožíváme čítankovou situaci "atmosféry strachu", což je jev, jehož vliv se na nejrůznější stránky života neustále rozšiřuje, a to i do akademických a žurnalistických kruhů. V podstatě to funguje takto: Politici, zájmové skupiny a sdělovací prostředky (často ve vzájemné spolupráci) buď vytvářejí obavy nebo zveličují odůvodněné obavy až do stavu obecné paniky nebo bezmocnosti. Čím zamlženější jsou ty obavy, tím lépe fungují.

Pocit bezmocnosti i velké obavy vedou občany k tomu, že s pochopením přijímají zákony, které omezují jejich svobodu, jak je tomu v případě "Vlasteneckého zákona" v USA a "Protiteroristického zákona" v Kanadě. Navíc jsou občané mnohem ochotnější podporovat patriarchální konzervativní politiky. Nikdo přece nechce podstupovat riziko při takové nejistotě. Zvýšený pocit nejistoty mezi obyvatelstvem velice nahrává různým zájmovým skupinám, aby prosazovaly svoje názory a získávaly pro ně státní peníze - u policejních složek to je docela zřetelné a jiným způsobem i u hromadných sdělovacích prostředků, které na nejistotě až panice slušně vydělávají. Takže to je teorie.

Pochopitelně to není tak jednoduché. Atmosféra strachu není pouze prostá metoda k ovládání davu. Není náhodné, že nyní mluvívá prezident Bush na pozadí, které ukazuje americké vojáky v boji, a také nese nápis "Chráníme Ameriku". Do podvědomí lidí má tedy vstoupit názor, že v době, kdy je národ cílem vojenského útoku, je třeba semknout se kolem vůdce.

Je ale skutečně Amerika cílem útoku? Rozhodně ne takového, jakému čelil Winston Churchill v Británii, když pronesl svou výzvu k národu - ale právě tohoto britského politika by prezident Bush velice rád imitoval. Žluto-oranžovo-červený systém národního poplachu není příliš dobrým způsobem, jak upozorňovat obyvatelstvo na předpokládaný teroristický útok. Podle R. Michaela Fishera, "strachologa" na Univerzitě Britské Kolumbie to jen zvyšuje pocit strachu (v Kanadě se nepoužívá celonárodní poplašný signál, ale zodpovědné agentury mají podávat specifické informace). Fisher to vysvětluje tak, že v případě násilníka ve tmavé ulici se v přítomných lidech zvýší v krvi hladina adrenalinu a někteří se budou snažit utéci a jiní bojovat. Jestliže ale není žádný identifikovatelný útočník a riziko jeho útoku je neodhadnutelné, lidé buď otupí, zoufají si, nebo se stávají závislými a mají pocit, že jsou hloupí.

To ale neznamená, že bylo nynější nebezpečí terorismu vymyšleno v Pentagonu anebo že neexistují nenávistní fanatici, kteří by se spolčovali z úmyslem zabíjet občany západních demokracií. Pravděpodobnost, že budou teroristi al-Kajdy útočit na malé městečko v Americe nebo v Kanadě, je ale zanedbatelná. Podobně je tomu s vlnou zločinu ve venkovském ontarijském Tilsonburgu (nebo české Zlámané Lhotě). Rileyová hovořila s mladou občankou Tilsonburgu během předvolební kampaně a její prvořadou obavou byla zločinnost. "V Tilsonburgu?" zeptala se reportérka. "Ne, ale všude kolem dokola!" řekla ta paní

Sdělovací prostředky hrají jednu z hlavních úloh při šíření ekologicko-zdravotních hororů, říkejme jim "syndrom vražedných včel". Patří sem historky o západonilském viru, zebrovitých škeblích ("zebra mussels"), purpurové kypreji vrbici ("purple loosestrifu"), SARSu a podobně - všechny mají něco společného.

Nikdo by nebyl příznivcem strachu, kdyby tato taktika nefungovala. Bývalý americký prezident Richard Nixon kdysi řekl: "Lidé reagují na strach a ne na lásku". Ovšem v bezpečí kina s pufovanou kukuřicí a plechovkou Coca Coly v ruce se to tak krásně bojí! Letošním letním hitem je film "Volné moře" o dvou potápěčích, které zapomněla výprava uprostřed oceánu a odjela. Kolik sekund potrvá, než se objeví první žralok? Než tropická bouře zatemní oblohu a zvednou se několikametrové vlny? Proč nazýváme tento druh teroru "zábavou"? Podle Fishera jsme znecitlivění, tedy otupení, a potřebujeme stále silnější podněty, abychom prožívali podobné vzrušující pocity, které nám dřív poskytoval pohled na uši odřené do krve. Nebo jsme se naučili rozlišovat mezi skutečným strachem a fantazií?

Opravdu, schopnost rozlišovat mezi skutečnou hrozbu a hysterickými reakcemi i politickými manipulacemi se stává stále naléhavějším úkolem a to jak pro sdělovací prostředky tak i pro samotné občany.