Změnou, kterou až nyní autor vzývá, bylo opravdu třeba začít jakoukoliv smysluplnou diskuzi o médiích veřejné služby na počátku třetího tisíciletí a také se tak stalo. Neboť zatímco se stírá rozdíl mezi vysíláním televize, budoucí multimediální nabídkou mobilních sítí a broadbandového internetu, stírá se současně i vnímání vysílání jako vysílání - jednosměrného média. Multimediální interaktivita, stojící před telekomunikačními společnostmi, dáva technologicky podmíněný vizionářský pohled nejen na stávající a budoucí fůze nadnárodních filmových, zpravodajských či hudebních producentů s ISP - poskytovateli připojení, ale ukazuje i nesmyslnost stávajícícho pojetí autorského práva či Mlynářem prosazované koncepce privatizace národního telekomunikačního operátora. Ministr informatiky buď o možnostech budoucnosti ví, a nebo neví. Obojí je špatně, vzhledem k tomu, co se stále děje okolo Českého Telecomu. A obojí by mělo být varováním pro vládu.

Zatímco na obchodně schopnějších kontinentech se velcí producenti stávají ještě většími, produkují multimediální obsah všemi dostupnými kanály za využití multiplikačních efektů takto koncentrovaného šíření - bez ohledu na to, jakými kanály právě informace proudí nejrychleji a v největším množství, v české kotlině několik burzovních spekulantů pokroku a možná i přežití médií veřejné služby brání- snad proto, že tato média se z principu nemají chovat komerčně a nejsou v soukromých rukou. Monopol na šíření informací tak není úplný. Brání se státu, aby provozoval co nejlevněji páteřní sítě nutné nejen pro e-government, e-health, e-learning a další segmenty klíčových zájmů státu, včetně vnitra a obrany. Brání se všeobecnému sdílení myšlenky, že proti velikým investicím jedné skupiny se dá bojovat pouze řádově stejnými investicemi skupiny druhé. Brání se pochopení toho, že malá země, jakou Česká republika bezpochyby je, neubrání svou kulturní identitu a jazyk bez všeobecně a nezpoplatněně dostupného vzdělávacího obsahu v národním jazyce, bez médií veřejné služby, které svou investiční silou a jasnými pravidly své činnosti pod veřejnou kontrolou budou synergicky působit pro národní zájmy. Zájmy jsou přitom jasné - je jimi uchování kulturní diverzity v situaci, kdy naprostá většina privátních subjektů na komerčním trhu patří nadnárodním koncernům, jejichž ekonomické limity nedovolí lokální ivestice do původní tvorby v kulturním a jazykovém okruhu 10 miliónů obyvatel země, která se dnes jmenuje Česká republika. Národními zájmy by mělo být vzdělávání a šíření informací v národním jazyce. Národními zájmy by mělo být šíření a pobídky pro tvorbu živé národní kultury. Národními zájmy by mělo být i ukázání České republiky jako demokratické, všestranně vyspělé země uprostřed Evropy.

To vše šířeno v co nejmasovější - a tudíž co nejméně zpoplatněné míře.

Cynická katolická moudrost praví: Pomož si sám a Bůh ti pomůže.

A stejně je to i v případě médií veřejné služby. Propojení televize, rozhlasu a tiskové kanceláře, aktivizace jejich bohatých archivů a Národního filmového archivu, maximální rozšíření těchto pokladů historie i současnosti kultury do tzv. veřejné domény (mezi lidi) - do veřejných knihoven, škol i na mediální trh za co nejméně diskriminujících podmínek - to je úkol, před nímž dnes v prvé řadě stojí čeští politici. Jedině jejich předvídavost a moudrost může překonat vzájemné animozity a vytvořit instituci, která obstojí mezi silnými nadnárodními poskytovateli mediálního obsahu. Dovedu si představit školy, které využívají zdarma českých naučných filmů a rozhlasových nahrávek při výuce. Dovedu si představit videopůjčovny, které nabídnou hrané i animované filmy - produkty Národního filmového archivu na videonosičích za výrazně jiné ceny, než importovanou produkci. Všichni herci či režiséři tomuto úsilí rádi napomohou. Dovedu si představit vydavatelství dětské literatury a učebních pomůcek v té síle, jakou měly tyto instituce kdysi, kdy Československo vyhrávalo prestižní hlavní ceny za dětské knihy v celém světě. Dovedu si představit programovou nabídku televizního vysílání rozšířenou nejen o uvažované plnohodnotné televizní kanály ČT3 a ČT4, ale i o další specializované programy vzdělávací, šířené vysokorychlostním internetem do škol. Dovedu si představit specializovaný ekonomický a politický kanál. Dovedu si představit digitální video- či audio- půjčovnu, nabízající díla mediálních archivů. A dovedu si to vše představit za ceny, které nedovedou ministra finací k infarktu. Do roka a do dne od chvíle, kdy vstoupíme do Evropské unie.

Klíč k synergickému efektu tkví v přehodnocení lokálních priorit politiků i zájmových skupin v jednotlivých médiích a aliminaci lobbistických tlaků na divokou či organizovanou privatizaci médií veřejné služby. Ať již zpochybňováním samotné digitalizace, či finančním vyčerpáváním nevhodnými kroky či jen změnami managementu a personálním znejistěním. Klíč tkví i v politicky konsensuální strategii státu, parlament nevyjímaje. Klíč tkví i v přehodnocení úlohy svébytné a silné národní kultury jako jednoho z mála identifikujících prvků státní existence i jako exportního artiklu malého, ale nesmírně silného a houževnatého státu v Evropě. To není politkum pro jednotlivé strany, to je politikum pro stát, to je státní zájem.

Od roku 2001, kdy započala v RRTV, Radě ČT i Radě ČRo diskuze o budoucnosti, uplynulo už hodně času a mnohé se změnilo. Česká republika se zavázala mezinárodně ke krokům v rámci Evropské unie, které určují kontinentální strategii a orientaci Evropy na určité technologie (DVB-T, T-DAB, DRM). Finanční náročnost mezitím klesla v míře, která je u nastupujících technologií obvyklá. Namísto desítek miliard už to jsou pouze jedntky miliard. Ceny settopboxů padají strmě dolů, v budoucnosti už nebude jediného nově vyrobeného přijímače, který nebude umožňovat příjem digitálního signálu. Ta doba nastane do čtyř let. Vypnutí analogového signálu se dá pak čekat do deseti let.

Vzhledem k tomu, že se budoucnost se kvapem blíží, času už mnoho není.

To, co zbývá, je většinou na bedrech zákonodárců. Ať se jedná o překonání stávajícího zákonného omezení programové nabídky České televize, Českého rozhlasu na stávající programy a překonání stavu, kdy nabízeným službám v oblasti on-demand šíření informací, datových a dalších služeb není dán právní rámec téměř žádný, kodifikace práva a povinnosti České televize či výsledné národní instituce multimediální veřejné služby provozovat mimo jiné i multiplex veřejné služby, zajištění odůvodněných nárůstů investic do mediální produkce i technologického zázemí, vyjasnění angažovanosti státu a efektivního a systémového propojení zájmů státní exekutivy jako zadavatele v oblasti kultury, školství, regionálního rozvoje, zahraničí, životního prostředí a dalších resortů. Nedovedu si totiž představit absenci multimédiální produkce v jakékoliv státní koncepci vzdělávání. Nedovedu si ale ani představit absenci multimédiální produkce při posilování zájmu o českou ekonomiku, kulturu, přírodu či krajinu.

Šíření informací bude bojem o přežití. A přežijí jen silní, legislativně, finančně, organizačně, technicky i obsahově připravení.