Blair nahradil politiku reklamou

22. 7. 2004 / Jan Čulík

Podle průzkumu veřejného mínění, který včera zveřejnil deník Guardian, mají britští voliči nyní na Tonyho Blaira většinou záporný názor, avšak považují ho za schopného politika. Největší problém Blairovi způsobila válka v Iráku: 56 procent Britů si myslí, že byla neospravedlnitelná, a 55 procent britských občanů zastává názor, že jim Blair ohledně války v Iráku lhal. Většina Britů sice Blaira původně podporovala, ale dnes ho považují za arogantního, nečestného a "příliš prezidentského". Dosud však britští voliči nevidí k Blairovi žádnou alternativu. Britská Konzervativní strana stále není efektivní a důvěryhodnou opozicí.

Příchod Tonyho Blaira do čela Labouristické strany byl výrazem zoufalství tradičních labouristů, kteří se po patnácti letech vlády Margaret Thatcherové u britských voličů nechytali. Nešlo pouze o to, že Thatcherová a její ideologie byly vlivné. Británie prošla podstatnými demografickými změnami. Tradiční dělnická třída, u níž mívala britská Labouristická strana jádro své volební podpory, se rozložila. Sociální situace začala být nepřehledná. Lidi ve volbách přestali projevovat stranickopolitickou loajalitu podle zaměstnání, vzdělání či přízvuku.

Koncem osmdesátých let se octla Labouristická strana v krizi. Symbolem neschopnosti tradičních labouristů se stal její tehdejší šéf, stařec Michael Foot, který kulhal a na veřejnosti vystupoval s holí. Jak realistická byla tehdy politika britských labouristů, ukazuje příklad z oblasti obrany: Na jaderné nebezpečí ze Sovětského svazu chtěli tehdy labouristé reagovat jednostranným jaderným odzbrojením.

Teprve předčasné úmrtí nového šéfa labouristické strany Johna Smithe, který by zřejmě pokračoval v tradiční labouristické politice, uvolnilo cestu k vítězství Tonymu Blairovi. Hloubka krize Labouristické strany v roce 1994 znamenala, že se vedení strany rozhodlo riskovat a zvolit jejím šéfem outsidera.

Britští komentátoři kritizují Tonyho Blaira, že s labouristickou tradicí neměl nikdy mnoho společného. Tento právník byl daleko silněji ovlivněn právě thatcherismem. Když krátce po svém zvolení přejmenoval svou stranu na "New Labour", byl to úmyslný pokus zrušit vazby na tradiční labouristickou ideologii a zlikvidovat zakonzervovanou levici. Blairovi "noví labouristé" také velmi rozvolnili své styky s odbory, které tvořily až do Blairova příchodu základ jejich moci.

Blairova "Nová labouristická strana" se ovšem nevzdala zásad, že stát a veřejný sektor musejí společnosti poskytovat základní služby a že stát musí k obecnému prospěchu podporovat občana při realizaci jeho osobního potenciálu. Blairova vláda však přijala thatcherovskou neoliberální revoluci a dále ji i ve státních institucích prohloubila. Vnutila tržní principy institucím, které nikdy na základě trhu nefungovaly, a je sporné, zda podle nich mohou efektivně fungovat. Snad nejkontroverznějším příkladem je britské vysoké školství, jemuž byly násilně vnuceny manažerské principy i žargon velkých nadnárodních tržních korporací, takže podstatně vzrostlo papírování a radikálně poklesla kvalita.

Blairův politický projekt zůstal na půl cesty. Nenabídl nový, ucelený program. Od samého počátku byla Blairova vláda právem obviňována, že absenci promyšlené vládní strategie nahrazuje mediální propagandou a manipulací sdělovacích prostředků. Blair nahradil tradiční sociálnědemokratický projekt reklamou a prezentačními technikami. Do tohoto vakua pak vstoupily problémy jugoslávské, afghánské a irácké války. I tam zůstala většinou Blairova vize nepromyšlená Blair ji ovšem začal až s náboženským zápalem vnucovat ve spolupráci s Georgem Bushem vnějšímu světu. Charakteristicky je Blair v Británii karikován jako vesnický farář, který z kazatelny nesnesitelně poučuje svou kongregaci. Hlubší analýza ukazuje, že je každá jeho vize nesmírně povrchní. Stejné problémy, co s tradičním sociálnědemokratickým dědictvím, má přirozeně i česká sociálnědemokratická strana - žije koneckonců v témže složitém a rychle se měnícím světě. Na rozdíl od blairovců však českým sociálním demokratům chybí jejich umění veřejné prezentace. Ono je to však jedno, protože nakonec volič prohlédne každou neupřímnost.

Vytisknout