Prvním a nejdůležitějším cílem je snížit k roku 2015 počet chudých o polovinu. Druhý cíl pro tentýž rok je, aby všechny děti prošly základní školou. Třetím cílem jsou rovná práva žen. Jako čtvrtý cíl byl stanoven úkol snížit dětskou úmrtnost o dvě třetiny. Pátý cíl se týká zdraví matek během těhotenství. Šestým cílem je zvrátit postup pandemie AIDS. Zajištění trvale udržitelného rozvoje je sedmým cílem. Osmý cíl obsahuje úkoly pro bohaté země. Celý tento "balíček" představuje globální závazek, který byl opětovně stvrzen o dva roky později na konferenci v Monterrey, kde plnění svých slibů znovu potvrdil velký počet hlav států a vlád.

Podstata plánu spočívá v tom, že za boj s chudobou, zajištění školní docházky a zlepšení zdravotnictví jsou zodpovědné především chudé země. Nicméně chudé země to nedokážou samy, a proto je součástí ujednání i to, že jim bohaté země budou nápomocny. Bohaté státy se tedy musí více snažit, pokud jde o poskytování pomoci, vytváření obchodních příležitostí, úlevy při splácení dluhů a přenos technologií. Právě ke splnění těchto podmínek se snažíme mobilizovat lidi kolem sebe, přivést vlády k odpovědnosti, protože tyto cíle jsou dosažitelné -- máme k dispozici zdroje i vědomosti. Jsme vlastně první generací na této planetě, která může skoncovat s chudobou, vyžaduje to pouze politickou vůli jednotlivých zemí. Představitelé žádné ze 190 zemí, které se podepsaly pod Deklaraci milénia, by se neměli posadit do letadla a vrátit se domů, jako by se nic nestalo. Musí zavést odpovídající opatření; chudé země musí zlepšit své vlády, bojovat proti korupci a zahrnout základní zdravotnictví a školství mezi rozpočtové priority. Bohaté země musí poskytnout podporu ve čtyřech oblastech, které jsem zmínila a které ještě popíšu detailněji. Tím začne mobilizace související s těmito cíli.

Právě jsem se vrátila z Perugie, kde se jednou za dva roky koná obrovský pochod za mír, kterého se účastní na 300 tisíc lidí. Toto hnutí přijalo Rozvojové cíle milénia jako "cestovní mapu" k míru, přičemž přiznává, že je možné vyhrát válku, ale nikdy nelze vyhrát mír, pokud nezvítězíte ve válce proti chudobě. Během onoho pochodu bylo vystaveno osm obrovských dveří symbolizujících každý z osmi cílů a u osmých dveří lidé dostávali informace o tom, k čemu se zavázali, tedy co by měla italská vláda plnit. Nyní je jedna vláda po druhé přivolávána k odpovědnosti za své sliby.

Kampaň pro Rozvojové cíle milénia ve Švédsku přišla s nádhernou myšlenkou. V předvečer Štědrého dne se v celostátních denících objevilo obrovské oznámení: Rozvojové cíle milénia jsou nejlepším vánočním dárkem od nás všech pro nás pro všechny. O týden později, v prvním vydání novin v novém roce, vyšla další zpráva: Nejlepším novoročním předsevzetím je faktické splnění těchto cílů. Co přesně tedy musíme udělat? Když promlouvám v rozvojových zemích, asi hodinu hovořím o tom, co by měly udělat rozvojové země, ale protože jsme v Evropě, promluvím o tom, co by měly dělat země bohaté.

Začnu pomocí. Není to sice tématem žádného z vašich workshopů, ale zvyšování objemu a kvality pomoci je to nejjednodušší, co může každá bohatá země dnes udělat. Nevyžaduje to žádné velké mezinárodní dohody. Každá země sama za sebe může zvýšit svou pomoc; jedna z dohod, které vlády podepsaly a které většina nesplnila, je už stará přes 30 let. V roce 1970 Valné shromáždění odsouhlasilo, že by bohaté země měly věnovat 0,7 procenta svých státních příjmů na oficiální pomoc, a po třiceti letech to splnily pouze čtyři severoevropské země. Nicméně po Deklaraci milénia a mobilizaci, která se kolem ní rozběhla, na konferenci v Monterrey jsme byli svědky dalších nových slibů. Evropská unie se zavázala, že každý její člen dosáhne alespoň hodnoty 0,33 jakožto kroku směrem ke kýženým 0,7 a že této částky -- 0,33 -- dosáhnou v roce 2006. Každá evropská země má nyní schválený časový rámec. Prezident Bush v Monterrey oznámil historicky nejvyšší nárůst americké pomoci od Marshallova plánu. V americkém Kongresu jsou sice nyní s přidělením částky jisté problémy, slib však byl alespoň uveden na pořad jednání. Zvýšit pomoc je nejen možné, ale i nutné. Podle výpočtů a odhadů OSN i Světové banky je každý rok třeba dalších 50 miliard dolarů zahraniční pomoci, aby chudé země dokázaly dosáhnout stanovených cílů. To je téměř dvojnásobek stávající pomoci. Přesto je to velmi málo. Kdyby každá bohatá země pomohla stejným procentem jako před 20 lety, bylo by oněch 50 miliard na stole. Je to opravdu pakatel.

Nyní jsme bohatší než před dvaceti lety. Jsme bohatší než kdy jindy. Měli bychom tedy být schopni ty peníze vyložit na stůl. Vyžaduje to politickou vůli a mobilizaci této politické vůle. Potřebujeme však také, aby pomoc byla kvalitnější. V minulosti byla velká část pomoci promrhána. Příliš mnoho pomoci se rozdává z geopolitických důvodů a slouží ke kupování spojenců a nikoli ke snižování chudoby. Příliš mnoho pomoci se rozmělní v zemích, které ji nepotřebují tak naléhavě, v zemích se střední úrovní příjmů. Dárci věnují příliš velkou pomoc s cílem vidět v zemi svou vlajku, svou identitu a neptají se, co lidé potřebují. Příliš mnoho pomoci se promarní, protože ji vážeme na svůj export a nikoli na dosažení Rozvojových cílů milénia. Těmto aspektům pomoci tedy musíme věnovat větší úsilí.

Pak je tu obchod. Na toto téma je tu samostatný workshop a doufám, že tam bude příležitost říci trochu více než zde, ale když jsem byla ministryní pro rozvoj, bylo pro mě opravdu frustrující vidět současný obchodní systém, kde pravidla stanovují bohaté země, které chudým zemím příliš nepomáhají. Měli jsme například úžasný projekt v Tanzanii, kde Nizozemsko pomáhalo farmářům s dosažením vyšší dojivosti. Myslíme si, že právě v této oblasti je Nizozemsko dobré, a tak to byl velice úspěšný projekt a ty dojnice opravdu dávaly o mnoho litrů mléka více než předtím. Ovšem závody v Tanzanii mléko od místních farmářů nekupovaly, protože odebíraly holandské práškové mléko, které bylo velmi levné.

A jak je vůbec možné, že je mléko v prášku tak levné? Protože my v Evropě produkujeme ohromné množství potravin, více než jsme sami schopni spotřebovat. A veškerá tato nadprodukce se pak za dumpingové, dotované ceny prodává na chudých trzích v Africe. Chudí farmáři nemohou holandskému práškovému mléku konkurovat. Chudé ženy v Ghaně, které pěstují rajčata, nemohou konkurovat konzervám z Itálie -- cena rajčatové pasty začíná už na půl centu. Chudí rolníci v Burkina Faso a v Mali nemohou konkurovat bavlně subvencované Spojenými státy. Žijeme ve světě, kde je každá kráva v Evropě dotována dvěma dolary denně, zatímco polovina světové populace si musí vystačit s nižší částkou. Žijeme ve světě, kde jsou dotace na domácí výrobu bavlny v USA pětkrát vyšší než pomoc USA zemím subsaharské Afriky. To musíme změnit. Ničíme trhy chudých zemí. Nejenže jim říkáme "vaše trhy jsou naše", ale také "naše trhy jsou taky naše", protože produkty vyrobené v chudých zemích na naše bohaté spotřební trhy nesmí. Obchodní bariéry namířené proti výrobkům vyrobeným chudou částí populace jsou více než dvakrát vyšší než ty, které máme mezi sebou, mezi bohatými zeměmi. Bavlněná trička z Afriky se na naše trhy dostávají jen s velkými obtížemi. Na hedvábné kravaty z Itálie se však žádná cla nevztahují. To je opravdu nespravedlivé a jak řekl Kofi Annan: "současný obchodní systém brzdí růst, potlačuje příležitosti a nechává hladovět stovky milionů lidí v rozvojových zemích". Ve svém poselství ke Světovému dni chudoby to zopakuje. Je to problém, který musíme vyřešit. Cancún selhal, ale v Evropě a v USA si nemůžeme další neúspěch dovolit. Měníme obchodní politiku, která zabíjí zemědělskou obživu v Africe.

Třetím tématem je zahraniční dluh. Otázkou dluhu se zabývá samostatný workshop. Ten se však nezaměřuje na problémy afrických zemí. Ráda bych tímto vyzvala zástupce hnutí Milostivé léto, kterým se v minulosti tak účinně dařilo řešit otázku zadlužení chudých zemí, aby se k této problematice vrátili. A to především proto, že jejich kampaň již jednou slavila úspěch - spuštěním iniciativy HIPC, která se ukázala jako velice efektivní.Ugandě se podařilo poslat všechny děti do škol, protože si může dovolit investovat do vzdělávání místo splácení dluhů z minulosti. Tanzanii se zase podařilo rozšířit přístup populace k nezávadné vodě. Znečištěná voda je největším vrahem novorozenců. Takže to byl úspěch. Malawi a Senegal financují kampaně proti AIDS, protože si to mohou dovolit -- nemusejí totiž splácet dluh; dluh těchto zemí však stále ještě není udržitelný a v subsaharské Africe je stále mnoho zemí, které potřebují při splácení dluhu úlevu.

Je tedy třeba přehodnotit otázku udržitelnosti dluhu v subsaharské Africe a snažit se shromáždit více prostředků, aby bylo možné odpustit část dluhů většímu počtu zemí. To je velmi důležité.

Konečně, přenos technologií -- to je další věc, kterou bohaté země slíbily. Musím být velmi stručná, takže se k tomu nemohu vyjádřit obšírněji, nicméně dohoda TRIPS v rámci Světové obchodní organizace jde úplně opačným směrem. Myslím si, že jedním z témat probíraných během workshopu by mělo být to, jak provést revizi této dohody, aby bylo možné přijatelným způsobem zajistit přenos technologií do chudých zemí, protože technologie, znalosti i zdroje máme.

Jsme první generací na této planetě, která může skoncovat s chudobou a byla bych ráda, kdybyste se všichni zavázali k tomu, že si tuto příležitost nenecháte ujít.

Autorka je výkonná koordinátorka generálního tajemníka OSN pro Rozvojové cíle tisíciletí. Je bývalou nizozemskou ministryní pro rozvojovou spolupráci (1998-2002). Mezi lety 1996 a 1998 byla velvyslankyní Nizozemí v OSN a Světové obchodní organizaci, v letech 1990 až 1996 působila jako výkonná ředitelka Skupiny Světové banky. Předtím byla devět let poslankyní nizozemského parlamentu a aktivně se angažovala v několika neziskových organizacích.

Publikováno ve spolupráci se sekretariátem Fórum 2000