Když jsem byl vyzván, abych se zúčastnil tohoto večera, věděl jsem, jakou otázku si chci položit. Otázku, která mne trápí už deset let, po které je mým hlavním pracovním i tvůrčím nástrojem počítač, deset let, po které nejvíce komunikuji prostřednictvím e-mailu. Jsou všechny nové obzory poznání pokrokem?

Otevíráme Pandořinu skřínku. Skřínku budoucnosti, kterou my všichni, kdož tu jsme, chceme spoluvytvářet a spoluvytváříme. Ať se nám to líbí, nebo ne. Otevíráme virtuální svět virtuálních potěšení, virtuálních vin i virtuálních trestů, svět virtuální trýzně i virtuální slasti.

Svět virtuálních potěšení, viny i trestu, svět virtuální trýzně i virtuální slasti

Dnešní svět je multimediální, časově diskontinuální, ahistorický, a tudíž - alespoň to tak říkáme - postmoderní. Orientaci v něm ztěžuje nikoliv nedostatek informací, ale jejich přebytek. Již dnes není jedinec za celý svůj život schopen přijmout ani desetinu všech informací, které se mu nabízejí. Stále méně mu v jeho každodenním rozhodování pomáhá vzdělání a racionální systematické poznání definované vzdělávacím procesem, stále více se uplatňují iracionální instinkty a principy fuzzy logic - rámcové rozhodování se zpřesňováním v čase. Heuristické modely opustily hranice vědeckých ústavů a zaplavily burzy, investiční instituce i vládní kabinety.

Dnešní člověk má často pocit, že je jen malou, nicotnou součástí vesmíru, který se jmenuje civilizace. Má pocit, že je svým okolím beznadějně unášen po cestách, které mu nejsou vlastní, že dělá věci, které by jinak nedělal a naopak nedělá něco hrozně důležitého, co mu stále uniká mezi prsty jako písek na poušti. To, co si obyčejný člověk bezprostředně uvědomuje a oč usiluje, je omezeno jeho sociálním "vesmírem", jeho sférou soukromého života. Ten je definován jako průnik množin zaměstnání, rodiny či přátel, vztahů formálních či méně formálních, přesto však omezených konvencemi.

Dochází k posunu hodnot.

Množství podnětů, které člověk přijímá ze svého okolí a na které musí reagovat, je přímo úměrné jeho sociálnímu kontextu, určuje míru jeho civilizačního zapojení i jeho hodnotu pro společnost.

Vytváření tohoto sociálního rámce jako pasti pro informační a tím i společenskou izolaci je jedním z prostředků, kterým lze jedince modelovat, přizpůsobovat jeho život umělým schématům, vydávaným za životní standardy a potřeby, bez kterých se prostě nelze obejít.

Člověk však nevnímá sebe a svůj životní prostor optikou "vnějšího pohledu", není schopen odstínit vnímání sebe sama a objektivizovat jej, není ani schopen vnímat institucionální rozpory a historické změny. Průběh dějin je mnohem rychlejší, složitější a mnohotvárnější, než schopnost jedince jej uchopit, pochopit a ovládnout.

Pocit odcizení světu a jeho stále se měnícím hodnotám - onomu "virtuálnímu vesmíru", neschopnost ovládat a sžít se s prostředím, které člověka obklopuje, vytváří hluboké jizvy na duši každého. I když jedinec nepropadne panice a ve snaze přetnout magický kruh sebe-ne-poznání nedestruuje své okolí, spokojen není a být ani nemůže. Cítí to, co nikdy za celou svou historii necítil. Že řád světa kolem něj se mění, jistoty a pohodlí prostředí důvěrně známého ustoupilo temnu a dráždivému magičnu dosud neobjevených možností, oné Pandořiny skříňky nikdy nekončícího objevování, nikde nekončící fantazie. Zásady a způsoby prožívání zastaraly, nové zásady buď nejsou, či svou nejednoznačností a neurčitostí neposkytují dostatečnou morální oporu.

Hodnoty zůstávají, to jen my se měníme, řekl kdosi hlasem starce a pokoušel se ukonejšit davy zneklidněných. Jean Paul Sartre prohlásil, že Marx lidem vzal Boha a nedal jim nic jiného. Dnes již lze říci, že kdyby to nebyl Marx, vzápětí by se našel někdo jiný. Objektivní nazrálost světa k tehdejší konceptuální emancipaci nedávala možnost přežití starému řádu. Ale jako všechny dobré myšlenky, i myšlenky samosprávné demokracie bylo možno použít i zneužít. Násilí, páchané na jedinci pod záminkou jeho blaha je dějinným vyústěním procesu emancipace racionality druhu Homo sapiens na cestě k vyššímu stupni organizace společnosti. Pocit zvířete v kleci zoologické zahrady je oprávněný, uvědomíme li si, že hranice imaginace jednoho dne u každého z nás narazí na institucionální omezení či na chaos v informacích, které nás obklopují. Od tohoto okamžiku přestává být jedinec subjektem společnosti a stává se objektem vztahů, ze kterých úniku není.

Hodnoty, na kterých stavěl svou dosavadní životní zkušenost, schémata reakcí a rutin se jakoby mávnutím proutku proměňují v nepoužitelný balast a slova získávají nový, jiný obsah. Neznamená-li A skutečně A, ale vyjadřuje-li tentýž název B, nevyřešíme tento pojmový a významový zmatek doživotním zakotvením jazykového standardu pojmu A... Jazyk, stejně jako svět kolem nás se dynamicky proměňuje v čase a my jsme nuceni neustále zpřesňovat své poznání a přitom nové skutečnosti popisovat starým pojmovým aparátem. Jelikož se společenský pohyb zrychlil tak, že výměnu pojmů provádíme i dvakrát či třikrát za život, naše poznání nás zrazuje na každém kroku. Člověk, narozený dejme tomu v roce 1920 poznal zkušenost světa parních strojů, byl svědkem poštovního telegrafu, objevoval spolu s génii 20. století automobily, letadla, vzducholodě. Nechal se fascinovat ponorkami aby vzápětí poznal jejich děsivou moc potopit nepotopitelné lodě na moři. Zažil války, vraždění miliónů lidí ve jménu jakkoliv vznešených či ubohých myšlenek, zažil tragédii "spravedlivých" masakrů ve Vietnamu či Koreji, byl u toho, když civilizace objevila drogy, zažil sexuální revoluci i vlny pouličního násilí, moderní se nazývala disharmonická rocková hudba i skleněné paláce stále silnějších nadnárodních korporací. Moderní se nazývaly stále ničivější zbraně i stále nesmyslnější výrobky, moderní byla televize i počítače. Pak se svět přejmenoval a vše moderní bylo rázem postmoderní. Z iluzí se staly deziluze, z okouzlení tíživé můry, ze zázraků vědy hrozby pro další život lidí i celé planety. Poprvé se člověk dostal na práh globálních důsledků své činnosti, poprvé dokázal ohrozit miliardy let trvající přírodní řád. Poprvé změnila slova své významy v protiklad a double-speak, ona mediální novořeč získala převahu nad přirozenou strukturou jazyka.

Divíte se stále, že člověk - třeba člověk jako já - tvrdí , že nerozumí pokroku a přitom se účastní jeho vytváření?

To proto, že pokrok se změnil a přitom ztratil svůj humanistický náboj, to proto, že byl člověk téměř celé století obelháván, to proto, že svět se měnil rychleji, než on sám to stačil pochopit. To proto, že děti už nectily pravidla svých rodičů, protože rodiče se těmto pravidlům sami zpronevěřili. To proto, že rodiče zapomněli svým dětem říci, že vyměnili koexistenci člověka a přírody za pohodlí urbanizace, etická pravidla svého života za blahobyt konzumerské společnosti. Rodiče vyměnili život v pravdě (byť sebekrutější) za spokojenost urbanizované zábavy, pseudopravdu, mediálně manipulovanou týmiž průmyslovými giganty, kterým dobrovolně odevzdávali svou práci. To vše se dělo a děje dodnes proto, že technologie se vyvíjely rychleji, než společenské vědy i struktury moci stačily registrovat a uchopit. A dnes se divíme důsledkům globalizace, důsledkům virtuálních burzovních her s pojmy blahobytu a bídy. Nepochopili jsme doposud sami sebe a své umístnění uprostřed světa, jeho výzvy i jeho klamná vábení. Na prahu nového tisíciletí tak musíme vyrovnat dluh, nashromážděný za několik desetiletí. Vymezit nový obsah svých slov, nový význam svých zásad, novou "společenskou smlouvu", novou definici hodnot, která by ze "starého" století převzala to dobré a dokázala jednoznačně pojmenovat to špatné. To, co potřebujeme, nejsou pouze informace; to, co potřebujeme, není jenom racionalita a formální struktury či disciplína předpisů a zákazů; to, bez čeho se neobejdeme, je pochopení sebe sama, definice morálky pro nové tisíciletí, definice návodů pro přežití. To, co potřebujeme, je poznání a pochopení všech vztahů ve společenství jedinců druhu Homo sapiens sapiens.

Informace, jako zprostředkovatel tohoto poznání selhala. Selhal neměnitelný faktor časové souvislosti jako verifikátor příčin a následků, kontinuity historie. Většinu informací dnes nemáme "z první ruky", "na vlastní oči" či "na vlastní uši". Nesáhli jsme si na ně. Princip specializace a zastupitelnosti jsme přejali nejen ve sférách rozhodování, v architektuře "polis", i své oči a uši jsme předali specializovaným "vykladačům pravdy". Zbavili jsme se tak sami postupem času vlivu na události, možnosti je přímo ovlivňovat, zbavili jsem se i možnosti přesvědčit se osobně o pravdě všedního dne. Tou byla v první fázi tohoto procesu realita, dnes je to "výpověď-o-realitě" - "informace". Ve snaze vědět stále větší množství informací z různých, často od sebe velmi vzdálených lokalit, rezignovali jsme na kvalitu. A tak s prchavostí okamžiku - přítomnosti nás zprostředkovatelé "výpovědí-o-realitě" zahrnují kusými, z kontextu vytrženými střípky světa a my tento kaleidoskop šálivých přeludů považujeme za svět sám. Obraz si utváříme z větší částí doplněním chybějícího svou představivostí a tu nám omezuje logická blokáda vzorců reakcí a chování, řinoucí se jako dramatické koncepty z médií. Mnoho lidí dnes již neví, jak se dojí kráva či jak se vyrábí párátko. Umějí ale díky médiím ovládat samopal či skákat kotoulem z jedoucího auta... Informace ztratily svůj nosič a staly se průvodcem prchavou realitou přítomnosti. Racionální poznání ztratilo v tomto kontextu svůj význam, ze střepů reality se už původní obraz slepit nedá. A tak se spokojujeme se střepy a přestáváme si uvědomovat, že nám něco chybí. Přestáváme potřebovat pravdu a spokojujeme se s náhražkami pravdy. Namísto pohledu do mikroskopu se díváme ke hvězdám a nasloucháme dvojsmyslným předpovědím novodobých astrologů, potomků podvodníka Kellyho. Namísto vědecké kritičnosti vracíme se k magičnosti mýtů. Namísto pohledu okolo sebe se díváme do rozzářených propastí televizních obrazovek či se utápíme v šalbě a klamu multimediálních helem a náš svět pohasíná spolu s nočními znělkami či titulkem GAME OVER. Kde zůstává rozum, kde zůstává kritičnost myšlení? Uvězněny v pouťovém kaleidoskopu, uvězněny v neuchopitelnosti mediálního světa.

Postmoderní jedinec je oklikou vtahován do jednoduchého schématu okamžitého života bez historického kontextu a bez spoluúčasti na budoucnosti. Takto zpracovaný jedinec je poté snadno manipulovatelný a je mu v podstatě jedno, kdo pro něj vytváří budoucnost, pokud mu subjektivně současnost - ona pseudorealita - vyhovuje. Bez historické odpovědnosti totiž schází pohnutky k účasti na budoucnosti. Je to jakási analogie podmíněných reflexů, vztažených na celou společnost.

Pokud bychom připustili ne nereálnou myšlenku, že všichni vědci budou vytvářet jedinou obrovskou znalostní encyklopedii na Internetu, zdá se nám to na první pohled jako fascinující projekt. Pokud k této myšlence přidáme další - že totiž všechny nové poznatky se online přepíší místo těch, které vlivem poznání platit přestanou, stává se projekt e-encyklopedie téměř dokonalý. Jen do té chvíle, než si uvědomíme, že za pět, deset let už nikdo nebude v tom Babylónu informací vědět, kdy která informace byla čím přepsána. A v tom okamžiku musíme připustit i možnost zneužití takovýchto informačních etalonů. Může se stát, že ve strategickém zájmu investora tohoto grandiózního projektu nebude, aby ta která informace byla lidstvu známa. Není nic jednoduššího, nežli ji nahradit jinou, která od té první bude k nerozeznání. Pouze s tím rozdílem, že nebude pravdivá... Možnost obrany před manipulací s informačními etalony prakticky neexistuje, historické bádání se nutně odkáže na týž etalon a verifikace zacyklené virtuální reality už nebude možná. Zdá se vám tato myšlenka přitažená za vlasy? Přitom je absurdní svět virtuálních informačních etalonů již dnes realitou, neboť řadu informací nemáme možnost ověřit a místo verifikace "věříme autoritám" či "vykladačům pravdy". A brzy začneme věřit i tomu, že my stojíme namístě a hýbe se iluze prostoru kolem nás. To je ale stejně zhoubné, jako věřit v konečnost vesmíru či placatost Země.

Každý jedinec má svůj strop při chápání souvislostí, následků a příčin. Složitost vztahů a vazeb sama o sobě je navíc komplikována prezentací více či méně zkratkovitou a v cíleném kontextu. Jak by měl informaci zpracovat běžný jedinec, když se o ni přou odborníci? Neschopnost a nemožnost pochopení všech vazeb nutně vede ke klouzání po povrchu. Odtud je již krůček k nezamýšlení se nad celou událostí vůbec. Relativní lhostejnost je daná čtvercem vzdálenosti a času. Záplavy v Číně (mnoho mrtvých) jsou daleko a už je to dávno. Záplavy na Moravě byly ještě dříve, ale Morava je zde, nadosah. Byly způsobeny extrémním výkyvem počasí? Musely mít tyto následky? Dosáhla terraformní činnost lidí stavu, kdy není příroda schopna vodní přívaly pohltit? Je tlak na hustotu osídlení takový, že se musí urbanizovat rizikové oblasti v nivách řek? Nejsou klimatické zběsilosti způsobeny civilizačními projevy industrializace? Nevymkl se nějaký vojenský program z kontroly? Jedinci není souzeno, aby se do důsledků zorientoval - dílem pro nedostatek konkrétních informací, dílem pro složitost vztahů a dílem pro nedostatek kapacity. Tu mu vytěžují bližší problémy - rodina, práce atd. Koho vlastně zajímá pravda o věcech vzdálených desetitisíce kilometrů?

Instinkty v propasti multimediální virtuality probouzejí naši iracionalitu.

Mechanismy, které často fungují bez možnosti ovlivnit je rozumově, jsou geneticky zakódované postupy "když A - tak A1". Jejich fungování se ladilo stovky a tisíce generací v prostředí, které se minimálně měnilo - v přirozeném světě přírody. Tak získávaly instinkty na legitimitě. V posledních letech se dostávají do konfliktu se skutečností stále častěji. Nesoulad s prostředím, kde se instinkty vytvářely a fungovaly, traumatizují jedince až na úrovni podvědomí.

Sociální i smyslové odcizení jedince přispívá k atomizaci společnosti.

Jedinec je termín, se kterým se operuje nejen v tomto zamyšlení. Důvodů je hned několik. Jedince je třeba chápat jako nejmenší součást společnosti. Jeho role jako kategorie se stává stále důležitější spolu s tím, jak roste jeho ekonomická nezávislost. Sociologické trendy směřují k větší a větší atomizaci společnosti - takže oborové, kmenové či rodinné prvky příslušnosti hrají stále méně významnou roli.

Atomizace spolu s ekonomickou soběstačností má ovšem velmi negativní důsledky na možný korektiv jednání jedince v rámci jakékoliv society. Fenomén "normality" - norma určující snesitelnost či přijatelnost chování jedince v komunitě se mění s každou komunitou, jejíž je jedinec příslušníkem. Hledání "nejmenšího společného jmenovatele" pro větší komunitu či obecnou komunitu - společnost už není odvislá od křesťanského či židovského "desatera". Pojem obecné morálky musela nahradit soustava pravidel - zákonů, které pouze vymezují problematiku nepřijatelnosti. Negativní vymezení ovšem neurčuje společenský normativ a tak základní znaky jakéhokoliv společenství - shodnost norem - je stále volnější, stejně jako vazby mezi jedinci uvnitř společenství jsou též volnější, nezávaznější. A tak jedinec, přestože je součástí několika societ (pracovní, domácnost, rodina, zájmy) se stává stále individualizovanějším, jedinečnějším, ale také osamělejším, odcizenějším. Jedince je přitom třeba chápat v těch nejširších sociálních souvislostech. Zastupuje jak CEO vlivné firmy z oboru IT, tak součást rodiny - manžela v sekundární funkci otce, milence, ale stejně tak sportovního fanouška, motoristu a uživatele mobilního telefonu, to vše najednou. Normativ společnosti mu neumožňuje legalizovat milenku (mnohoženství), ale ani mu nezakazuje pod hrozbou sankce milenku mít a své manželce lhát. Svoboda takto vydobytá ovšem produkuje nebo dává prostor pro vznik sociální schizofrenii. Snaha udržet integritu jedince v jeho sociálních kontaktech vede ke zploštění těchto kontaktů a omezení počtu množin, ve kterých se jedinec pohybuje. Necítí se být součástí velkého množství množin, redukuje četnost vztahů, stává se nezávislým.

Únikem z pasti osamělosti uprostřed davu se stává virtuální komunikace, naprosto anonymní kontakt, který lze kdykoliv ukončit. Umožnění "odlogování" a "exitu" tohoto typu komunikace dává východiska pouze zdánlivě. Relativizuje i takový pojem, jako je smrt... Game over, poblikává na nás virtuální realita herní konzole.

Důsledkem vlivů, vedoucích k atomizaci společnosti, se stává syndrom rozevírání nůžek ve vztazích jedinec-společnost. Vždy byly v historii tyto vztahy v protikladu. Díky pomalejšímu průběhu v čase měla společnost resp. jedinec možnost přizpůsobit se. Perioda, s jakou v současné době změny probíhají, vytěsňují mimo hlavní proud stále větší počet "nepřizpůsobivých" jedinců. Vytváří se tak heterogenní struktura nepřizpůsobivosti a téměř každý jedinec se dostává v některé ze svých společenských rolích do "nepřizpůsobivé" role.

Brutalita mezilidské komunikace je trýznivým zrcadlem ne-výchovy, absencí intimity fyzických kontaktů, absencí pohlazení, absencí reálného světa.

Přirozené lidské potřeby mezilidských vztahů na úrovni intimních kontaktů se setkávají s tlakem uniformní urbanizované postmoderní společnosti.

Definice sociálního postmodernismu jako ztráty historické, kontinuální civilizační zkušenosti na časové ose vede k nemožnosti sdělení mezi generacemi, k předání generační zkušenosti, poselství kontinuity civilizace.

Rovněž mizí rámce a konvence, ve kterých se mohly přirozeně realizovat. Symbolem postmoderní doby je extrémně individuální jedinec, který okolo sebe vytváří virtuální pocit absolutní soběstačnosti a nezávislosti.

Na straně druhé to jsou podle sociologů potřeby intimních kontaktů - a to v každém období svého života. Hroutící se intimita zpětně podporuje růst individuality a uzavírání se před anonymním nepoznaným a pro jedince nepoznatelným (tedy potenciálně nepřátelským) okolím. Nové trendy komunikace mohou pomoci všude tam, kde brání intimním kontaktům vzdálenost. Nové trendy komunikace ale také mohou zničit ony kontakty tam, kde jim brání pouze naše pasivita. Nemusíme vnímat člověka vedle sebe, když dojde k izolaci našich smyslů do virtuality. Jaké budou sociální důsledky takovéto zpřístupnění širokých možností komunikace nejširším vrstvám?

Budeme hovořit o superčlověku nebo o trosce?

Bude tento člověk šťastnější, či svobodnější? Paradoxně přinese určitou svobodu a nesvobodu zároveň. Absolutní volnost v čase a prostoru (mohu komunikovat odkudkoli a s kýmkoli) na jedné straně. Závislost, spojená s neustálou přítomností možného ICT kontaktu na straně druhé, vytváří novou situaci. Závislost.

Jedinec se tímto dostává on-line do světa komunikací a virtuality. Je permanentně naladěn na příjem informací. Pokud do světa on-line vstoupí bez vybudovaných ochranných mechanismů, dostává se do střetu s rizikem. Rizikem závislosti. V prvních fázích přináší vstup zdánlivě mnohé výhody. Již v samotných počátcích si vytváří nové stereotypy, které bez zabudovaných ochranných prvků mohou vést k závislosti. Ta může postupem času přerůst v závislost patologickou s případnou destrukcí jedince. Pomocnou ruku může podat uplatnění mechanismů zajišťujících jedincem definovanou míru soukromí. Máme ale právo bránit jedinci v poznání, i kdyby bylo sebe-destruktivní? Kde je pak hranice lidské individuality, kde je hranice lidské svobody?

Pomocnou ruku může podat možnost opustit komunikační svět v zájmu zachování onoho soukromí. Zazvonění telefonu ve chvilkách klidu a soukromí spouští u jedince jednoaktovku se dvěma různými konci. Telefon již vyrušil. Příjemná chvilka poklidného přemýšlení či zasnění se nenávratně ztrácí. Je zpráva důležitá? Je volající důležitý? Většina jednotlivců není policisty, kteří jsou "ve službě" vlastně i "mimo službu". Jaká je společenská povinnost být v kontaktu? A jak bude vypadat náš svět, jestliže budeme díky virtuálnímu prostoru "online" po celý svůj život?

Podobně jako při jiných technologických skocích, i zde je třeba určitého času než se "usadí zvířený prach" a lidé přijmou tento fakt za vlastní, naučí se s ním žít. Zde je možno odkázat na podobnost se vznikem a důsledky automobilismu. Nicméně podobně jako automobilismus přinesl své klady a zápory, přináší je i tato forma mobilní multimediální komunikace. Již dnes existují lidé, kteří neurotizují sami sebe neustálým čekáním na případný hovor i v místech či situacích, kam by snad ani patřit neměl - na dovolené, v intimních chvílích či v době určené k odpočinku. Jsou doloženy případy jedinců se třemi mobilními telefony. Dva pokrývají pracovní sféru pro oba operátory a jeden je určen pro "osobní" komunikaci. 24 hodin, sedm dní v týdnu.

Tato civilizace je schopna vyprodukovat jedince patologicky závislé na čemkoliv. Závislost na komunikaci, závislost na interaktivitě a virtualitě vniká masově a poměrně snadno. Velmi rychle si jedinec zvykne reagovat on-line na události a řešit je telefonem stejně, jako si zvykne odmítat problémy reálného světa jednáním a pohybem ve světě vitruálním... Virtuální svět svou imaginativností přinese daleko větší zatížení na korektivy psychiky jedince a vůli k návratu. Ale co když ten svět "reálný" je daleko méně "krásný" či daleko méně "vzrušující", nežli ten, který nás, odcizené sami sobě i svému okolí dokáže "uspokojit" svou naprogramovanou slastí? A vývoj stále směřuje k integracím vyššího řádu. Pro prolínání virtuálního a reálného světa to platí dvojnásob. A pak se zeptáme:

Je pravda to, co je realita, anebo to, co nás obklopuje?

Technologie působení médií pracují cíleně podle potřeby s celým spektrem mechanismů od těch nejzákladnějších až po vysoce abstraktní. Využívají těch nejzákladnějších archetypů a symbolů, významů barev a tvarů. Stejně efektivně aplikuje asociace na vysoce abstraktní bázi. Od primitivního podprahového sdělení až po přímou pobídku k prožitku. Jen pobídka k přemýšlení se jaksi vytrácí...

Nastává konec reálného světa?

Představy v tomto postmoderním světe více než kdy jindy dokážou spoluutvářet budoucnost. Správně vybudovaný a vhodně vedený mediální obraz může vytvořit podmínky pro vznik korelující reality. Takto vytvořená reálná skutečnost by nikdy bez této "přípravy" nemohla nastat. V současné době tedy nestačí rozhodnutí vládců, kteří realizují své záměry na platformách možného. Je nutné vytvořit ve společnosti vhodná očekávání. To je jedna z úloh médií. Záměrně teď pomíjím polarity úmyslů. Navíc kategorie dobra a zla respektive jejich vnímání není předmětem tohoto zamyšlení.

Jakákoliv technologie se dá využít i zneužít.

Příklad se nabízí sám: Jestliže firma XY ohlásí veřejně, že připravuje nový typ výrobku či služby, zvednou se hodnoty jejích akcií na burze. Přitom firma ještě nic nevyrobila a ani neprodala. Trh zhodnotil očekávání a důvěru do budoucna. Brání tedy něco podstatného tomu, aby se vytvořila naprosto virtuální firma, ale s naprosto reálnými dopady na ekonomiku? Tímto postupem jsme schopni třeba dohnat konkurenci na nějakém lokálním trhu (místní firma nic dopředu neohlásila) a trh snáze ovládnout. Brání něco tomu, aby se vytvořil jedinečný, ale nereálný výrobek, který by přitom ovlivňoval reálný svět?

Multimediální hry se nemusí omezovat jen na vojenské či firemní a konkurenční prostředí. V globalizovaném světě se může týkat i kreditu a existence států či celých státních útvarů. Existence pravidel, generovaných mamutími konglomeráty korporací v době komunikační globalizace odsunuje na druhou kolej i řád světa generovaný státními útvary - lidmi v oné imaginární "polis". Prochází vertikálně i horizontálně napříč celosvětovou populací (každý patříme k spotřebitelům i spolutvůrcům tohoto "nového pořádku") a naprosto ignoruje jakákoliv pravidla. Pravidla lidskosti, pravidla morálky i spravedlnosti. Pravidla odpovědnosti. Již dnes by nebyl pro významnou firmu problém "zakoupit" si menší stát - křeslo v OSN není jistě k zahození. A neděje se tak? Víme to určitě, nebo se pouze uklidňujeme?

Praxe potvrzuje "inženýrství budoucnosti", takže i náš současný reálný svět vděčí za svoji existenci dříve navrženým a realizovaným koncepcím virtuální budoucnosti, vděčí za svou - mnohdy neutěšenou podobu oddělením, plánující naše budoucí potřeby, naše budoucí pocity, náš budoucí svět.

Svět virtuálních potěšení, svět virtuální trýzně i slasti.

Dochází k deformaci informace transformací. Vezměme hypotetický příklad, kdy o dané události máme k dispozici všechny informace. Chceme je předat svým "klientům". Komu vlastně informace zprostředkováváme? Běžný jedinec, který se v problematice neorientuje, potřebuje jinou úroveň výkladu a podle potřeby zasvěcení do pojmů a vztahů mezi nimi. Již zde je možné přizpůsobit výklad terminologie budoucím potřebám. Klienti nejsou schopni (ale ani ochotni) konzumovat celou informační šíři. Prvním krokem při zpracování je tedy odstranění redundance. Přesto zůstává informací příliš a je nutno je zhutnit, převést na jednodušší obecně přijatelné symboly a atributy - tak, aby se daly nejen sdělit, ale i pochopit. Již nyní se skutečnost může více či méně odchylovat od původního obrazu přes veškerou snahu o pravdivost, serióznost a objektivitu. S tímto polotovarem lze pak dále pracovat.

Žádná ze současných mediálních technologií není schopna dodat tak obrovské množství informací v tak krátké době od jejího vzniku, jako internet. Snahy o maximalizování jeho vlivu jsou zřejmé. Tím, že absorboval technologicky všechna ostatní média (tisk, rozhlas, televize) vytvořil jakousi mediální nadmnožinu (přes internet se teoreticky nechá každá informace přečíst, vyslechnou i zhlédnout). V současné době brání jeho hegemonii cena koncových zařízení a s tím související rozšířenost.