Inteligence mezi klávesnicí a židlí

Veškerá inteligence informačních a telekomunikačních systémů je soustředěna do koncových zařízení -- tvořících zároveň rozhraní s analogovým světem a člověk sám je nejhloupějším a nejvíce chybujícím "zařízením", která jsou do sítě sítí připojena. Více než devadesát procent času spotřebují zařízení na přizpůsobení binárního světa tomu analogovému a na libůstky, bez kterých se binární svět příkazů obejde. Pro vyhovění našemu analogovému vnímání obtěžují exaktnost a jednoduchost systém symboly - ikony, animace menu či ovládacích zařízení, případně chybová hlášení či samoopravné funkce, reagující na odchylky a chyby, kterých se dopouští uživatel. "Inelligence" (zpravodajská služba) může mít inteligenci pouze tehdy, má-li kvalitní, klasifikované a utříděné informace a umí-li je operacionalizovat. Tolik poučka, tak opomíjená těmi největšími službami. Vinu na flagrantním selhání nenese exaktní systém sběru, třídění a vyhodnocování informací, ale jeho nepřetržité přizpůsobování aktuálním zištným potřebám v daný okamžik a porušování pravidel použití. Nejdokonalejší "inteligentní" systém selže v momentě, pokud vyšroubujeme červené světélko z hlavního ovládacího panelu. Výsledkem může být i válka... Moc médií v dnešním světě může válce zabránit nebo ji i pomáhat vytvořit.

Vejce a slepice

První verze internetových médií - internetové noviny - se neujaly. Vytvářely příliš exaktní svět se svými vlastními pravidly. Jednotlivé zprávy sice byly obdobné zprávám elektronické pošty, ale mechanismus jejich šíření byl od elektronické pošty odlišný. Síťové noviny -- NETNEWS - USENET se dodnes udržely pouze u nostalgiků vzpomínajích na "čisté" akademické sítě a ve velmi úzce specializovaných vědeckých a výzkumných komunitách.

Řada dnešních médií, zvláště těch nezávislých, je unikátní. Nedají se porovnat, neboť při jejich vzniku nebyly žádné vzory a tak se grafik musel spolehnout pouze na svou intuici a znalost ergonomie čtení prostřednictvím obrazovky. Normalizace zde nepostoupila ani o píď, neb k ní není důvod. Digitální novinový stánek přijme noviny na výšku i na šířku, velké i malé... Jedinou součástí, která se vyžaduje takřka povinně, je rss backend - xml výstup, zprostředkovávající pouze exaktně klasifikovanou informaci bez balastu grafické úpravy. Musí být jasné, co je co. Co je nadpis - titulek, nadtitul či podtitul, perex, shrnutí a vlastní text článku. Musí být jasné datum vytvoření / vydání, rubrika či zaměření, médium a jednoznačné určení dokumentu v síti - URL adresa. Dosahuje se toho jednoduchým popisem ve "značkovacím" jazyce, jehož "slovní zásobu" je třeba nejdříve "nadefinovat". Při troše sémantické přesnosti by neměl být problém popsat jakýkoliv "novinový" dokument.

Vesnička má středisková

V čem se digitální / internetová média liší nejvíce od těch "papírových" ?

Stírají lokální a časová omezení, vytvářejí ze světa McLuhanovu "globální vesnici" a otevírají před lidmi novou dimenzi vlastností, v analogovém světě ztěží dosažitelných. Je v nich obsažena

• interaktivita, umožňující obousměrnost komunikace, dovolující uživateli zasahovat do procesů nebo reagovat na získávané informace - napříkald interakcí on-line v reálném čase s účastníkem videokonference.
• multimedialita, představující funkční integraci textu, obrazu, podkladové a ovládací grafiky, zvuku, animací i videa. Jedná se o užití různých médií ke zprostředkování informací prostřednioctvím počítače a jejich kombinovanou komunikaci po více kanálech, podporující motivaci, prezentaci informací, a na tomto postavenou konstrukci vědomostí.
• asociativnost, víceúrovňovost a vícesměrnost komunikace a distribuce informací, zabezpečovaná v hypertextově či hypermediálně orientovaném prostředí celosvětového informačního prostoru WWW serverů, jež podporuje získávání a zpracování informací na základě podobnosti s dynamickým a asociativním charakterem procesů myšlení a paměti.
• globalita, expandující komunikaci do celého světa, umožňující překonat geografické či jazykové bariéry a v rámci "globální vesnice" porozumět "sousedům"
• Kolaborativnost - schopnost spolupráce ve virtuálních týmech. Odstraňuje lokální omezení a bariéry, přináší možnost porovnání a možnost výběru, a tím i konkurenci zdrojů, nabízených komplexů informací či etalonů dávajích systematický výběr či ověřujících kvalitu informací.
• Virtualita umožňující vytvářet vlastní či sdílený abstraktní prostor - mikrosvět, se kterým pak jde manipulovat, vstupovat do něj, pojímat tento "kyberprostor" jako novou dimenzi globálního života či globálního vědomí lidstva nebo se "pouze" scházet a v reálném čase komunikovat. Vznik virtuálních společenství bez geografických a časových determinací umožňuje nový rozměr komunikace i nový rozměr individuality jedince. Odkrývá ale také všechna traumata jedinců, kteří ve skrytu anonymity a nepostižitelnosti otevírají prostor svým mnohdy zvráceným fantaziím.
• globalizace a internacionalizace, distribuovanost, diverzifikace a mobilita umožňující spolu s interaktivitou nový způsob získávaní informací a tím i vzdělávání bez závislosti na místě, čase a dalších podmínkách. Stává se tak prostředkem nalezení komunity a vytvoření vazeba vztahů - šancí pro handicapované, seniory, osamělé, nesmělé, nemocné. Technologie přinášejí svět do intimity domova, a na straně druhé domov či soukromí kamkoliv a kdykoliv je třeba, čímž dramaticky mění dostupnost informací. To je zároveň klad i zápor. Protože ztráta soukromí nahrazená kooperaí na cizích ztrátách přináší stále intenzivnější potřebu intimity. Touhu vypnout pokrok, který se řítí do našich pokojů.
• informační a komunikační vstřícnost a otevřenost, která by měla být adekvátní reálné společnosti, které slouží. Právě v této otevřenosti je největší rozpor mezi možnostmi technologií a mezemi naší psychiky. Nedostatek asertivity člověka tváří v tvář anonymitě virtuálního prostředí dělá z virtuálního mediálního prostředí internetu divokou, neprozkoumanou a nebezpečnou džungli, v níž standardní pravidla mezilidské komunikace a komunikační psychologie platí velmi omezeně, nebo vůbec ne... Celý svět máme na dosah téměř bez jakéhokoliv úsilí a právě to nás traumatizuje.

Dialektická rozporuplnost

Budoucnost internetových médií na budoucím, právě se rodícím trhu s sebou přinese jednak oborovou a názorovou specializaci, segmentaci jako dialektický protiklad nekonečnosti prostředí matrixu, v němž budou informace uloženy. Nové hranice je třeba vykolíkovat a bránit, i když by se žádný útočník nenašel. Na jedné straně bude stát akademická nekomerčnost, komerční populismus pak na druhé straně. Nutné bude vyčlenění a hierarchizace některých médií jako obrana "tradičních" hodnot a monopolů na pravdu. Protože investicemi tvrdě vynucená exkluzivita postavení "profesionálních" médií "analogového" světa přinese s sebou retardační obnovování závislosti na tradičních strukturách "staré" ekonomiky i pro produkty ekonomiky nové - závislost na na kapitálově silných skupinách, které by bez toho ztratily výsadní postavení a opodstatnění své existence.

Buoucnost přinese ale i akumulaci "nového" kapitálu "nové" ekonomiky znalostí a informací. Proměnu individuálních médií v kolektivní, těch pak v informační a znalostní portály a nakonec v "knowledge base" - "portály portálů", znalostní banky. Budoucnost přinese ale i přehlcení informacemi a degradaci tvořivosti, kterou se bude pokoušet nahradit mnohostí prefabrikovaných informačních dílců. Přinese též nutnost obrany proti pseudoinformacím - klasifikaci informací -- výběry nabídkové i on-demmand zákaznické. Role se možná obrátí. Producent se stane z pána sluhou a divák bude diktovat, co chce a co nechce vidět. Z centrálního nabídkového modelu se stane decentralizovaný poptávkový model. Všechny tyto zdálivě protikladné tendence mezi sebou budou existovat v jedné době a na jednom místě - v nekonečnosti kyberprostoru a jeho prolínání do reálného světa.

Dosavadní společnost založená na masové produkci, standardizaci, synchronizaci, koncentraci a centralizaci se mění ve společnost zdůrazňující individualitu, individuální přístup, rozdíly, dovednosti a inovace. Tolik jedna z možných definic budoucnosti. Kolik může ale být těch šťastných, kreativních, flexibilních a dynamických jedinců?

Divíte se stále, že člověk nerozumí a nechce rozumět pokroku?

To proto, že pokrok se změnil a přitom ztratil svůj humanistický náboj, to proto, že byl člověk téměř celé století obelháván, to proto, že svět se měnil rychleji, než on sám to stačil pochopit. To proto, že děti už nectily pravidla svých rodičů, protože rodiče se těmto pravidlům sami zpronevěřili. To proto, že rodiče zapomněly svým dětem říci, že vyměnili koexistenci člověka a přírody za pohodlí urbanizace, etická pravidla svého života za blahobyt konzumerské společnosti. Rodiče vyměnili život v pravdě (byť sebekrutější) za spokojenost urbanizované zábavy, pseudopravdu, mediálně manipulovanou týmiž průmyslovými giganty, kterým dobrovolně odevzdávali svou práci. To vše se dělo a děje dodnes proto, že technologie se vyvíjely rychleji, než společenské vědy i struktury moci stačily registrovat a uchopit.

Máme, co jsme chtěli, nebo ne?

Dnes se divíme důsledkům globalizace, důsledkům virtuálních burzovních her s pojmy blahobytu a bídy. Nepochopili jsme doposud sami sebe a své umístnění uprostřed světa, jeho výzvy i jeho klamná vábení. Na prahu nového tisíciletí tak musíme vyrovnat dluh, nashromážděný za několik desetiletí. Vymezit nový obsah svých slov, nový význam svých zásad, novou "společenskou smlouvu", novou definici hodnot, která by ze "starého" století převzala to dobré a dokázala jednoznačně pojmenovat to špatné. To, co potřebujeme, nejsou pouze informace; to, co potřebujeme, není jenom racionalita a formální struktury či disciplína předpisů a zákazů; to, bez čeho se neobejdeme, je pochopení sebe sama, definice morálky pro nové tisíciletí, definice návodů pro přežití. To, co potřebujeme, je poznání a pochopení všech vztahů ve společenství jedinců druhu Homo sapiens sapiens.

Selhání a vykladači té jediné pravdy

Nestálost dematerializovaných informací vytváří nestálost hodnot racionálního poznání. Informace, jako zprostředkovatel poznání selhala.

Selhal neměnitelný faktor časové souvislosti jako verifikátor příčin a následků, kontinuity historie. Většinu informací dnes nemáme "z první ruky", "na vlastní oči" či "na vlastní uši". Princip specializace a zastupitelnosti jsme přejali nejen ve sférách rozhodování, v architektuře "polis", i své oči a uši jsme předali specializovaným "vykladačům pravdy". Zbavili jsme se tak sami postupem času vlivu na události, možnosti je přímo ovlivňovat, zbavili jsem se i možnosti přesvědčit se osobně o pravdě všedního dne. Tou byla v první fázi tohoto procesu realita, dnes je to "výpověď-o-realitě" - "informace". Ve snaze vědět stále větší množství informací z různých, často od sebe velmi vzdálených lokalit, rezignovali jsme na kvalitu. A tak s prchavostí okamžiku - přítomnosti nás zprostředkovatelé "výpovědí-o-realitě" zahrnují kusými, z kontextu vytrženými střípky světa a my tento kaleidoskop šálivých přeludů považujeme za svět sám. Obraz si utváříme z větší částí doplněním chybějícího svou představivostí a tu nám omezuje logická blokáda vzorců reakcí a chování, řinoucí se jako dramatické koncepty z médií. Mnoho lidí dnes již neví, jak se dojí kráva či jak se vyrábí párátko. Umějí ale díky médiím ovládat samopal či skákat kotoulem z jedoucího auta... Informace ztratily svůj nosič a staly se průvodcem prchavou realitou přítomnosti. Racionální poznání ztratilo v tomto kontextu svůj význam, ze střepů reality se už původní obraz slepit nedá. A tak se spokojujeme se střepy a přestáváme si uvědomovat, že nám něco chybí. Přestáváme potřebovat pravdu a spokojujeme se s nahrážkami pravdy. Namísto pohledu do mikroskopu se díváme ke hvězdám a nasloucháme dvojsmyslným předpovědím novodobých astrologů, potomků podvodníka Kellyho. Namísto vědecké kritičnosti vracíme se k magičnosti mýtů. Namísto pohledu okolo sebe se díváme do rozzářených propastí televizních obrazovek a náš svět pohasíná spolu s nočními znělkami. Kde zůstává rozum, kde zůstává kritičnost myšlení? Uvězněny v pouťovém kaleidoskopu, uvězněny v neuchopitelnosti mediálního světa.

On-line svět postrádá minulost a budoucnost se nedá ani odhadnout

Postmoderní jedinec je oklikou vtahován do jednoduchého schématu okamžitého života bez historického kontextu a bez spoluúčasti na budoucnosti. Takto zpracovaný jedinec je poté snadno manipulovatelný a je mu v podstatě jedno, kdo pro něj vytváří budoucnost, pokud mu subjektivně současnost vyhovuje. Bez historické odpovědnosti schází pohnutky k účasti na budoucnosti. Je to jakási analogie podmíněných reflexů, vztažených na celou společnost. Pokud bychom připustili ne nereálnou myšlenku, že všichni vědci budou vytvářet jedinou obrovskou znalostní encyklopedii na Internetu, zdá se nám to na první pohled jako fascinující projekt. Pokud k této myšlence přidáme další - že totiž všechny nové poznatky se online přepíší místo těch, které vlivem poznání platit přestanou, stává se projekt e-encyklopedie téměř dokonalým projektem globálního e-média. Jen do té chvíle, než si uvědomíme, že za pět, deset let už nikdo nebude v tom babylónu informací vědět, kdy která informace byla čím přepsána. A v tom okamžiku musíme připustit i možnost zneužití takovýchto informačních etalonů. Může se stát, že ve strategickém zájmu investora tohoto grandiózního projektu nebude, aby ta která informace byla lidstvu známa. Není nic jednoduššího, nežli ji nahradit jinou, která od té první bude k nerozeznání. Pouze s tím rozdílem, že nebude pravdivá... Možnost obrany před manipulací s informačními etalony prakticky neexistuje, historické bádání se nutně odkáže na týž etalon a verifikace zacyklené virtuální reality už nebude možná. Zdá se vám tato myšlenka přitažená za vlasy? Přitom je absurdní svět virtuálních informačních etalonů již dnes realitou, neboť řadu informací nemáme možnost ověřit a místo verifikace "věříme autoritám". To je ale stejně zhoubné, jako věřit v konečnost vesmíru či placatost Země.

Pokračování zítra