Tím, jak píše kolem roku 1440 pozoruhodný radikál Petr Chelčický ve své Síti víry pravé, křesťanská víra "ponížena jest a zohyzděna". Dnes bychom asi řekli, že se proměnila v ideologickou futráž římské říše. Chelčický píše, že ona "síť pravé víry", sloužící k tomu, aby se jí člověk mohl chytit a utéct před zlým, které jej obklíčí, byla "velmi zedrána, když ty dvě veliké velryby (papež Silvestr a císař Konstantin) do ní vnikly a tak ji potrhaly, že jí máloco v celosti ostalo". Církev, zavázána Kristem k tomu, aby "přemáhala bezpráví trpělivostí, osobivši si moc světskou svrhla kříž s sebe, opouštějíc trpělivost, a v času bezpráví mstí se sama a činí zlé za zlé; a v tom přestupuje přikázání boží, a tak hřeší smrtelně a odstupuje od Boha".

Pozoruhodný Chelčický chce, aby se církev cílevědomě vzdala konstantinských výsad a odpovědnost za svět uplatňovala zásadně pouze bez použití vnější moci. Odmítal dokonce trest smrti, byl přesvědčen, že rozhodující zápas o osvobození lidství nelze vybojovat násilím, nýbrž kristovskou pokorou. Svými myšlenkami se stal duchovním otcem Jednoty bratrské.

Nemohu si odpustit časovou poznámku, že by možná neškodilo celé řadě amerických křesťanů a zejména pastorů, posvěcujících vládě USA invazi do Iráku a plesajících v těchto dnech nad popravou Saddáma Husajna se s Chelčickým alespoň trochu seznámit.

A ještě jedna poznámka -- silvestrovská noc získala svůj význam teprve koncem 16. století, když se ve většině evropských zemí ustálil současný kalendář ustanovený roku 1582 papežem Řehořem XIII. Do té doby Nový rok začínal 1. března. Proto třeba září je v řadě jazyků vlastně sedmý měsíc (september), říjen osmý (oktober) atd. Kravál, tropený kolem přelomů času lidmi stanovených se zdá být, myslím, na tomto pozadí poněkud směšný.

Pojďme ale k dnešní perikopě. Je jí příběh z dětství Ježíšova, konkrétně slova "muže spravedlivého" Simeona, který řekne ani ne o dvouměsíčním Ježíšovi, že právě on, je spasitelem všech národů. A že je dán k pádu i povstání mnohých, jako znamení, kterému se budou mnozí vzpírat, aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí. A také slova prorokyně Anny, která "mluvila o tom dítěti všem v Jeruzalémě, kteří očekávali vykoupení". Abychom porozuměli, co nám tato perikopa chce říci a nepřipravili se o její poselství pokleslým mudrováním nad tím, jak mohli staří Simon a Anna na dvouměsíčním nemluvněti poznat, co je zač, je třeba si něco zásadního o knihách Nového zákona připomenout.

Evangelijní vyprávění o Ježíši se rozvíjelo od konce, tj. od zprávy o ukřižování a o vzkříšení. Ve vzkříšení církev pochopila Ježíšovo mesiášství. Postupně však evangelisté museli theologicky zvládat a rozpracovávat vyjádření vztahu vzkříšeného Pána a Spasitele k pozemskému Ježíši Nazaretskému. V evangeliu podle Marka je možné sledovat napětí mezi skrytým mesiášstvím Ježíše a mesiášstvím vzkříšeného Pána církve. Ovšem už i tento (nejstarší) evangelista vyznává, že Ježíš byl, i když skrytě, Mesiášem již za svého pozemského života.

V následném vyznavačském procesu docházelo k narůstání christologie: Lukáš a Matouš již vyprávějí o Ježíšově početí Duchem, Matouš výslovně o Mariině panenství, a Jan, nejmladší evangelista, šel ještě dále -- mluví o Ježíši jako o vtěleném, inkarnovaném Logu, tj., o předvěkém Kristu, samotném Božím řádu a jeho Slovu, které se vtělilo do člověka Ježíše.

V Novém zákoně se tak vlastně prolínají dvě protichůdné linie. Jedna vede od události vzkříšení, která pro nejstaršího novozákonního svědka, Pavla, má ještě centrální význam (Pavel dětství Ježíšovo vůbec nezná), zpět do příběhu Ježíšova života. V něm je podtržen u Marka křest, u Matouše a Lukáše početí a narození, a u Jana vtělení jako počátek mesiášské doby.

Druhá linie vede obráceným směrem, tak, jak ji zjednodušeně a poněkud fundamentalisticky vnímáme většinou dnes, totiž od narození a počátků Ježíšovy veřejné činnosti ke kříži a vzkříšení. Je třeba o obou liniích vědět, aby se nám evangelia nescvrkla buď jen na zajímavé, avšak dnes již vyhaslé sbírky legend na jedné straně, či na doslovně popisné Ježíšovy životopisy přijatelné jen při povážlivé rezignaci na úctu k Bohem daným zákonům stvoření na straně druhé.

Jak tedy máme chápat Lukášovo vyprávění o prorockém slovu Simonově a jaké je poselství dnešní perikopy v poslední den našeho kalendářního roku, ve svátek svatého Silvestra?

Simon a Anna jsou v příběhu reprezentanty a posledními představiteli starozákonních proroků, o kterých církev říká v  Nicejsko-cařihradském vyznání (formulovaném za Silvestrova pontifikátu), že jejich ústy mluvil Duch svatý. Ježíš je tedy příběhem představován jako završitel prorocké linie starého zákona. To jest linie, která nespoléhala na kult, obřadnictví a fundamentalismus, ale vedla k právu a spravedlnosti pro všechny, realizované vždy nově v praktickém osobním i veřejném životě. Ježíš je současně představen jako nabídka univerzální naděje pro všechny národy a jejich kultury, naděje, která není vázána pouze na židovské náboženství. A co je důležité -- je nadějí, která nebude realizovatelná mocensky, násilím, ale pouze osobním nasazením, často i přes utrpení, ba samu smrt. A pak také: tato naděje a toto nasazení pro ni nikdy nekončí, není žádné: od teď, třeba od prvého ledna, od získání moci, či od nějaké revoluce již bude vše v pořádku. Ten zápas je stálý a bude trvat do konce světa.

Lukáš nás svým příběhem zve, abychom se k té naději a k tomuto zápasu dobra se zlem připojili. Nic víc a nic míň. Snad ještě jen, abychom si dávali dobrý pozor, zda jsme stále ještě na té správné straně pomyslné barikády. Neboť dobré úmysly skutečně často dláždí cestu do pekla.

Ježíšovská naděje je vždy a právě jen a jen nadějí a realizuje se pouze prostřednictvím těch, kteří ji pokorně realizují svým životem. Každé ideologické, instituční či mocenské zajištění ji převrací naruby. Ale je to naděje univerzální, nabízená všem, kdo se k ní chtějí přidat. Tak to snad jediné bychom si mohli a měli při tom pomyslném přelomu času do nového roku připomenout a zvážit, zda se k ní, k této naději nechceme také přidat.

Amen