Zásada, která je důvodem pro tuto změnu, je vlivná a měla by se uplatňovat důsledně: záměrné odebrání lidského života je zločin. Proto nelze potrestat jeden zločin spácháním druhého. Proti tomuto argumentu nejsou žádné protiargumenty a nakonec bude trest smrti zakázán po celém světě. Zatím ale nebyl zakázán v Iráku ani ve většině jižních států v USA.

Tak byla poprava Saddáma Husajna nevyhnutelná od chvíle, kdy byl v prosinci 2003 vytažen z díry v zemi. Nevyhnutelná, avšak nesprávná. Bývalo by bylo možné poslat Saddáma do třetí země -- Haag v Holandsku byl zjevným řešením -- a postavit ho před tribunál OSN pro souzení válečných zločinů. Anebo mohl být Saddám souzen tribunálem OSN ve své vlastní zemi. Potíž s takovými řešeními, z amerického hlediska, je, že nejhorší trest, který takové soudy mají k dispozici, je doživotní vězení. Nedomníváme se, že George Bush chtěl, aby byl Saddám Husajn pověšen jen proto, aby uspokojil krvežíznivost primitivnějších amerických voličů; zdá se, že se americká vláda už dávno rozhodla, že popravou bývalého diktátora se zlepší bezpečnostní situace v Iráku. Dnes to vypadá směšné -- je obtížné si myslet, že další kapka krve v moři masakrování něco změní.

Byl to prezident Bush, který rozhodl, co se má stát Saddámovi. Avšak představa, že Saddám byl postaven před soud, který byl součástí robustního právního systému v nezávislé, spolehlivě demokratické zemi, je fikcí. O Saddámově osudu rozhodl prezident Bush, protože právě on má ohledně všech záležitostí v Iráku poslední slovo.

Navzdory formálnímu předání suverenity v roce 2004, v Iráku stále vládnou Američané, a to v tom smyslu, že americká armáda je jedinou vlivnější silou v tamější hobbesovské anarchii. To bylo potvrzeno během Saddámova procesu, který řídili američtí poradci a hlídaly americké ozbrojené stráže, obžalovaného věznili američtí věznitelé.

Bylo velmi obtížné udržovat dojem spravedlivého soudu. Úmrtnost soudců, právníků i svědků byla děsivá. To je důležité ze stejného důvodu, že je důležité, že bylo použito trestu smrti: Saddám měl být totiž souzen u soudu, který neměl být jen férovější, než bývaly soudy jeho režimu, ale měl to být nejférovější soud, jaký může demokratický svět nabídnout.

Příliš mnoho ohledně Saddámova soudu i trestu působilo jako politika -- nešlo o majestát trpělivé a pečlivé spravedlnosti. Spěch, s jakým byl popraven, jen vyvolává další spekulace o motivech, které zřejmě byly jiné než objektivní uplatnění práva. Jak daleko lepší by to bývalo, a to nejen pro prestiž Spojených států, kdyby byla předána odpovědnost za proces se Saddámem Husajnem OSN. Nejenže by to rozptýlilo podezření, které mají vůči Americe Arabové a muslimové na celém Blízkém východě, ale také by se to vyhnulo trapnostem ohledně minulé podpory Spojených států pro Saddáma. Tribunál OSN, ať už by zasedal v Iráku nebo v Haagu, by býval přesvědčivěji využil autority univerzálních práv.

Pro rozvoj mezinárodního práva je nesmírně důležité, má-li být schopno omezovat ambice tyranů po celém svět, aby byly zločiny proti lidskosti souzeny s důslednosti a s respektem pro právní procedury. Diktátoři by se měli obávat mezinárodního práva, ať už jsou obklopeni strážemi ve svých palácích, anebo na cestě na londýnskou kliniku poté, co v luxusu odešli do důchodu. Měli by se obávat toho, co se jim může stát poté, co byli svrženi, legitimně či jinak.

Avšak proces a poprava Saddáma Husajna nijak neposílí moc mezinárodního práva, protože to byl tak nedokonalý proces a byl tak těsně identifikován s okupační americkou mocí. Jak jsme viděli v pátek, je opravdu lehké interpretovat to -- a dělají to nejen sunnitští extremisté v Iráku, ale i protizápadní veřejné mínění v arabském a muslimském světě -- jako spravedlnost, vynucenou vítězi.

Kompletní článek v angličtině ZDE