Podobnou myšlenkovou konstrukci představil ve svém článku Viceprezidentská velezrada?" publikovaném 9.8. na serveru Virtually i ředitel Občanského institutu Roman Joch. Obsahem jeho glosy je kritika bývalého amerického viceprezidenta Al Gora, který v únoru letošního roku vystoupil na mezinárodním ekonomickém fóru v saúdskoarabské Džiddě a při této příležitosti zkritizoval některé rysy americké politiky po 11. září (například vízovou politiku, apriori nepřátelský postup vůči Arabům aj.).

Joch z celého vystoupení vytrhl jen dvě věty týkající se nezákonného zadržování lidí arabského původu v amerických věznicích a následně na Gora zaútočil argumentací, že zhanobil svoji zemi, podpořil nepřátele naší kultury a vůbec se zachoval podlým způsobem.

Článek je přitom vystavěn na několika premisách, které přitom nalezneme i v myšlenkové výbavě jiných tvůrců veřejného mínění, a už jen proto stojí za to se jimi zabývat. Důležitým předpokladem tohoto typu argumentace je tvrzení, že se USA po 11. září nachází ve válce s Al Kajdou (slovy Romana Jocha s islamistickým džihádismem).. Koneckonců z podobných pozic útočila na Gora i americká pravice, která jeho vystoupení označila za neloajální a nevhodné v době války. V případě konfliktu by přece občan měl podporovat svoji vládu, zvlášť, když je nepřítel tak odpudivý jako islamističtí teroristé.

Co na tom, že je použití termínu válka v tomto případě manipulativním slovíčkařením? Jistě, obrazně můžeme vyhlásit válku i drogovým mafiím, násilnickým gangům nebo neonacistickému hnutí.

Náboženský radikalismus islámského zabarvení není jediným druhem nebezpečného extremismu a jediným učením, jehož stoupenci usilují o zničení hodnot, které jsou pro nás- občany relativně demokratických států- důležité.

Přesto však nepochybujeme, že boj proti teroristickým sítím není totéž jako válečný konflikt podle mezinárodního práva. Pro jisté lidi je zjevně ale výhodné vytvářet jinou realitu , aby si tak vynucovali loajalitu k vládě a téměř k jakýmkoliv jejím činům.

Přitom ale publicisté tohoto typu nedokáží přesně vysvětlit, co by mělo být konečným cílem válečné operace a jak- případně zda vůbec- má skončit. USA sice mohou svrhnout vládu v některých státech, jejichž politika jim nevyhovuje,ale nijak tím neřeší problém vzniku nových ohnisek terorismu a jeho příčiny. Například živnou půdu pro radikální náboženské skupiny představuje i dění na Blízkém východě, ba pro největší radikály samotná existence státu Izraele na území někdejší Palestiny. Řešení a model arabsko- izraelského soužití se ovšem hledá minimálně již od roku 1948 a prozatím nic nenasvědčuje tomu, že by v této oblasti měl v nejbližší době zavládnout klid a mír.

Tím se dostáváme k další premise obsažené nejen v článku pana Jocha. Protože jsme terčem tak závažného útoku, musíme údajně poněkud slevit ze svých požadavků na přísné dodržování zásad právního státu za všech okolností (i kdyby válka měla trvat navěky).

Roman Joch se v podstatě ani nesnaží popírat, že Al Gore má ve své kritice postupu americkým orgánů pravdu. O konkrétních případech lidí držených celé měsíce i roky v amerických vězeních (nejen na Guantanamu), aniž by jim bylo sděleno jakékoliv obvinění a byli postaveni před soud, se totiž zmiňují i renomované mezinárodní organizace monitorující dodržování lidských práv typu Amnesty International.

Podle Jocha ovšem můžeme podobné zacházení s vězněnými tolerovat, pokud se tak děje z ušlechtilých důvodů. Účel světí prostředky. Odpůrci prezidenta Bushe mu tak sice vyčítají, že suspendoval práva podezřelých z terorismu, on však dobře ví, že porážka islamistických a džíhádistických režimů je nutným předpokladem míru, bezpečí a svobody.

Máme zřejmě přijmout myšlenku, že bez těchto "drobných" vybočení z pravidel právního státu, nikdy neporazíme síly zla a nakonec v důsledku našeho přílišného "formalismu" budeme sami rozdrceni. Tento závěr ovšem není podpořen žádnými nezpochybnitelnými fakty a podle mého názoru se zcela zřejmě stáváme oběťmi další manipulace.

Ovládne-li nás strach z toho, že by náš příliš humánní boj proti teroristům mohl skončit naší porážkou ,zavřeme raději oči před nebezpečím našeho vlastního postupu. Zapomeneme na to, že vlastně -- alespoň o tom neustále mluvíme- před teroristy bráníme tzv. svobodný řád přiznávající základní práva všem lidským bytostem, ať jsou to cizinci,muslimové, na pohled obzvlášť odporní lidé vzbuzující v nás strach. Zadržená osoba proto nemůže sedět například tři roky za mřížemi, aniž by se dozvěděla, jaké jsou důvody jejího zatčení a aniž by proti ní byly shromážděny jakékoliv právní důkazy nutné k vznesení obvinění a zahájení soudu. Svoboda je přece také riziko, že pustíme třeba i vinného člověka, proti němuž ale nemáme dost důkazů.

Postup dělající z muslimů zvláštní případy oproti všem ostatním (například portugalský občan podezřelý z vraždy na americkém území se podobných neprávních podmínek zatím bát nemusí) poškozuje dlouhodoběji nás všechny a zvyšuje riziko- když suspendujeme práva jedné skupiny, proč to neudělat také u jiných a v jiných případech, až z právního státu nic nezbude?

Na tyto otázky pochopitelně Roman Joch nedává žádnou odpověď a místo toho manipulativně píše o tom, že "jedinou výtkou vůči Bushovi, již Gore v Džiddě opomněl, zřejmě byla ta, že Bush si dovolil tu drzost emancipovat afgánské ženy od burky." Tato technika je přitom poměrně rozšířená - čtenářům se připomene, jaké nebezpečí ztělesňuje druhá strana. A že její eliminace jakýmikoliv prostředky je záslužný čin. Tváří v tvář islamistickému nebezpečí je přece nutné neohlížet se na právní finesy a udělat všechno pro to, co nás před ním (a ať už skutečnými nebo i jen domnělými příznivci této ideologie ) ochrání.

A právě proto musíme my - odpůrci podobných manipulací - proti tomuto způsobu ovlivňování veřejného mínění vystoupit a připomenout, že v sázce je také zachování naší svobody a kritického myšlení.