Někteří lidé si dokonce myslí, že by se mělo postavit rouhání mimo zákon".

    Sam Harris, americký autor knihy The End of Faith (Konec víry) s takovými názory nesouhlasí. Podle jeho názoru si náboženství nezasluhují úctu, protože se o ni nepřičinila, jak řekl panu Gardnervi minulý týden: "Nikdo vás nenapomíná, abyste repektovali něčí názory na fyziku, dějiny, lékařství či cokoliv jiného s výjimkou Boha. Odmyslíme-li si náboženství, nerespektujeme ničí názory pouze na tom základě, že ten dotyčný v něco věří. Bereme především do úvahy důvody, které k takové víře vedou. Jestliže neexistují, nesouhlasíme - často dokonce velice silně - s takovými nepodloženými názory".

    "Pouze v případě náboženství respektujeme názory druhých lidí, kteří silně věří v něco aniž k tomu mají dobré důvody nebo důkazy", dodal pan Harris, jehož kniha vyvolala pro svou logiku a ostrá slova bouřlivou reakci ve Spojených státech, když vyšla v r. 2004.

    "Máme dvojí metr. Dovolujeme lidem, aby vyslovovali velké nesmysly na základě velice pochybných "důkazů" a navíc je za to chválíme. Vytvořili jsme si tabú, takže je nekritizujeme - tedy pokud se vyjadřují ohledně jednoho z hlavních náboženství. Pochopitelně kdyby mluvili o Diovi, nikdo by si jich nevšímal. Jestliže by tvrdili, že Elvis Presley stále žije, byli by opomíjeni. Podobně tvrdí-li, že nikdy nebyl žádný holokaust, jsou opomíjeni. Jestliže ale tvrdí, že se Ježíš Kristus narodil z panny a vrátí se na svět jako superstar, mohou být zvoleni prezidentem Spojených států. Vlastně by nemohli být na toto místo zvoleni, kdyby takovou víru zpochybňovali".

    Autor napadnul víru na základě něčeho většího než je prostá tradiční nevraživost ateisty. Ve světě, kde vládne terorismus, kde jsou rozšířeny zbraně hromadného ničení a kde se prudce rozvíjí technologie, je stále nebezpečnější držet se iracionality. Islám není jediným problémem. Problémem je islám, křesťanství i judaismus a jakákoliv jiná ideologie, která požaduje, abychom odložili rozum a slepě věřili.

    Sam Harris pokračoval připomínkou, že jsou ve Spojených státech lidé, kteří naprosto věří, že svět zanikne ještě během jejich života a že před jeho zánikem dojde ke střetu civilizací na Středním východě. Lidé s touto vírou mají velice blízko k sídlu ústřední moci nebo jsou dokonce její součástí. Takže není přehnané pozorovat, že se svou neomezenou vírou v biblická proroctví s nimi osobně ztotožňují. Autor knihy se zúčastnil velkého množství diskusí a dospěl k názoru, že vždycky velice potěšil americké liberály, když v uvedeném duchu charakterizoval členy Bushovy vlády. Za to se mu dostávalo samé chvály. Ve chvíli, kdy ale pronesl něco politicky nekorektního na adresu islámu, dostal se do potíží.

    Je totiž k islámu ještě kritičtější než k fundamentalistickému křesťanství. Řekl doslova: "Korán je manifestem náboženské nesnášenlivosti. Nikde jinde se nevyjadřuje názor tak jasně a opakovaně, že se nevěřící hodí jen pro pekelný oheň". V koránu jsou sice výzvy ke snášenlivosti, jak pan Harris dodal, ale ty jsou spíš výjimkou. Mnohem běžnější jsou prohlášení, že ten, kdo nevěří na jedinou pravou víru, je vyvrhel, člověk, který bude uvržen Bohem, nejvýše milosrdným a nejvýše soucitným, na věčná pekelná muka. Muslimové se učí, že se až do příchodu té šťastné hodiny, kdy se nevěřící setkají se svým osudem, nemají přátelit s žádným z nich "s výjimkou sebeobrany". Ve své knize Konec víry shrnul nejrůznější výroky z koránu o nevěřících. Zabírají pět a půl stránek. Dodal ale, že korán není v tomto ohledu nijak zvláštní: "Starý zákon je ještě horší. Není nic, co by se mohlo srovnat co do barbarství s částmi Exodus (druhá kniha Mojžíšova), Leviticus (třetí kniha Mojžíšova) a Deuteronomium (pátá kniha Mojžíšova). To je opravdu popis teokracie každým coulem tak barbarské, jak jsme viděli v případě Talibánu v Afganistánu. Je to tak barbarské, že to ani většina fundamentalistických křesťanů a ortodoxních židů nebere vážně. Našli si způsob, jak v těch kapitolách ignorovat Boha - protože je to tak ohromující - nikdy nekončící vraždění. I Nový zákon obsahuje příklady deprimujícího divošství, zejména v kritických chvílích, kdy se vrací Ježíš jako hněvivý vítěz, který zabíjí všechny nevěřící.

    Na stejném místě v ottawských novinách napsal 11. února 2006 pan Mohammed Azhar Ali: "Věřím, že nás všechna náboženství učí stát se lepšími lidmi tím, že budeme ke druhým laskaví. Neměli bychom dovolit, aby nenávistníci seli nenávist, jed a destrukci". Pan Harris oceňuje názory nábožensky umírněných lidí a uznává, že věřící muži i ženy byli často inspirováni svou vírou, aby se chovali laskavě k nevěřícím. Současně se ale domnívá, že i umírnění věřící klamou sami sebe:  "Umírněnost není nic jiného než zmírnění stupně do jakého jsou tito lidé připoutáni k dávným mýtům. Vlastně si sami upravují svaté knihy, přičemž ignorují zvlášť barbarská místa a nesnášenlivost a přidržují se částí, které jim lépe vyhovují".

    Pan Harris navíc argumentuje, že umírněnost vytváří ochranný štít pro fundamentalismus a to proto, že nechtějí umírnění věřící dovolit žádnou kritiku víry. Nechtějí, aby se kritizovala základní organizace jejich života podle dávných tradic - ani výchova dětí v jejich duchu. Trvají na tom, že jsou tyto tradice posvátné. To je důvod, proč umírnění věřící velice silně odmítají poukazování na náboženskou motivaci terorismu. Jestliže se rozhodne někdo narazit do vysoké budovy letadlem, které letí rychlostí přes 600 km/h, nábožensky umírnění lidé budou v USA tvrdit, že se vlastně nejednalo o skutečný islám. Najdou si výmluvu na politické utiskování, americkou arogantní zahraniční politiku a jiné psychologické nebo sociální faktory.

    Problémem je to, že si umírnění věřící nedovedou představit, co to znamená být si jist vstupem do ráje. Nedovedou si představit, jaké to je být si naprosto jist tím, že v ráji čeká každého 72 pannen, jestliže nový příchozí nejdříve zemře "za správných podmínek". Umírnění věřící se domnívají, že přece není možné, aby někdo těm báchorkám věřil. Jenže ti skutečně zaníceně věřící nás denně přesvědčují výbuchy bomb na svých tělech o své pevné víře. Pan Harris tedy shrnuje, že platíme velice vysokou ale nikdy nevyslovenou cenu za to, že chráníme náboženské názory před kritikou.

    Pan Salman Rushdie, který ví hodně o nebezpečí náboženství, jednou poznamenal, že "tak, jak rostou lidské vědomosti, ukazuje se, že každé náboženské vysvětlení našeho vzniku je nesprávné. To je to, co mají všechna náboženství společného - omyly. Při tom je něco velice pozoruhodného: omyly posvátných legend ani v nejmenším nesnižují nadšení svých zastánců. Ony neuvěřitelné hlouposti náboženství vedou nábožné lidi k tomu, aby ještě s větším zanícením zdůrazňovali důležitost slepé víry".

    "To, co přijde", varoval pan Rushdie, "nebude střet civilizací mezi různými druhy víry, ale konflikt mezi vírou a rozumem. Vítězi v té válce nebudou omezenci nastupující do bitvy jako vždycky s vírou, že je Bůh na jejich straně. Zvolit si nevíru znamená zvolit mysl nad dogmatem, důvěřovat své lidskosti místo všem nebezpečným božstvům".

    V únoru bylo další výročí nechvalně známé fatwy z r. 1989, která požaduje zavraždění odpadlíka Salmana Rushdieho. Aby toto výročí Írán náležitě oslavil, vydal tento stát prohlášení o tom, že fatwa stále platí a nebude nikdy odvolána.

    O jiných nesnázích s náboženstvím přišla zpráva z Francie. Podle zprávy přetištěné z novin The Sunday Telegraph se v posledních chladných dnech stavěly fronty bezdomovců a jiných hladových lidí na horkou polévku s vepřovým (soupe au cochon) před pojízdnými kuchyněmi. Než ji ale mohly začít rozdávat, policie jim to zakázala. Stalo se tak na příkaz úřadů ve Strasbourgu a v Nice založeném na stížnostech, že se rozdávalo "rasistické" jídlo. Skupiny dobrovolníků, které polévku rozdávaly, tvrdily, že se jednalo o tradiční francouzskou polévku. Rozhněvaní demonstranti ale v tomto jednání viděli diskriminaci proti židům a muslimům, protože se také rozdávaly sendviče se šunkou (!). Víra některým takovým hladovým nedovoluje jíst vepřové, zřejmě ani za mimořádných podmínek. Jídlo tedy údajně nedostal nikdo (aby se nediskriminovalo) a zástupy nadále hladověly. Zpráva neuvedla, zdali se snad mělo pro všechny potřebné dovézt skopové či ryby (hindové nejedí hovězí), ale vyplývá z ní, jak daleko a jak neblaze zasahuje vliv náboženství i v dnešní světské společnosti.