Podařilo se nám přesvědčit vrátného z činžáku od Misamy, aby nám dovolil uspořádat mejdan na střeše toho domu, což, když posléze toho odpoledne mám k dispozici ten leták, je na něm vyjádřeno výstižně slovy "15 pater nad čínskou čtvrtí oslavíme s vámi Vánoce!"

Camillin kolumbijský přítel Fabian nám vyrobil hezký leták a vypadá opravdu dobře, s obrázkem nás holek ze stromů. Přiložila jsem leták k emailu a rozeslala jsem ho všem kamarádům a přátelům. Většina z nich už o mejdanu stejně ví, ale tohle je oficiální pozvání a je pro zábavu.

Rozhodla jsem se, že uvařím "oliebollen" jako národní jídlo z Holandska, něco co normálně jíme až na Nový rok, ale nějak mě nenapadá nic zvláštního, co bychom jedli o Vánocích. Na internetu si najdu recept a taky tam náhodou přijdu na recept na svařák, s kořením a pomeranči.

Zdá se mi to opravdu zvláštní, dělat vánoční oslavu v době, kdy jsme tady uprostřed léta a je tu tak 35 stupňů. Takže se rozhodnu zapsat si i tenhle recept. Promluvím s člověkem, který tam pracuje, když mu platím za dobu, kdy jsem používala počítač. I když je náš dům obklopen internetovými kavárnami a já hodím pořád do jiných, používám je tak často, že v každé z nich už ty lidi znám.

Chodím za roh do supermarketu "Disco", který tu není nejlevnější, ale nejčastěji tam vždycky najdu potraviny, které hledám. Také se usmívám v překvapením nad tím, jací lidé tam jsou. Samozřejmě, i v Argentině znají pojem "nakupování vánočních dárků na poslední chvíli", avšak k svému ulehčení vidím nápis, že budou mít otevřeno i na Boží hod.

"To je dobré," napadne mě, protože vůbec neumím plánovat, co budu v nadcházejících dnech jíst. Před časem jsem přišla domů s plnými taškami nákupu. Gaston, Owen, a teď ještě třetí kamarád, který přijel ze Skotska, Mike, všichni leží na terase. Mike přijel během vánočních prázdnin na univerzitě na překvapivou návštěvu za Gastonem. A taky to teda překvapení bylo! Ale jako obvykle se nám podařilo strčit ho na kanape vedle Owena a jeho společnost je mi taky příjemná. Gastonova sestra se přestěhovala do hotelu, kde teď bydlí její rodiče, kteří sem také přijeli, takže, krátce řečeno, by si tu Gaston mohl oficiálně otevřít vlastní turistickou kancelář.

Začínám vařit v naší malé kuchyňce, poté, co jsem otevřela všechny okna. Potřebuju v tomhle už tak teplém bytě vzduch a vítr, když tady budu dlouhé hodiny nad pánví vyrábět své "oliebollen", což doslova znamená "olejové koule". Dělají se z těsta, rozinek a jablek, kuličky se pak osmaží a posypou cukrem. Normálně, aby těsto vykynulo, maminka ho dává doma v Holandsku nad boiler ústředního topení. Tady ale dávám velkou místu přímo do rukou kluků na terase, do pálícího slunce!

Kluci vytáhli dětský plovací bazén, který mi Gaston dal k narozenínám, a vytvořili celý vodovod z prázdných, navzájem propojených lahví, aby ho napustili vodou a nemuseli chodit s kyblíky. Je to projev poslední fáze absolutní lenosti? Všichni čekají na ochutnávání mých prvních "oliebollen", prostě jakákoliv výmluva je dost dobrá na to, aby se zmocnili toho, co šíří z kuchyně tu vůni. Musím si rychle zajet autobusem o dva bloky dál k jedné dívce, od nichž si chci půjčit sukni, kterou si Célien chce vzít na ten náš mejdan.

Jak přecházím park cestou na zastávku autobusu, leží tam Pablo a další kluci a cpou se výbornou zmrzlinou z obrovských kyblíků. Chvíli si tam k nim sednu, jsem ráda, že vypadnu z kuchyně a na sluníčko. Poslouchám jejich mačistické vtipkování, když si stěžuju, jak tvrdě v té kuchyni pracuju, a že se jim líbí, že se konečně chovám tak, jak by se ženská měla chovat pořád -- trávit celý den v kuchyni. Vtip se rychle obrací, hned mi masírují ramena, abych se zbavila stresu z vaření. Takže, kdo se směje teď? S novou energií jdu na autobus a přivezu tu sukni. Mám klíče od bytů holek, protože jsou na cestách, anebo jely domů na Vánoce.

Večer je mejdan velký úspěch. Všichni přinesli jídlo, takže i pro nás je toho moc. Uspořádáme hru s dárku, které jsme každý koupili, takže každý z nás něco dostane. Pohled z 15. patra je fantastický -- o půlnoci zapaluje celé Buenos Aires rachejtle a my máme výhled na celé město. Pak začne být hluk zezdola, který dosahuje až k našemu mejdanu, neodolatelným a my se rozhodneme jet v tento sváteční večer do města.

Jedeme různými taxíky na tutéž party, což se zdá jednoduché, ale nakonec je to nesmírně složité a taxíkář se směje, až se za břicho popadá, když se snažíme navzájem si telefonovat a zjišťovat, kde skončil kde a kde máme vlastně být. Nakonec se dostaneme k nádhernému, pozoruhodně architektonicky zpracovanému starému domu, kde se ve všech patrech odehrává mejdan. Zjišťujeme, že je tady polovina našeho vlastního původního mejdanu, a tak se bavíme dál.

Hned jak přijdeme, Camilla zabere záchod a Fabian pro ni hlídá dveře. Mám starost, jestli jí něco není, ale později vidím, že zase tancuje, a tak dospívám k názoru, že je zcela v pořádku. Pak mi telefonují kamarádi, že stojí venku, ale zřízenec u vchodu je nechce pustit dovnitř, protože tvrdí, že je tam příliš přeplněno. Snažím se ho přesvědčovat a zdá se, že si myslí, že má právo, když od něho něco chci, aby se o mně opíral a strkal mi ruce na různá nevhodná místa. Jakmile se dostanou kamarádi dovnitř, stačí jim jeden pohled na mě, aby si uvědomili, že mi není dobře. Vykládám jim, co se právě dělo, a oni se rozčilují a chtějí mu dát pár facek.

Tato machistická exhibice však nevede k tomu, že by mi bylo líp, a tak se jen snažím přesvědčit, ať se raději baví se mnou na party, ať se toho zážitku mohu zbavit. Ráno se vracíme taxíkem s přáteli do Misaminima bytu. Našla si atraktivního kluka a poněkud rychle zavírá dveře do ložnice. Všichni se smějeme a jdeme na terasu. Pak, když se všichni rozcházejí domů, jeden Misamin kamarád, Patricio, se ptá, zda tu může přespat, vzhledem k tomu, že bydlí daleko a stejně všichni později půjdeme stejným směrem.

To je pravda, vzhledem k tomu, že Misam a já jsme pozvány na oběd k nějakým jejím vzdáleným příbuzným v San Isidru, a Patricio tamodtud bydlí nedaleko. Souhlasím, že může zůstat a lehneme si spolu na kanape. Jak tam ležíme ve tmě, v určité chvíli v mraku ospalosti se začneme navzájem hledat a objímáme se a líbáme. Myslím na Pabla. Nefunguje to mezi námi zrovna dobře, protože si zakázal mě skutečně mít rád -- ví, že jednoho dne ho budu muset opustit a vrátit se domů.

Na chvíli mě napadá, že se budu cítit líp s jinými muži, a těším se z nastalého okamžiku, tady a teď, a přestávám na něho myslet. Ale brzo mi dojde, že tohle není ten způsob, jak si vyhnat Pabla z hlavy, a tak se rozhodnu raději strávit těch několik hodin, které mi zbývají, spánkem. Než ale zavřu oči, vidím Misam, jak pobíhá po bytě a parfémem se snaží odstranit stopy po mejdanu, aby vypadala slušně u rodinného vánočního stolu.

Rychle následuju jejího příkladu a než si to vůbec uvědomíme, už jsme ve vlaku. Patricio a já padneme na zem, kde spíme dále a navzájem se o sebe opíráme. Když dojedeme na jeho stanici, krásně mě políbí a vystoupí. Misam a já přicházíme k velkému domu na venkově, kde na nás už čeká oběd, připravený na nádherném dlouhém stole na zahradě. Bohužel nám kocovina nedovoluje jíst tolik, kolik bychom chtěly, a je to opravdu docela těžké sedět rovně a zdvořile konverzovat, ale jakmile je po obědě a žaludek se nám po všech těch nejrůznějších vůních může trochu uvolnit, lehneme si do trávy u bazénu, kde se cákají děti z této rodiny.

Misam uroní pár slz, že není o Vánocích doma u rodiny. Já ležím na zádech a dívám se na oblohu. Myslím na všechny ty zážitky, které už jsem měla, na všechny lidi, s nimiž jsem se seznámila a s nimiž se ještě seznámím. Poslala jsem pozdravy rodině do Holandska, rodičům, sestře a jejímu partnerovi. Do Itálie, kam odcestoval se svou manželkou a dvěma dětmi na návštěvu jejích rodičů můj bratr. Všem mým přátelům po celém světě. Jsem vděčná, mám toho hodně, za co musím být vděčná. A usmívám se.