Odhlédněme od rozdělení římské říše na západní a východní, přičemž v západní části vedené Římem převládl katolicismus, hlásající božský původ Krista, zatímco ve východní byzantské části s hlavním městem Konstantinopolem převládli ortodoxní (orthodoxén -- správný názor, proto pravoslavní) představitelé, kteří Krista považovali za člověka. K úplnému rozkolu došlo v r. 1054. A po dobytí Konstantinopolu Osmanskými Turky v r. 1453 se centrum pravoslavné církve postupně přesunulo do Moskvy.

Až do počátku 7.st. obyvatelé Arabského poloostrova žili kmenovým způsobem, vyznávali mnohobožství a uctívali modly, zejména tzv. černý kámen (snad meteorit), zvaný Kaaba, ukrytý v krychlové stavbě v Mekce. Tehdy příslušník mocného kmene Kurajšovců (ten mimo jiné hlídal Kaabu) Mohamed odsoudil mnohobožství a modloslužebnictví a prohlásil se prorokem, neboť si ho vyvolil Alláh, jediný Bůh. Neuznával křesťanské učení o dělení Boha na Svatou trojici (Bůh Otec, Bůh Syn a Duch Svatý). Kristus byl podle něj pouze jeden z proroků.

Za kritiku uctívání Kaaby (kterou řadil mezi modly) musel v r.662 odejít z Mekky. Tento rok se stal výchozím bodem arabského letopočtu. Svá zjevení, která se stala základem Koránu, prohlašoval za vnuknutí boží. Své stoupence nazval muslimy. Do Mekky se jako vítěz vrátil r. 630 a vybudoval jednotný stát. Hlásal fatalismus (osudovost), neboť bůh není láskyplný a všeodpouštějící, nýbrž přísný. Přikazoval bezpodmínečnou úctu k Alláhovi a rodičům, pokoru a dobročinnost k chudým a nemocným. Každému, kdo zahyne při šíření islámu, sliboval věčnou blaženost a rozkoše v posmrtném životě. Život na zemi je pouze přechodný a bezvýznamný. Nařizoval modlit se pětkrát denně s tváří obrácenou k Mekce a alespoň jednou za život ji navštívit . Zakazoval požívat vepřové maso a pít alkohol. Zakazoval uctívat sochy a obrazy, neboť jsou to modly. Povolil mnohoženství.

Mohamedovo poselství bylo po jeho smrti sepsáno do posvátné knihy Koránu. Kromě toho byla sepsána ještě Sunna, sbírka Mohamedových řečí a zpráv o jeho činech i činech jeho nástupců, později vykládaná jako zvykové právo.

Dynastické spory Mohamedových nástupců vedly k rozdělení muslimů na šíity, stoupence přímého Mohamedova potomka Alího, a sunnity, prosazující zvykové právo. Dnes většina muslimů patří k sunnitům, menšinu tvoří šíitové.

Události posledních let, kdy obyčejná literární díla zlehčující osobnost Krista na jedné straně vyvolávají pouze protesty křesťanských představitelů, zatímco díla, která zlehčují či karikují Mohameda, vyvolávají dokonce výzvy k fyzické likvidaci autorů, ukazují na to, že lidská společenství zřejmě musejí dozrát na to, aby alespoň většina jednotlivců pochopila, že smyslem života není bojovat za cokoliv, co mu přikážou jeho pastýři, nýbrž rozmnožovat dobro. Toho nelze dosáhnout mečem či jiným chirurgickým nástrojem, ačkoliv někdy je nebezpečný vřed nutno odstranit dříve, než zlikviduje celý organismus, avšak většinu problémů je nutno řešit pokud možno bez násilí a nátlaku.

V souvislosti s úvahami nad současnými problémy mezi křesťany a muslimy by bylo irelevantní zabývat se otázkou boží existence. Vycházejme tedy z premisy, že Bůh existuje. Snažit se pochopit tento fenomén je stejně nemožné, jako snažit se pochopit nekonečno. Pokud by se někdo snažil představit si nekonečno byť jen v prostoru - stačí myšlenkově řítit se nekonečně velkou rychlostí dopředu -, asi by za krátkou dobu upadl do bezvědomí. Nedoporučuji to zkoušet, jako gymnazista jsem to kdysi vyzkoušel sám na sobě. Natož představovat si současné vzdalování vpřed i vzad, o představě rozšiřování ve všech směrech nemluvě. Stejně nemožné je představovat si nekonečno v čase. Jak nekonečný prostor, tak nekonečný čas můžeme pouze konstatovat. Můžeme v ně věřit, nebo nevěřit. Těm, kdo potřebují mít počátek, třeba velký třesk, a dospějí k němu, doporučuji položit si další otázku, co bylo před tím? Kdo hledá a najde hranice vesmíru, ať se sám sebe otáže, co je za těmi hranicemi? Stejně jako před vznikem nám známého vesmíru existovalo nekonečně mnoho jiných vesmírů, stejně i dnes existuje vedle našeho vesmíru nekonečně mnoho jiných vesmírů a i po zhroucení těch dnešních vesmírů bude dále nekonečně dlouho vznikat a zanikat nekonečně mnoho dalších a dalších vesmírů.

Jediné, co je všechny spojuje, je vesmírná energie. Energie se svými vlastními vnitřními vývojovými zákony. Zákony, které ji řídí od formy pralátky (možná podle současných poznatků v nepředstavitelné koncentraci v černých dírách -- ale poznání se vyvíjí dál, proto se spokojme s tím, co známe dnes) přes nejmenší nám dosud známé částice a jednoduché prvky a molekuly až k živým organismům. Co jsou plyny, tekutiny a pevné látky, vědí všichni. Horší to je s pochopením plazmy či kulového blesku. A nejsložitější je poznat a pochopit vědomí. Zastavme se pouze u vědomí člověka. Jisté je, že vzniká výlučně díky vzniku lidského zárodku, narození a vývoji lidského jedince. Poznatky ukazují, že charakter člověka je ovlivňován i prostředím, ve kterém se lidský zárodek vyvíjí, tedy v prenatálním stadiu. Rodička žijící v harmonickém prostředí zpravidla porodí dítě jiné povahy než ta, která žila převážně ve stresu. Je zárodek vědomí dán pouze geneticky, nebo jde ještě i o nějaké jiné vlivy?

Všichni věřící by měli pochopit, že Bůh existuje, je pouze jeden. Ať ho nazýváme brahma (neosobní jsoucno, tvořící podstatu světa), Hospodin, či Alláh. V každém případě je to fenomén, který existuje nekonečně, tedy neměl počátek a nebude mít ani konec. Zda právě on stvořil svět? Z čeho? Je nejvyšší formou existence energie? Částice -- prvky -- plyny -- kapaliny -- pevné hmoty -- plazma -- vědomí -- kosmické vědomí, nebo jde o cosi jiného, nezávislého na kosmické energii? To se zřejmě nikdy nedozvíme.

Jisté je, že všechno zlé, co na tomto světě v našem životě vykonáme, bude nám po smrti přičteno k tíži. Naopak za všechno dobré budeme odměněni. Lhostejno, zda nás někdo k zlému konání přesvědčil nebo přinutil. Každý člověk je suverénní osobnost, která odpovídá za své činy. I slaboduchý člověk si dokáže uvědomit, že ubližuje. A pokud existuje posmrtný život, musí počítat s následky. O to větší je vina těch, kdo z jakéhokoliv důvodu přesvědčují nebo nutí jiné, aby ubližovali druhým. Představitelé křesťanských církví si tuto skutečnost uvědomili už počátkem novověku, muslimští představitelé tímto procesem bohužel procházejí až v současné době. Stačí sledovat vzájemné vyvražďování šíitů a sunnitů v dnešním Iráku, připomínající bratrovražedné boje husitů a katolíků ve středověké Evropě.

Je škoda, že nový papež nenavázal na sjednocovací snahy svého předchůdce. Je to škoda o to větší, že zatímco ve středověku byly všechny války více či méně lokální povahy, dnes možný přístup ke zbraním hromadného ničení, zejména biologickým a chemickým, představuje ohrožení globální. Je téměř jisté, že bude-li někdo takovými zbraněmi napaden, odpoví stejným způsobem. Výsledkem může být prorokovaná apokalypsa. Vývoj se však může ubírat i jiným směrem, pokud náboženští představitelé veřejně uznají, že Bůh je jen jeden a různá náboženství vznikla v důsledku toho, že různí prorokové božskou podstatu chápali různě. Pokud hlavy všech náboženství budou klást důraz na šíření dobra a potírání zla, největší nebezpečí sebezničení lidstva bude zažehnáno. Předpokládá to však i toleranci ateistů, kteří nebudou nikoho nutit, aby se zřekl své víry.

Vykladači muslimské víry by měli mít na paměti, že stejně jako zprávy o Kristu byly sepsány až po jeho smrti, i Korán a Sunna byly sepsány až po smrti Mohamedově. Některé formulace mohly být z nejrůznějších důvodů zaznamenány jinak, než je myslel Mohamed, bezesporu moudrý člověk, hlásající toleranci k "nevěřícím". Že se v Koránu stejně jako v Bibli vyskytují vedle převahy hlásání dobra i návody typu "oko za oko, zub za zub", nikoho neopravňuje k tomu, aby ve jménu toho "svého" Boha pořádal křížové výpravy nebo naopak cvičil sebevrahy k fyzické likvidaci jinověrců. A všichni by měli neustále pamatovat na to, že věc víry je u mnoha lidí natolik citlivá, že útok na ni je zároveň útokem na něho,protože mu ubližuje v nejcitlivějších částech jeho osobnosti. To si musí uvědomovat především příslušníci euroatlantické, jinak řečeno křesťanské civilizace, která má období bigotního náboženství za sebou, a proto se na urážky a kritiku svých náboženských symbolů dívá mnohem tolerantněji než většina muslimů. Muslimové si musí uvědomovat, že pokud budou chtít žít mezi křesťany, musí se vzdát snah o šíření svého náboženství v sekularizovaném křesťanském světě. Většina jeho obyvatel se na rozdílné výklady náboženství začíná dívat natolik tolerantně, že jakékoliv boje mezi různými církvemi vedoucí k fyzickému násilí už patří minulosti. Vládcové všech zemí by měli učinit vše pro to, aby se takový postoj co nejdříve rozšířil i v muslimském světě.

Muslimové budou v této věci muset udělat mnohem více než křesťané, protože některá pravidla příliš omezující svobodu člověka do moderní doby prostě nepatří. Na druhé straně neomezená svoboda v jednání člověka vedoucí ke snižování osobnosti na úroveň pouhé věci, např. v sexuální oblasti, je v příkrém rozporu se smyslem života vůbec. Cestou k řešení současných problémů lidstva je sbližování kultur. Každá by měla od té druhé přejmout to dobré, co může nabídnout, a naopak odstraňovat u sebe to špatné, které civilizace rozděluje.

Někteří muslimští představitelé dnes využívají náboženské cítění svých oveček ke kritice morálního úpadku křesťanské civilizace. V této sféře už dochází ke střetu nikoli jen v náboženské oblasti, ale obecně v oblasti ideologie, v oblasti pojetí hranic svobody a demokracie. Na rozdíl od ideologů v naší civilizaci, kteří mají situaci velmi ztíženou skutečností, že většina obyvatel, ač zdaleka nejsou ateisty, přestává vyznávat učení jednotlivých církví a dospívá k víře v univerzálního Boha, drtivá většina muslimů je niterně přesvědčena, že jedině jejich víra je ta pravá a jen Alláh je opravdový Bůh. Proto jsou mnohem lehčeji ovladatelní než svobodymilovní a ve své víře většinou vlažní křesťané. Je s podivem, že někteří z těch nevěřících, kteří opustili křesťanské církve, protože chtěli být svobodnými, konvertovali k náboženství, které své věřící omezuje pro nás stěží přijatelnými pravidly.

Představitelé obou znesvářených civilizací si musí uvědomovat, že v dnešním světě jsou všechny snahy o ovládnutí druhé strany předem odsouzeny k nezdaru, protože globální konflikt by velmi pravděpodobně vedl ke globálnímu vzájemnému zničení. A to jistě není cílem žádné z nich.