29. 12. 2006
Když máte stovku na krku, vidíte svět, lidi a sebe sama i v roce 2007 z trochu jiné perspektivyS jednadevadesátiletou paní učitelkou Cecilií Petersovou-Buriánkovou (nar. 1915) z Klatov rozmlouval Ivo Fencl "Můj život je dlouhý a potkala jsem se v něm s moc lidma...," řekla mi hned na začátku našeho rozhovoru. "Já pamatuji 28. říjen 1918 v Blovicích, když mi byly tři roky. Maminka mi připnula špendlík, který mám ještě dodnes uschovaný. Je to vlajka Československa. Mému bráškovi Františkovi, který se narodil v Rokycanech, připnula kokardu na zavinovačku v jeho kočárku. Byla velká vlastenka. Náš tatínek byl tehdy na okresním soudu". |
Od roku 1928, kdy se přestěhovali, žije paní Cecilie už jen v Klatovech, kde se i provdala za lékaře a nedá už od té doby na svoje město dopustit. Jejího tatínka tenkrát povýšili na krajský soud. Mnohé tu s rodinou prožila a nakonec vyučovala v Plánické ulici až do osmdesáti tří let. Měla to být výpomoc a pak zástup, ale trochu se to protáhlo. Přípravu na vyučování promýšlela každý den, aby žáky zaujala a získala pro svůj obor. Byla uznávaná metodička a didaktik pro matematiku a fyziku. Potom ještě stihla vystudovat universitu třetího věku v Plzni s několika svými kamarádkami. To je ale už trochu jiná, zcela nová historie... Někdy mi připadá, jako bych prožila několik životů. I já jsem už velmi stará, copak je do mě. Petr Skarlant tu má u mě asyl a klid na práci. Ani nevím, jak tu žije. Chce být svobodný a nebýt rušen od psaní. Četla jsem dřív jeho básně a dělala mu kritičku, ale to mi ještě sloužil zrak. Neradím mu už. I moje dcera Jana - jeho manželka - taky píše a učí, zrovna jí vyšla knížka. Je to jejich věc. Jsou tu spousty knížek, na to byla zatížená celá rodina. Můj muž byl původně lékař-sekundář v klatovské nemocnici, pak musel odejít a měl soukromou praxi, kterou jsme zase museli za minulého režimu zrušit, rentgen a další přístroje jsou možná ještě na půdě, pak měl přidělený venkovský obvod. Tvrdě pracoval a vracel se mi domů velmi unavený. I já jsem se musela několikrát v životě živit jinak, ale každou práci jsem dělala i se zvědavostí. Jen jsem za války nechtěla šít uniformy pro wehrmacht, tak jsem byla od té doby řadu let v nemocnici. Tam získáte jiný pohled na svět, když vidíte, co všechno musí sestry dělat. Brali mě pak i k operacím a držela jsem jim i háky. A kdybyste viděl mladé ženy, které umíraly s bolestmi a doma měly malé děti a nevěděly, co s nimi bude. Moc, moc utrpení jsem v nemocnici viděla...Myslím si, že by učitelům nevadilo, kdyby toho o praktickém životě věděli víc. Takových bylo a je ve školách ale málo. Odučila jsem a pak tradá domů ke starouškům. Pořád jsem i pekla a při tom dědečkovi referovala, co bylo zas ve škole, protože býval váženým ředitelem zdejšího gymnázia. Jen tohle například trvalo osm let až do roku 1997, ale jsem ráda, že jsem s ním všechno vydržela. Už všechno vodnéés čas! Taky z toho vidíte, že nejsem feministka. Byly ale i jiné šťastné časy. Například když jsme se jako mladé slečny procházely v Rokycanech po náměstí nebo chodily na dostaveníčka Na Stráni a nebo až na Žďár nebo Žďáreček. V létě o prázdninách jsme si užívaly městského koupaliště. Moje maminka říkávala, že Rokycany jsou město bez hany a vady, prostě lepší, modernější než byly Blovice. Opravdu takové tehdy byly. Hezky bylo ale i v Plzni tak kolem roku 1930. Vždycky, když měla začít škola, chodilo se na TENDLMARK. To byla promenáda pod Městským divadlem ke Brance a dál k řece. Vztahy mezi mladými muži a děvčaty ale byly úplně jiné než dneska. Ptáte se i na lidi a myslíte si, jestli řeknu něco o svých nápadnících. To víte, že byli. Nejmilejší zůstali ve vzpomínce oba bratři Votlučkové -Karel i Jarda. Jarda pak proslul svými sgrafity, byl starší. zabývali se i keramikou. Imponoval mi ale i prof. Krátký, tamten obraz lesa je od něj. I rande s klukem vypadalo úplně jinak, žena tam určovala způsob chování muže. Nejvíc si na konci roku vzpomínám, že dárky o Vánocích byly dříve mnohem skromnější i u nás, než jsou dneska. Já sama, jako dítě, jsem byla nejradši, když jsem dostala pod stromeček pastelky. A pro moje tehdejší žáčky na venkovské pětitřídce v Předslavi, to byl skoro zázrak. A takových školiček bylo víc! Nedávno ve zdejším našem klubu důchodců ke mně přišel takový běloušek a přiznal se mi, že jsem ho učila v první třídě...Je to víc jak sedmdesát pět let... Ale dejte dětem pastelky dnes! Jsou úplně jiné časy. Tenkrát pastelky byly ještě něco! A chudoba na vsi byla tenkrát tak velká, že leckterá holka byla ráda, když jsem jí dala po sobě svetr. V Pošumaví na venkově bylo bídy dost už před válkou. Dnes, když tam přijedu, tak vidím, že mají všechno, nač si vzpomenete. A já? Jsem se svými vymoženostmi v domácnosti proti nim sto let za opicemi. I dnes jsou tu pod Šumavou ale zase i chudí lidé... Učívala jsem pak i v Janovicích, kam chodili žáci z rodin rodičů, kteří chtěli mít pro děti měšťanskou školu. To byla tehdy dnešní úplná devítiletá škola. Museli v zimě chodit pěšky dvě hodiny chůze až ze Soustova, těm malým ti starší prošlapávali cestu. A ve škole se ještě museli opravdu učit a dávat pozor. Na celý den měli krajíc, kde bylo v důlku sádlo nebo máslo. To si rozetřeli na chleba a odpoledne šli domů. Když dorazili, museli se postarat o drůbež a v létě jít pást krávu nebo kozy. Zde je jeden můj žák z té doby. Je primářem a taky to všechno pamatuje a vydržel to a je z něj výborný člověk i odborník. Pamatuji se moc dobře na celou první republiku i na demonstrace v Plzni. Jako studentka jsem při jedné takové akci dostala i pendrekem. Byla jsem tehdy velmi mladá a studoval učitelák v Plzni, kde jsem bydlela ve známé rodině Cingrošů. To už byl tatínek od roku 1927 na krajském soudu v Klatovech. Já vyrostla z dětství ale hlavně v Blovicích a v Rokycanech. Chodila jsem do měšťanky, tak jsem mohla jít jen na učitelák. Můj bratr měl mnohem větší štěstí, mohl vychodit v Klatovech celé gymnázium. Naučila jsem se už tenkrát rozlišovat mezi venkovským a městským dítětem. Myslím si i dnes, že úplně jiný je člověk, který žije na venkově a nebo má aspoň zahrádku. Ti lidé mají úplně jiný vztah k přírodě i k lidem. Všichni jsme se smířili s tím, že na nás útočí stále nové impulsy zvenčí. Ticho neexistuje. Lidi aby se z toho zbláznili. Ani dospělí, ani rodina, už se nejsou schopni pravidelně denně sejít, ani být potichu a nebo úplně sami. Pospolitost při večeři není, jak bývala. Dřív žena uvařila a muž přišel na oběd. Řekněte mi, která žena dnes obědvá se svým mužem? Každý je jinde zaměstnaný, každý má zaplacené obědy, děti jdou do družiny. Dnes musí muž umět ženské práce a za ni zaskočit. Je i v tom úplně jiná doba! Za mého mládí bylo nepředstavitelné, aby například muž tlačil kočárek! Pro mne zas bylo nepřestavitelné, že bych pro rodinu neuvařila. Když to nešlo jinak, tak jsem si aspoň jídlo předvařila a pak jej dodělala. Ale vidím, že mě chcete vyprovokovat, abych s vámi probírala svou filosofii života? Když ještě mohl, chodili jsme společně na hřbitov a rozmlouvali o Bohu. Víte, že jsme učitelka matematiky a fyziky. Něco vyššího být musí, z ničeho něco není. Jsem katolička, ale dnes žiji v bytě a do kostela už nechodím. Ve škole jsem v mládí měla jedinečné katechety- v Blovicích, i v Plzni. Když náš páter Šlégl kázal, tak jsem jako holky koukaly, zda se mu nedělá svatozář. A když jsem po letech měla už dvě děti, tak tu byl u nás i v nemocnici, byl kamarádem primáře, měla jsem s ním pak schůzku a byl prima jako tehdy. Do duší nám vkládal samé ctnosti! Na učiteláku nás měl zas dr. Bláha, a ten nás vyučoval tak, že jsme to tak i vnitřně cítily. Už tenkrát nám řekl: To víte, dneska by už Husa neupálili. Musím ale říci, že mě nikdo nikdy nenutil, abych z náboženství vystoupila, jako to postihlo moje některé kolegyně za minulého režimu. Ve zdravotnictví se vás nikdo na takové věci neptal a byl rád, že jsem mu převázala nohu nebo přinesla mísu. Konce se nebojím. Věřím, že se dobro člověku vrací a zlo taky. Špatný člověk trpí za zlo už zde, i když si to někdy neuvědomuje. I zázraky se dějí stále. V nemocnici to bývá viditelnější, i když většina lékařů na to mívá opačný názor. |