Avšak současná pozice USA na Blízkém východě není jen výsledkem "práce" prezidenta Bushe a jeho okolí. Britský politolog a specialista na blízkovýchodní tématiku Patrick Seale k tomuto tématu nedávno uveřejnil krátkou analýzu geneze současného stavu. Seale uvádí, že k tomu, aby mohly Spojené státy znovunabýt svůj vliv na Blízkém východě, musí začít tím, že si přiznají své četné chyby.

První z nich se podle Seala stala před 25 lety, kdy USA umožnily Izraeli rozšířit jeho osady na okupovaných palestinských územích. Neexistuje větší překážka mírovému řešení arabsko-izraelského konfliktu, než půl milionu židovských osadníků na Západním břehu Jordánu a ve východním Jeruzalémě. Právě tato událost vedla ke vzniku radikálního hnutí Hamás. To ukázalo svůj vliv, když zvítězilo v demokratických palestinských volbách.

Další historickou chybou, jíž se USA podle Seala dopustily za vlády prezidenta Reagana v roce 1982, bylo umožnění izraelské invaze do Libanonu v roce 1982. Tato invaze a následná okupace vedly zase ke vzniku hnutí Hizbulláh. Účet přišel letos, kdy se po "vyhrané" izraelské operaci stal Libanon jakýmsi státem ve státě Hizbulláhu. Někdejší vzletné fráze o "cedrové revoluci" a o tom, jakým majákem demokracie se Libanon stane se staly brzy parodií sebe sama, když se během izraelsko-libanonské války náhle ukázalo, že Libanon je ten "zlý".

Třetí zásadní chybou byla neschopnost USA normalizovat vztahy s Íránem během 27 let po nástupu režimu ajatoláha Chomejního. Až nepochopitelná je americká pasivita či neschopnost "sblížit se" s Íránem v období liderálního prezidenta Chátamího. Dnes USA dostaly do ruky účet za tuto laxnost -- je jím íránská vzpurnost ve věci jaderného programu.

Avšak největší a osudovou chybou zahraniční politiky USA byla podle Seala zbrklá a neadekvátní reakce na teroristické útoky ze září 2001. Tehdejší jednání amerických představitelů bylo hnáno jejich touhou uštědřit Arabům pořádnou lekci. Racionální argumenty, podpořené znalostí reálií Blízkého východu musely stranou, důležitá byla silná slova a vzletné fráze. Koneckonců i u nás máme ještě v živé paměti emotivní slova ampulí mrtvého antraxu mávajícího Jaroslava Tvrdíka o iráckých agentech, kteří ohrožují jeho rodinu, či mečem opásanou exvelvyslankyni ČR v Kuvajtu, Janu Hybáškovou.

Ačkoliv prezentace síly vůči arabským režimům nebyla za strategického hlediska nevhodná, byla to až tragikomická taktika, která vedla k dnešní situaci v Iráku. Na celé irácké operaci je pozoruhodná až systematická vytrvalost v nepřiznávání si chyb a potíží. Jejím ztělesněním jsou již legendární Rumsfeldova slova o "svobodných lidech, kteří dělají chyby a páchají zločiny", jimiž reagoval na záběry z rabování v Bagdádu. Byl to opět Alexandr Vondra, kdo v této tendenci šel věrně a neochvějně v neokonzervativních stopách, když v dubnu 2003 v rozhovoru řekl, že se mýlili skeptici, kteří strašili destabilizací v regionu Blízkého východu.

Ale zpátky k Sealově analýze -- co by měly USA dnes udělat? Měly by především znovuzískat nezávislost své zahraniční politiky na tlacích zájmových skupin a potrestat viditelně ty, kdo se provinili flagrantním porušováním lidských práv, zejména v případech mučení. Nic nepomohlo islamistickým ideologům při zpochybňování Amerikou zastávaných ideálů tak, jako záběry z Abu Ghraibu a zjištění, že se tak stalo se souhlasem vysokých amerických představitelů včetně prezidenta Bushe -- téhož Bushe, jemuž Alexandr Vondra děkuje za boj demokracii. Měly by jasně stanovit datum pro svůj odchod z Iráku a využít všechny síly pro spravedlivé vyřešení arabsko-izraelského konfliktu. Měly by se pragmaticky domluvit s klíčovými hráči v oblasti, Sýrií a Íránem, bez jejichž aktivně vyjádřeného zájmu nelze dosáhnout stabilizace v Iráku.

Ti, kdo hovoří o Rumsfeldově působení, se většinou zaměřují na popis toho, jaké chyby exministr obrany udělal a co neumí. Je třeba vyzdvihnout to, co umí a co se Bushově administrativě velmi daří -- je to vytváření nevypočitatelných útvarů "zkolabovaných států", jimiž jsou dnes Afghánistán, Irák a do jisté míry i Libanon. To všechno jsou velmi úrodné líhně dalších a dalších teroristů, rekrutujících se z lidí bez domova a bez perspektivy, jejichž stálý přísun je garancí toho, že Bushova "válka s terorismem" je podnik, který lze provádět ještě opravdu dlouho. V nejhorším vždycky alespoň se zárukou podpory takových spojenců, jakými jsou výše jmenovaní čeští politici.