Většina občanů se nevyzná ve složitostech řízení, která vyvolala Iva Brožová, proto upadá do zmatku: komu má v tomto státě občan věřit, když si vysocí ústavní činitelé vzájemně vyčítají porušování ústavy a zákonů ? Ústavní soud ČR zatím vydal dvě rozhodnutí, jimiž vyhověl Ivě Brožové proti prezidentovi republiky ve věci jejího odvolání z funkce, dalším zrušil platnost následného rozhodnutí ministra spravedlnosti o přidělení Jaroslava Bureše jako soudce k Nejvyššímu soudu ČR. Nyní se čeká na rozhodnutí o její ústavní stížnosti proti jmenování Jaroslava Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu ČR. Usnesení pléna Ústavního soudu ČR z 12.12.2006 ve věci jeho jmenování soudcem NS v sobě nese náznaky rozhodnutí o poslední stížnosti: Ústavní soud patrně opět přisvědčí stěžovatelce. Místopředsedu Nejvyššího soudu ČR totiž jmenuje prezident republiky z řad jeho soudců. Logicky lze usoudit, že Burešovo jmenování pozbylo platnosti současně se zrušením jeho přidělení k soudu. Pochybuji, že Ústavní soud přijme jinou logickou konstrukci, podle které se Jaroslav Bureš jmenováním do funkce místopředsedy stal znova soudcem.

Ve věci zatím rozhodovalo dvakrát plénum Ústavního soudu ČR, jednou senát. Stojí za zmínku, že obě usnesení pléna provázela vyhlášení odlišných stanovisek některých soudců. Usnesení o zrušení §106 zákona o soudech a soudcích napadli čtyři soudci, od rozhodnutí o neplatnosti přidělení Jaroslava Bureše se jich distancovalo pět. Je pozoruhodné, že v obou případech byl v opozici předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský, tedy nejvyšší individuální právní autorita tohoto státu. Kromě toho se rozvířila veřejná diskuse, která byla vůči rozhodování Ústavního soudu ČR spíše odmítavá. Některé závažné projevy nesouhlasu s rozhodováním Ústavního soudu ČR soustředilo Centrum pro ekonomiku a politiku ve svém 52. sborníku "Soudcokracie v ČR -- fikce, nebo realita?" Ivě Brožové a Ústavnímu soudu ČR se nedostalo výrazné podpory s výjimkou několika vystoupení prof. Vojtěcha Cepla. V její neprospěch se vyjádřil i předseda Soudcovské unie ČR Jaromír Jirsa, který se jinak verbálně shoduje s předsedkyní Nejvyššího soudu ČR v cíli: v zabezpečení nezávislosti soudů na výkonné moci. Konflikt neskončil odchodem ministra Pavla Němce. Jiří Pospíšil v tomto ohledu převzal jeho postoj, ač jinak projevuje snahu od svého předchůdce se distancovat. Žádný její krok v tažení proti prezidentovi a ministrovi spravedlnosti neschválila Soudcovská rada NS, ostatně o souhlas ani nebyla žádána. To vše ukazuje na to, že jde o velmi složitou záležitost, v které ani vysoce kvalifikovaní právníci nedosáhli názorové jednoty. Rozhodnutí Ústavního soudu ČR jsou sice respektována, nicméně obecné nadšení odborníků a zasvěcené veřejnosti nevzbuzují. Zůstává na nich pachuť podezření, že někteří soudci Ústavního soudu dali před nestranností výkladu ústavy přednost svým sympatiím k Ivě Brožové, nechuti k prezidentovi republiky či scestným představám o žádoucí míře nezávislosti justice na ostatních subsystémech státní moci.

Všechna tři zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu ČR provázejí pochybnosti, zda spor neměly přednostně řešit správní soudy, když napadená rozhodnutí prezidenta a ministra spravedlnosti jsou jednoznačně správními úkony a Iva Brožová je souběžně napadla správní žalobou. Dnes si o tom můžeme myslet cokoli -- soudci Ústavního soudu ČR rozhodli možná špatně, ale jejich rozhodnutí nelze nijak zvrátit. Veškerá kritika tak má pouze akademický význam. Projevil se zde děsivý rozměr moci Ústavního soudu ČR: špatný zákon lze napravit novelizací, zrušením a nahrazením novým, rozhodnutí Ústavního soudu ČR změnit nelze. Pokud zasáhne Ústavní soud ČR do legislativy zrušením části zákona a parlament přijetím nové úpravy nevyhoví jeho představám, soud považuje dále novelizovanou část zákona za protiústavní a při nejbližší příležitosti ji opět zruší. Stalo se to např. právě v tomto případě při zrušení §106 zákona o soudech a soudcích a na něj navazujícím zrušení rozhodnutí prezidenta o odvolání Ivy Brožové. §106 byl zrušen již jednou a parlament jej schválil znova v novelizované podobě. Ústavní soud ČR ale jednal, jako by novelizace nebylo, protože mu nevyhovovala.Z toho vyvodil právo na zrušení rozhodnutí prezidenta o odvolání Ivy Brožové. Ve skutečnosti použil zpětného účinku právní změny, což je v právním státě nepřípustné. Ani Ústavní soud nezmění totiž nic na tom, že § 106 v novelizované podobě platil, byť se soudcům ÚS nelíbil. Při rozhodování o zrušení prezidentova rozhodnutí pak senát Ústavního soudu nedbal toho, že Václav Klaus jednal v domnění, že se drží zákona, a budoucí krok Ústavního soudu ČR nemohl předjímat, natož se předvídavě řídit jeho výsledkem. Ostatně podle některých znalců ústavního práva se prezident ani nemusel na §106 zákona o soudech a soudcích odvolávat, protože jeho právo jmenovat a odvolat předsedu Nejvyššího soudu ČR je dáno přímo ústavou.

Ivě Brožové je třeba přiznat mimořádnou pohotovost ve využívání formálních prohřešků svých protivníků ve spojení se skutečností, že pozitivní pojetí práva umožňuje přísným respektováním litery zákona dojít k protismyslným, smyslu pro přirozené právo a spravedlnost odporujícím závěrům. V tomto případě jí nahráli režiséři instalace Jaroslava Bureše do funkce soudce Nejvyššího soudu ČR drobnými procesními prohřešky. Z nich nejzávažnějším a zcela jednoznačným byl předstih rozhodnutí ministra o přidělení k Nejvyššímu soudu před složením soudcovského slibu do rukou prezidenta republiky. Nelze přidělit k soudu jako soudce čekatele, který dosud není soudcem. Další formální námitky stěžovatelky, jimž Ústavní soud vyhověl, jsou sporné, na což poukázali oponující soudci ve svých prohlášeních. Jde hlavně o námitku, že ministr spravedlnosti neměl zákonem požadovaný souhlas předsedkyně Nejvyššího soudu ČR k přidělení Jaroslava Bureše. Ve skutečnosti souhlas vydal místopředseda soudu Pavel Kučera, který si jej nechal schválit Soudcovskou radou NS. Ústavní soud "moudře" usoudil, že v době udělení povolení místopředseda dosud neměl právo zastupovat předsedkyni soudu v plném rozsahu jejích pravomocí, neboť od odvolání neuplynula dostatečně dlouhá doba. To je stanovisko hodně zvláštní, protože místopředseda soudu jednal v situaci, kdy nemohl předvídat, že Ústavní soud ČR vrátí Ivu Brožovou proti názoru prezidenta do funkce, považoval tedy její nepřítomnost za definitivní a měl samozřejmou povinnost plnit všechny její funkce až do příchodu nástupce. Neexistuje ostatně žádné pravidlo, které by určovalo, kdy se má místopředseda ujmout zastupování předsedy v plném rozsahu.

Některé podrobností všech zmíněných řízení vyvolávají dojem, že Ivě Brožové i Ústavnímu soudu zjevně nezáleží jen na obsahu právního úkonu a jeho procesních náležitostech, ale i na tom, kdo jej činí. A z toho vyplývá opět podezření, že soudci Ústavního soudu se v této při chovají stranicky, tedy přímo proti duchu ústavy a zákona o Ústavním soudu ČR. Např. Iva Brožová šla v přesvědčení o své nezávislosti jako předsedkyně Nejvyššího soudu ČR na ministrovi, jenž je ovšem jako hlava soustavy státní správy soudů jejím nadřízeným, tak daleko, že odmítla jednat s Pavlem Němcem o jeho výhradách k činnosti Nejvyššího soudu. Vysvětlovala pak ve sdělovacích prostředcích, že ministr hodnotil její práci mylně. Zapomněla na to, že je v podřízeném a závislém postavení, takže její mínění o úrovni její vlastní práce je bezpředmětné. Když ji pak prezident na základě ministrovy stížnosti odvolal z funkce, vyčítala mu, že s ní neprojednal námitky proti jejímu působení v čele Nejvyššího soudu a nedal jí příležitost k obhajobě: prakticky se domáhala jednání, jež odmítla ministrovi spravedlnosti. Když pak sama oznámila ministrovi spravedlnosti Pavlu Němcovi, že nesouhlasí s přidělením Jaroslava Bureše, vysvětlením důvodů se neobtěžovala. Představa, že podřízený odporuje rozhodnutí nadřízeného bez uvedení důvodů, a přesto má jeho truc právní důsledky, je obludná. Na jejím odporu proti ministrovi je zajímavá příznačná podrobnost. Předseda Nejvyššího soudu potřebuje k vyslovení souhlasu s přijetím soudce souhlas Soudcovské rady NS. Žádný předpis ale neupravuje náležitosti nesouhlasu s přidělením. V ústavě a zákonech je více případů, kdy u dvousměrných párových rozhodnutí jsou jmenovitě stanoveny podmínky jen pro jedno z nich. V případě provedení protisměrného rozhodnutí se obvykle vychází z analogie. Příkladem je známé pravidlo "kdo jmenuje, odvolává". V tomto konkrétním případě uznal Ústavní soud, že souhlas místopředsedy NS, opřený o souhlas Soudcovské rady NS, neplatí, ale nesouhlas předsedkyně NS, vydaný bez diskuse se Soudcovskou radou, platí. Pro úplnost uvádím formální námitku odpůrců Ivy Brožové, že její nesouhlas s přidělením Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu je neplatný, protože před jeho vyhlášením nezrušila souhlas, který v jejím zastoupení vydal místopředseda NS Pavel Kučera.

Shrneme-li právní argumentaci Ivy Brožové, jí stranících soudců Ústavního soudu i jejich odpůrců, snadno dospějeme k poznatku, že ve spleti paragrafů lze snadno zabloudit, zvláště když nedůslednost v jejich formulaci připouští více výkladů. Nadřazení pozitivistického lpění na důsledném ctění závaznosti formulací právních předpisů v neprospěch přirozeného smyslu pro spravedlnost či ducha právní úpravy vede k popření smyslu uplatnění práva ve správě věcí veřejných. Výrok Pavla Rychetského, že právo není o spravedlnosti, tak dostává hrůzný rozměr.

Pro pochopení významu toho, co se děje kolem pokusu o odvolání Ivy Brožové z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu ČR je proto nutné odhlédnout od právnických kliček, jež lze otáčet v libovolném směru dle přání či spíše svévole jejich vykládače, a zabývat se pouze obsahem sporu. V něm šlo původně o to, kdo je oprávněn hodnotit úroveň práce předsedkyně Nejvyššího soudu: zda to jsou vrcholní představitelé výkonné moci, kteří ji do funkce uvedli, či zda je to ona sama. Ústavní soud přisoudil toto právo jí, čili paní předsedkyně může být předsedkyní Nejvyššího soudu ČR nejméně do 70 let, i kdyby viditelně na svou funkci nestačila. O rozumnosti stavu, který Ústavní soud navodil, nechť laskavý čtenář přemýšlí sám. Jednalo se také o to, jaké formální náležitosti má mít odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu z funkce. Podle výsledku řízení ji nelze odvolat bez zdůvodnění. Byla tak zakotvena zásadní odlišnost postavení vrcholného manažera, ustaveného do funkce jmenováním, mezi justicí a jinými odvětvími. Všude jinde platí, že takto vysoce postaveného manažera lze odvolat kdykoli a bez udání důvodů. Z nepochopitelných důvodů toto nemá v justici platit. Ke všemu navodil Ústavní soud ČR situaci, v které nyní nelze odvolat žádného předsedu soudu jinak než cestou kárného řízení. V současnosti to znamená, že možnosti odvolání jsou téměř nulové, protože nedostatečnost výkonu ve funkci předsedy soudu není kárným proviněním dle platného zákona a nelze tedy za ni soudit a odsoudit. Pozoruhodné je, že se při posuzování sporu Ivy Brožové s prezidentem a ministrem spravedlnosti nikdo netázal na mínění Soudcovské rady Nejvyššího soudu. Lze to pochopit u představitelů výkonné moci, kteří nejsou bojovníky za soudcovskou samosprávu a k takovému dotazu nenutil žádný předpis. Ale z morálního hlediska měla požádat o podporu ve sporu Iva Brožová, která hlásá nutnost uplatnění soudcovské samosprávy. Také Ústavní soud si měl vyžádat stanovisko Soudcovské rady, protože se měl zabývat nejen formálními náležitostmi postupu prezidenta republiky, ale také jeho obsahovou složkou. Patrně by ovšem vyšlo najevo to, co je veřejným tajemstvím již dlouhou dobu, že totiž velké části soudců Nejvyššího soudu ČR by odchod Ivy Brožové z funkce byl při nejmenším lhostejný.

Předmětem sporu se z procesních důvodů nikdy nestala podstata problému: situace na Nejvyšším soudu, úroveň jeho činnosti, osobní způsobilost Ivy Brožové zastávat dále funkci. Ústavní soud se tímto okruhem problémů zabývat nemohl, neboť mu to nepřísluší a ani formulace ústavních stížností Ivy Brožové mu k tomu neotvírala cestu. Hodnocení těchto věcí je samozřejmým právem a povinností ministra spravedlnosti jako hlavy státní správy soudů. Ve vztahu k pravomoci jmenovat a odvolávat předsedu Nejvyššího soudu ČR je to i právo a povinnost prezidenta republiky. Ústavní soud ČR jim tuto pravomoc upřel a nahradil ji právem předsedkyně Nejvyššího soudu zacházet s propůjčeným úřadem svévolně, jako by se jednalo o její osobní doživotní léno.

Obsahem další části sporu, která se týká dosazení Jaroslava Bureše na Nejvyšší soud ČR je právo Ivy Brožové posuzovat autokraticky způsobilost uchazeče o působení u NS. Ústavní soud jí toto právo přiznal: prominul jí, že své zamítavé stanovisko nekonzultovala se Soudcovskou radou NS, ač pro souhlasné stanovisko by musela mít její podporu. Zcela samozřejmě pominul také její neochotu vysvětlit svůj postoj nadřízenému ministrovi. Prakticky to znamená, že předsedkyně Nejvyššího soudu ČR má dle Ústavního soudu ČR právo svévolně zabránit zlepšení kvality složení soudcovského sboru přidělením uchazeče, který by jí mohl být konkurentem.

Pozoruhodné jsou také důvody pro odmítnutí Jaroslava Bureše, jež prostřednictvím médií Iva Brožová sdělila urbi et orbi. Tvrdí, že Burešovým dlouhým působením v politice byla ohrožena jeho soudcovská nezávislost. Jeho působení jako místopředsedy soudu by pak mělo ohrožovat i nezávislost soudu : musel by prý čelit telefonickým výzvám k ovlivňování chodu soudu. Nedbá toho, že její protivník působil vždy v oboru státní správy justice a v legislativě, ve funkcích, v nichž si spíše prohluboval svou odbornou způsobilost být soudcem. Nevysvětluje, jakými mechanismy by přenášel přání politiků do činnosti Nejvyššího soudu. A mlčí o tom, že významná část soudců Ústavního soudu ČR, k nimž se obrací o zastání, je svázána se sférou vysoké politiky nejméně stejně jako Jaroslav Bureš. Upírá-li Jaroslavu Burešovi nezávislost, vyvolává nechtěnou otázku: jednají soudci Ústavního soudu ČR při rozhodování sporu Ivy Brožové s vrcholnými představiteli moci výkonné skutečně nezávisle? Kdo zaručí, že nejednají závisle, "na objednávku či telefonický pokyn" někoho, kdo si přeje oslabit postavení Václava Klause v očích veřejnosti, která se většinou v právních otázkách neorientuje? Nejde o první střet obou rivalů. Kdysi se Jaroslav Bureš postavil proti jmenování Ivy Brožové předsedkyní Nejvyššího soudu ČR, později paní předsedkyně zmařila jeho první pokus o návrat k Nejvyššímu soudu. Zdá se proto, že současný spor má osobní pozadí, což by rozhodně nemělo být.

Závěr je dosti smutný. Odhlédneme-li od vznešených procesních a hmotněprávních úvah, jež rozvíjejí obě strany sporu, zůstává holou skutečností, že Ústavní soud ČR zabránil vrcholným představitelům moci výkonné, aby v rámci svých pravomocí ve státní správě soudů jednali ve prospěch zlepšení situace na Nejvyšším soudu ČR, jenž svými výkony a jejich úrovní ovlivňuje poměry v celé justici. Ústavní soud ČR se tak prakticky postavil nad prezidenta republiky i vládu ČR a opakovaným zrušením §106 zákona o soudech a soudcích také nad parlament. O rovnosti subsystémů státní správy nemůže být v tomto případě řeči. V daném případě se Ústavní soud ČR povýšil na nejvyšší stupeň státní moci, ač mu to dle ústavy nepřísluší. V souvislosti s případnou revizí ústavy by tak mělo být upraveno postavení Ústavního soudu ČR tak, aby se podobné výstřelky nemohly opakovat.

V individuálním případě vzdorné předsedkyně Nejvyššího soudu ČR bude řešení obtížné, ale možné. Její postavení jako vrcholné manažerky soudu je sotva udržitelné: je ve sporu s nadřízenými orgány státní moci a nestojí za ní ani podřízení soudci. Pokud není schopna pochopit neúnosnost svého postavení, může vyřešit její osud ministr spravedlnosti, který má rozhodnout o návrhu na kárné řízení proti ní, který mu zaslalo občanské sdružení Šalamoun. Laskavějším řešením by ale bylo doporučení Soudcovské rady Nejvyššího soudu ČR k dobrovolnému odchodu.

Tím nechci říci, že nástupcem Ivy Brožové má být automaticky Jaroslav Bureš. Jeho nástupnictví totiž dosud nikdo oficiálně nenavrhl, takže není důvod se jím zabývat.