Miroslav Kalousek je také stará, ošoupaná figurka, kterou bych si nikdy nedovolil ve srovnání s Vlastimilem Tlustým hájit, nicméně z hlediska ODS je pád Tlustého a vzestup Kalouska na ministerstvo financí výrazným gestem. ODS, myslím, ukazuje, že chce být kreativní, že stará ideologická škola končí a dohoda se musí uskutečnit s výrazným vlivem programu KDU-ČSL a pod přímou exekutivní kontrolou lidovců -- strany, jež i za Kalouskova předsednictví byla znatelněji nalevo než ODS. To by mohlo mít v případě úspěchu této vládní sestavy rozhodný vliv na poměry uvnitř občanských demokratů, neboť by si konečně zažili nějaký vývoj (a to důležitým směrem: do politického středu) a první samostatné krůčky bez tátovy (rozuměj Klausovy) podpíravé ruky.

Topolánkova pozice vůči Klausovi a staré ODS (ODS "doby kožené") se v posledních dnech zdá velmi pevná. Přiznám se, že podobnou inteligentní odvahu bych od něj nikdy neočekával. Skoro se nyní zdá, že celé druhé kolo sestavování vlády bylo tvrdou bitvou mezi prezidentem a jím designovaným premiérem o další směřování ODS. Klaus chtěl zachovat u moci své lidi, kteří mají dobré vazby na ČSSD ještě z dob opoziční smlouvy, chtěl čtyřkoaliční vládu, v níž by ruka ruku myla bez jakékoli reálné odpovědnosti za stav této země, chtěl vidět KSČM jako jedinou opoziční stranu, čili jako stranu získávající legitimitu, voliče a vliv (čtyřkoaliční blok "demokratů" by posléze Klause opět zvolil do prezidentské funkce, a ten by jej mohl nadále stmelovat proti levému nebezpečí -- jako za "doby kožené"). Chvíli se zdálo, že by se Klause v tomto projektu mohl razantně zastat stále vlivnější Pavel Bém, ten ovšem podle všeho brzy pochopil Topolánkovu chytrou taktiku: zdánlivě Klausovi vyhovět, ale neuchýlit se od svého programu, čili znemožnit socialistům, kteří po dohodě přímo říjeli, jakoukoli smysluplnou smlouvu (ostatně také jaká smlouva o vládnutí může být opravdu smysluplná, zastávají-li obě smluvní strany navzájem opačné programy?). Topolánkova odvaha vzdorovat Klausovi, a to s nonšalantním úsměvem, jeho odvaha zbavit se Klausova muže Tlustého a přistoupit na to, že ministerstvo zahraničí získá Karel Schwarzenberg, jenž představuje v každém ohledu opak Klausova normalizačního čecháčkovství, je velkou zprávou pro voliče, i kdyby nová vláda důvěru nikdy nezískala.

Ještě bych se zastavil u Schwarzenberga. Už to, že Topolánek byl ochoten vstoupit do koalice se Stranou zelených spíše než s ČSSD, a to zcela vážně, je pro klausovskou, ideologickou ODS velká rána. Ale nominace českého vlastence, který má německé jméno, dobré vztahy s Rakouskem, má jasnou proevropskou orientaci a v ničem se nepřekrývá s nacionalistickou ODS, přímo na ministra zahraničí, to je opravdu husarský kousek, jakýsi dlouhý nos celé omezené politické scéně (tím nechci říci, že bych si sám nedokázal představit lepšího ministra zahraničí, jen mne opravdu baví tahle Topolánkova odvaha dráždit omezenost českého nacionalismu).

Považuji signály o proměňování ODS za nejdůležitější politickou zprávu dne. Samotná vláda, doufám, důvěru nedostane, má-li to být důvěra, závislá na jednom či dvou poslancích. Něco takového by bylo nového politického stylu ODS zcela nedůstojné. Myslím, že druhý pokus o sestavení vlády měl svůj smysl a že v třetím pokusu Topolánkova ODS najde dost odvahy k tomu, aby dala socialistům křeslo předsedy Sněmovny a Paroubkovi konečně otevřela cestu definitivního ztrapnění při pokusu o sestavení vlastní vlády. Potomní volby zhruba v květnu či červnu 2007 zůstávají stále tou nejlepší možností pro tento stát (a Topolánek, zdá se, si pro ně buduje dobrou výchozí pozici).