Blízký východ: Třináct odpovědí

23. 11. 2006 / Daniel Veselý

1. Je cena života závislá na způsobu smrti?

Pakliže jsme byli dlouhý čas vystavováni naturalistickým a srdceryvným výjevům z 11.9. 01, a třebaže se stalo něco opravdu děsivého a nečekaného, nechci zde znovu opakovat to, co každý zná; proč bychom se takto zevrubně nemohli věnovat zločinům spáchaných na Palestincích, které jsou dle mého soudu z dějinného hlediska závažnější než ty z 11.09. 01. Tazatel má jistě pravdu v tom, že s ním vozíčkář mávající bílým praporem cíleně převálcovaný izraelským tankem při destrukci uprchlického tábora v Jeninu v roce 2002 pohne, potažmo manipuluje. Takto přece funguje i propaganda proizraelské zahraniční politiky. Kdyby se zločinům spáchaným západními státy a prostřednictvím jejich vlád věnovalo tolik pozornosti jako zločinům sebevražedných atentátníků a fanatických džihádistů, tak bychom je nedokázali jen tak vstřebat. A kdyby ano, dostane se jim mediální, charitativní i další pomoci jako zločinům v Madridu, Londýně, Beslanu a jinde. Lidé by jednali spontánně. Vědělo by se o zvěrstvech, která se udála například během izraelské invaze do Libanonu v roce 1982: svědectví mučených v časopise Times , pro Der Spiegel: svazování vězňů do kozelce, nucené pití vlastní moči, bití do genitálií, pokousání psy, existence koncentračního tábora Ansar, kde živořilo 10 000 vězňů, očité svědectví reportéra Reuters: znásilňování žen, nucení k pohlavnímu styku se psem...

2. Jaká je důvěryhodnost zdrojů, z kterých se informace o palestinských obětech čerpají?

O důvěryhodnosti zdrojů, z nichž pro představu čerpám, na pozadí celoplošných sdělovacích prostředků, se může pan Bíla přesvědčit, má-li chuť.  Čerpám z konzervativních zdrojů, jako jsou OSN www.un.org , Amnesty International www.amnesty.org , Human Rights Watch, www.hrw.org , Guardian, BBC, Reuters, z práce konzervativní humanitární organizace Peace Now nebo dle mého mínění z činnosti kvalitnějších a méně známých organizací jako Betselem, Gush Shalom, listu The Independent nebo často i v našich médiích citovaného izraelského deníku Haarec. A informace, studie a zprávy, jichž se mu dostane, může porovnat s poznatky, které mu předloží stanice CNN, Sky News, listy jako The New York Times, Financial Times, Washington Post, nebo studie napsané a sponzorované různými izraelskými lobby, jako je například AIPAC www.aipac.org, nebo poznatky osobností, jako je profesor práv z Harvardu Alan Dershowitz; a nechť si učiní obrázek sám. O cíleném zveličování palestinských obětí jistě nevládním humanitárním organizacím prvoplánově nejde; již fakt, že během nedávné libanonské války se mnoho zdrojů shodlo na tom, že počet obětí na libanonské straně během 33 denní války se pohyboval kolem 1000-1300, jistě není přesný, neboť od vratkého příměří zemřelo více než sto dalších lidí kvůli nevybuchlým tříštivým bombám, jejichž použití, zakázané Ženevskými konvencemi, přiznává nyní sama izraelská vláda. Ačkoli je nesporné, že funguje něco cosi jako "palestinský" lobbing a existují i lživé a zavádějící záběry, nemají jistě tak ničivý dopad jako obhajoba "izraelských odvetných" akcí.

3. Je nebo není Izrael fungující demokracií?

"Izrael je spíše demokracií, ale zdaleka ne takovou jako v porovnání s ostatními (západními) zeměmi." Zdroj: Wikipedia. „Špatná situace kvůli pošlapávání lidských práv, diskriminace politická a ekonomická vůči arabské minoritě. Existuje zde socioekonomická nerovnost i méně svobody než v ostatních státech. Indie je na tom o něco hůře ohledně sociálních tenzí a rozdílů mezi různými složkami společnosti." Zdroj: Israeli Democracy Institute. Pokud demokraticky (námi) zvolená vláda poruší mezinárodní právo nebo vede válku, tak dle mého soudu rozhodně ztrácí demokratický charakter, avšak i my - voliči a plátci daní -- neseme svůj díl viny, neboť bez nás by to nešlo tak hladce, pokud vůbec. Nálet na Drážďany považuji za válečný zločin, stejně jako americké bombardování Tokia, při němž zahynulo 80 000 až 200 000 nevinných civilistů.

4. Kontroluje Izrael plně pásmo Gazy?

Ze zprávy OSN z června tohoto roku vyplývá, že poměr izraelského ostřelování Gazy k domácky vyráběným raketám Kasám je 10:1. "Pouze osm lidí v Izraeli bylo během pěti let zabito raketami Kasam." Zdroj: Betselem, UN(OCHA). Tyto útoky nejsou pod kontrolou Hamásu. Z Gazy byli minulý rok vystěhováni ilegální osadníci, jichž zde žilo kolem osmi tisíc mezi jedním a půl milionem Palestinců. Izrael od té doby kontroluje námořní a vzdušný prostor Gazy zvnějšku. Pásmo je omotáno plotem a ostnatým drátem a existuje jeden hraniční přechod do Egypta. Ekonomická kontrola Gazy zůstala plně v izraelských rukách, tak i platy pracovníků Palestinské samosprávy (PA). Izrael, USA a Evropská unie zamezily sankcemi Palestinské samosprávě fungovat, což se projevuje v ekonomické diskriminaci obyvatelstva Gazy, kde je podle údajů OSN z léta tohoto roku 75% nezaměstnanost a 70% chudoba. Tvrdost izraelské okupace můžeme snad srovnat s Rákosiho stalinistickými praktikami v Maďarsku v předvečer revoluce, o což mi prvoplánově šlo, ale ne tak odlišnou mentalitu, historickou zkušenost, a tudíž i odpor i odboj v obou případech.

5. Je izraelské ostřelování Gazy skutečně trestem za výsledek voleb?

Domnívám se, že cyklus násilí a odvet a jejich prezentace je typickým příkladem, kterak média informují o Izraeli a Palestině. Například červnový vpád do Gazy následoval podle celoplošných médií po zajetí (nikoliv únosu) vojáka Gilada Shalita. Pravdou ale je, že den před tím unesla izraelská armáda (IDF) dva palestinské civilisty, což je vážnější zločin než únos vojáka. Od voleb, kdy zvítězilo hnutí Hamás, izraelská armáda eskalovala atak na civilní i vojenské cíle v Pásmu - v naprostém nepoměru s útoky raket Kasam, nehledě na to, že se Hamás dříve zavázal k zastavení palby. To samé platí o pozdějším vpádu IDF do Libanonu. Zabití a vzetí do zajetí několika izraelských vojáků Hizballáhem předcházely manévry IDF podél hranice s Libanonem, při nichž přišlo o život několik libanonských pastevců. Taktéž příprava civilního obyvatelstva v Izraeli (budování bunkrů apod.) na případnou válku s Libanonem, která byla ve skutečnosti plánovaná v režii USA-Izrael, a dlouhodobé únosy libanonských civilistů izraelskou armádou a jejich věznění na utajených místech dotlačilo Hizballáh k akci. Srovnání ČSSR vs. SSSR jsem použil proto, abych upozornil českého čtenáře na krutost izraelské okupace a nastíněním hypotetické situace alespoň přiblížil její dramatičnost na okupovaných územích.

6. Patří nutně k osvobozeneckému hnutí vymazání nepřítele z mapy?

Patrně má pan Bíla na mysli vznik OOP v roce 1964 a její prohlášení o "vyhnání židů do moře". Během Britského mandátu existovala na historickém území Palestiny nejedna židovská teroristická buňka. Jiccak Šamir tehdy prohlásil, že pro věc sionismu a založení židovského státu je třeba využít všech prostředků, třeba i terorismu. OOP časem pochopila, že politika teroru nic nezmůže a koncem 70. let byla ochotna jednat s Izraelem diplomatickou cestou, což izraelská strana odmítla a v roce 1982 naplánovala invazi do jižního Libanonu, namířenou proti pozicím OOP, aby tyto snahy zmařila. Stačí si také poslechnout názory Menachena Begina, Ariela Šarona, Davida Bena Guriona, Goldy Meirové a dalších izraelských státníků a hrdinů, kteří nebrali práva na sebeurčení Palestinců v potaz. Tzv. Partitition Plan, rezoluce OSN z roku 1947 o vytvoření palestinského státu a židovského státu, jednoznačně favorizoval židovské etnikum, neboť vlastnilo pouhých 10% území Palestiny. Židů bylo o polovinu méně než Palestinců a bylo jim přiděleno o něco větší území než Palestincům. Stát Izrael vznikl v květnu roku 1948. Následovala válka, jež proběhla v letech 1948 až 49, již zahájily arabské státy (Egypt, Sýrie, S. Arábie, Irák...), které však sledovaly své zištné cíle. Výsledek války pro Palestince: 350 vylidněných vesnic. 750.000 palestinských uprchlíků, vraždění civilistů - Deir Yassin. Rezoluce RB OSN o právu uprchlíků na návrat byly zamítnuty. Osud uprchlíků nebyl dosud vyřešen. Zdroj: Wikipedia, The Origins of Palestinian and Israeli Conflict, The Middeast Report. Hamás vznikl během první intifády, jež vypukla spontánně na okupovaných teritoriích v roce 1987. V posledních letech byl ochoten za jistých podmínek uznat existenci státu Izrael a jednat s ním o vytvoření samostatného palestinského státu.

7. Mají média zatajovat určité informace?

Nejsem osobně pro žádnou cenzuru. V mém předešlém článku o Palestině jsem chtěl čtenářstvu naznačit jistý dvojí metr, který je uplatňován v této kauze. Pakliže mediální švindl českému příjemci servíruje palestinské občany v naprosto drtivé míře jako "nepolepšitelné" magory mávající nad hlavami sovětskými kalašnikovy a pálícími izraelskou vlajku, pak je třeba, aby stejný díl mediálního rumrajchu byl poskytnut izraelským fanatikům v Olmertově vládě, jejich názorům, konkrétním činům, například cíleným náletům na civilní objekty v Gaze (těhotná žena zabitá izraelským bombardováním, děti zabité ve spánku atd.). Ano, souhlasím s panem Bílou, že v palestinské společnosti je něco patologického, stejně tak, jako bylo něco patologického v československé společnosti za komunistického režimu, který byl ale ve srovnání s izraelským nepoměrně umírněný.

8. Jaká je vina EU?

EU poskytovala Palestinské samosprávě (PA) finanční dotaci, aby mohla spolehlivě fungovat ve prospěch obyčejných Palestinců, což se v podstatě nedělo, jelikož Palestinskou samosprávu vedlo hnutí Fatáh, které fungovalo jako prodloužená ruka izraelské okupační politiky. Naděje z Osla, že se budou skutečně provádět potřebné reformy v duchu této úmluvy, přinesly obyčejným lidem jen zklamání. Proto byl Hamás v letošních volbách tolik úspěšný - ať již pro své sociální programy pro potřebné, nebo proto, že byl velkou částí palestinské populace vnímán jako příležitost k politické změně. Tomu se v našich poměrech říká demokracie. Od té doby EU zastavila svou, byť ve srovnání s dotacemi, které dostává od USA Izrael, zanedbatelnou pomoc, a uvalila tak na Palestince kolektivní klatbu za to, že volili podle své svobodné vůle. Studie a zprávy Světové banky, OSN a humanitárních organizací poukazují na to, že tato ekonomická blokáda ještě více zvýší tenzi mezi obyvateli a prohloubí ekonomickou krizi, samozřejmě i prostřednictvím politiky USA a Izraele. Domnívám se, že ekonomická blokáda ještě více zradikalizuje islámské fundamentalisty. Kdyby ovšem EU od této politiky odstoupila a stala se jakýmsi garantem při jednáních izraelské vlády a Hamásu, mohl by se uskutečnit potřebný krok dopředu.

9. Jaká je vina okolních muslimských států?

Okupace Gazy Egyptem a Západního břehu Jordánskem do roku 1967 nebyla pro Palestince rozhodně procházka růžovým sadem. Znárodnění Suezského průplavu v roce 1956 egyptským prezidentem Násirem bylo okolními státy považováno jako perspektivní krok k vykopnutí Britů a Francouzů a také vedlo ve velké míře k růstu nacionalismu v arabských státech - k tzv. násirismu. Po dlouhých letech, co byl Blízký východ výsostným hájemstvím koloniálních mocností, především Britů, se alespoň z hlediska arabských států není čemu divit. Tyto země, především Egypt, Jordánsko, Sýrie a Irák, rozhodně nebyly ukázkovými demokraciemi západního střihu, což je pochopitelné z pohledu jejich historických zkušeností a vlivem odlišné kultury. Izraelští politikové poukazovali na fakt, že Palestinci žádný stát nepotřebují, neboť ho mají v Jordánsku. Na počátku 70. let během tzv. Černého září probíhala válka mezi OOP a Jordánskem, při níž trpěli nejvíce palestinští uprchlíci, a ztráty na životech se pohybovaly v řádech tisíců. Znovu opakuji, že Jordánsko a ostatní arabské země se často k Palestincům chovaly nepřiměřeně tvrdě a využívaly jejich utrpení pro své politické cíle, což ale nemění nic na faktu, že palestinští uprchlíci doopravdy strádali a strádají a jejich touha po vlastním státě byla a je neutuchající. S názorem, že arabské státy v regionu představují "arabské moře" obklopující "jedinou demokracii na Blízkém východě", tedy iminentní hrozbu pro Izrael, a snaží se jej zničit, rozhodně nesouhlasím, neboť obyčejní muslimové vidí v americko-izraelské politice vážné ohrožení. Dokonce i bohatí muslimští obchodníci poukazují na dvojí metr užívaný Spojenými státy, které vydržovaly a vydržují tyranské režimy v regionu (Saúdská Arábie, Kuvajt, Turecko..) dle jejich stávajícího politického kurzu, a znemožňují tak vytvořit příznivou ekonomickou atmosféru v regionu, jež by byla pro místní hospodářství nespornou vzpruhou. Izrael je čtvrtá největší vojenská mocnost na světě vlastnící v rozporu s mezinárodním právem stovky jaderných hlavic a denně obdrží od USA miliony dolarů na vojenské účely. Spolu s americkým právem veta v RB OSN, supervelmocí za zády, diplomatickými hrozbami, například nyní namířenými na Írán, představuje tato politika pro země, jako je Sýrie nebo Írán, vážné nebezpečí. Jeden izraelský vojenský historik prohlásil, že Írán by byl šílený, kdyby za této situace nevyvíjel zbraně hromadného ničení. Jakýkoliv výpad ze strany Sýrie nebo Íránu proti Izraeli by se rovnal sebevraždě, jelikož by byl tento útok brán jako vyhlášení války Spojeným státům.

10. Je izraelská okupace palestinských území protiprávní?

Západní břeh není územím nikoho. Podle dohod z Osla má toto území spadat pod Palestinskou samosprávu. Probíhá zde, za naprosté ignorace celoplošných médií, ilegální konfiskace plodné půdy i území bohatého na vodu (Jordánské údolí); to vše navzdory mezinárodnímu právu a Chartě OSN. Toto území má spolu s východním Jeruzalémem a Gazou podle mezinárodního práva patřit Palestincům coby podloží pro samostatný palestinský stát.

11. Je masová imigrace zrovna krádeží země?

Hromadný odsun Němců po 2. světové válce považuji za jedno z nejtemnějších míst v naší novodobé historii. Šlo tu o kolektivní vinu, i když sám nemůžu posoudit pohnutky jednotlivých aktérů odsunu, a byl-li bych v kůži někoho, komu Němci vyvraždili celou rodinu, patrně bych přemýšlel jinak, ale za obecných okolností považuji tento ohavný zločin za národní hanbu. Není pravda, že koupě palestinského území probíhala naprosto podle pravidel, protože židovští kupci byli zvýhodňováni koupěmi od legálně neexistujících vlastníků, často na úkor domorodého obyvatelstva. Je však pravda, že britská samospráva tento prodej často regulovala. Během staletí tu Židé s Palestinci žili bez větších problémů, avšak se zrodem sionismu, který nebyl v přízni většiny světové židovské populace, se situace zkomplikovala jak pro Palestince, tak pro židovské přistěhovalce.

12. Má Izrael právo na existenci?

Osobně si myslím, že židé jsou snad ten nejpronásledovanější národ všech dob a po všech těch přestálých hrůzách, kterými prošli, zaslouží si svůj samostatný stát bezesporu; ovšem za podmínek, že toto úsilí nebude stát na utrpení jiného etnika. Mám za to, že obrovskou vinu na tomto konfliktu nesou nesoudní vyznavači sionismu, kteří raději upřednostňují konfrontaci a šovinistický pohled na jiná etnika, která jsou předem označena jako nežádoucí, a proto musí být vypuzena i za cenu jejich velkého utrpení. Současná politika Izraele se mnohdy neslučuje ani s ortodoxním židovstvím osob, jako je rabi Hirsch a další, kteří se za kroky své vlády proti Palestincům stydí. Tento šovinistický pohled ubližuje jak obyvatelům Izraele, tak i Palestincům. Je však také potřeba demaskovat Velkého bratra, který upřednostňuje politiku konfrontace, sledujíc tak své imperiální choutky a nehledíc tak na původní vztahy a sváry států v regionu, a jenž svojí pomocí státu Izrael mu paradoxně škodí. Mnoho Židů, kteří žijí po celá léta v jiných státech, se již cítí být začleněno do té či oné společnosti - jako byli Židé v předhitlerovském Německu, v Československu, Polsku, a většina z nich nebrala sionistickou výzvu pro návrat do zaslíbené země vážně, ostatně ortodoxní židovská věrouka hlásí, aby Židé zůstali v diaspoře. Většina evropských Židů odmítala před válkou opustit své domovy i přes nacistické výhružky, a paradoxně tak ukončila svůj život hrůzným způsobem, ačkoli právo vycestovat do Palestiny jí nemohl nikdo upřít.

13. Proč ti, co kritizují Izrael, zpravidla kritizují USA a naopak?

Někteří západní intelektuálové považují Izrael za "předsunutou americkou vojenskou základnu" (Chomsky, Herman). Spojené státy jsou hlavním sponzorem Izraele od počátku sedmdesátých let a je zcela jisté, že kdyby v regionu neměly takovou moc i nad dalšími státy (Egypt, Turecko, Saúdská Arábie) a nesledovaly své hamižné strategické a ekonomické cíle, tak by byla jistě situace v regionu nepoměrně klidnější. Izrael by nevlastnil jaderný arzenál, rovněž ostatní státy, které byly nebo jsou americkými spojenci. Například Írán by neměl žádnou šanci vyvíjet nukleární zbraně, Irák by se nestal obětí Clintonových "sankcí hromadného ničení" a později válkou na globální úrovni a shromaždištěm islámských fanatiků. Turkové by nemasakrovali v takovém množství svoji kurdskou populaci, opět nebýt Clintona. Saúdská Arábie by se bez americké pomoci nezbavila 700 000 Jemenců, rozsah islámských teroristických zločinů by postrádal potřebný dolar a mohli bychom pokračovat dále.

 

Vytisknout