Právě popravený irácký diktátor byl jako osoba značně nezajímavý, pro politology však bude ještě mnoho let plodným materiálem pro studium. Byl totiž charakteristickým typem despoty z rozvojového světa, který byl tři desetiletí tak úspěšný ve svém hlavním úsilí, totiž uchvátit a udržet si absolutní moc, jako byl ničivý při jejím vykonávání.

Zároveň byl Saddám Husajn obyčejný a odvozený. Jeho vzorem byl Stalin. Saddám nebyl ani nadaný ani charismatický, byl výjimečný jen obrovskou intenzitou své brutality, zločinnosti, oportunismu a vychytralosti jinak nudného, šedivého aparátčíka.

K moci se dostal daleko náhodněji než Stalin. Jeho otec záhy zemřel a Saddáma od dětství tvrdě vychovával jeho otčím, třetí manžel jeho matky, Hassan Ibrahim. Bil ho asfaltem pokrytou holí. Od nejútlejšího dětství tedy byl Saddám -- stejně jako Stalin, jehož dětství bylo obdobné -- přesvědčen, že svět je svou podstatou nepřátelské místo, že je to neustálý boj o přežití, jehož člověk dosáhne pouze potud, pokud se stoprocentně dokáže postarat sám o sebe, pokud nikomu nedůvěřuje a systematicky likviduje ostatní lidi dříve, než oni zlikvidují vás.

Malý Saddám se bránil před útoky od ostatních chlapců tím, že s sebou nosil kovovou tyč. Rozžhavoval ji v ohni a měl ve zvyku jí útočit na kolemjdoucí zvířata, která tím vždy roztrhl na dvě poloviny. Zabíjení považovali jeho mužští příbuzní za odznak odvahy. Už jako adolescent usmrtil Saddám tři pastevce z nedalekého kmene.

Za britské nadvlády pocházelo ze Saddámova rodného města Tikrit mnoho vojáků. Během času a po mnoha čistkách se v armádě vytvořila kolem Saddáma jednotná organizace -- šlo o těsně provázanou skupinu ze sunnitské menšiny. Využívala rodinných a klanových vazeb k tomu, aby se zmocnila armády, a pak státu. Saddám byl v ohnisku tohoto úsilí. Nikdy sám nebyl vojákem, ale používal množství osob z Tikritu, kteří byli příslušníky hnutí Baath. Baathismus byla radikální, všearabská doktrína, která byla tou dobou velmi populární. Saddám vstoupil do strany Baath z oportunismu, nikoliv z přesvědčení. Baathismus byl pro něho vždy aparátem, nikoliv ideologií. Hlavním Saddámovým rysem kromě brutality byl oportunismus.

Saddám se poprvé stal celostátně známým v roce 1959, kdy se neúspěšně pokusil usmrtit generála Kassema, představitele nového iráckého režimu, vzniklého v roce 1958 po svržení probritské hašemitské monarchie. Neúspěšný pokus o puč se posléze stal součástí saddámovské mytologie. Kassem byl nakonec svržen v únoru 1963, ale v listopadu téhož roku přišli baathiské o vliv, protože se pohádali s jinými stranami. V ústraní vytvořil Saddám v roce 1964 Jihaz al-Hunein, Nástroj touhy, první miniaturní verzi aparátu tajné policie, na nějž by býval hrdý i Stalin.

Ve spolupráci s brigadýrem Ahmadem Hassanem al-Bakrem, také z Tikritu, se podařilo Saddámovi provést v červenci 1968 "slavnou revoluci".

V jednatřiceti letech, jako náměstek generálního tajemníka strany Baath, byl Saddám zdrojem moci za trůnem prezidenta Bakra. Postupně podřídil armádu straně. Zahájil vládu teroru a politických procesů. Saddámovi vrazi předsedali "revolučním tribunálům", které posílaly stovky lidí před popravčí četu za nesmyslné, dětinské "trestné činy". "Masy" se účastnily veřejných poprav na náměstí Osvobození, kde byli veřejně věšeni "židovští špioni".

V roce 1973 se pokusil šéf tajné bezpečnosti Nadhm Kzar, šiita, o puč proti sunnitům: Saddám, Bakr a skupina vysokých činitelů z Tikritu unikli smrti jen o vlásek. Od té doby spoléhal Saddám Husajn jen na lidi z Tikritu.

V roce 1979 svrhl Saddám Husajn nemocného Bakra krvavým pučem. Teprve v této chvíli se ukázalo, že je Saddám žalobcem, soudcem a katem v jedné osobě. Svolal mimořádnou schůzi nejvyšších stranických kádrů. Informoval je, že "zrádci" připravují "spiknutí" "ve službách sionismu a sil temnoty" a že všichni z nich jsou přítomni v sále. Jeden z vedoucích představitelů tohoto "spiknutí" byl vyveden z vězení a veřejně a podrobně se přiznal ke svému "zločinu".

Saddám si pak vzal slovo a pomalu a teatrálně přečetl jména všech "zrádců". Všech 66 z nich bylo okamžitě zatčeno.

Saddám pak požadoval od svých ministrů a stranických kádrů, aby s ním společně provedli "demokratické popravy". Každá místní organizace strany v zemi mu poslala ozbrojeného delegáta na pomoc.

Saddám se stal šéfem bohatého státu s obrovskými ropnými zdroji, relativně vzdělaným obyvatelstvem a mocnou armádou. Dělal v politice chyby, náhlé obraty o 180 stupňů a propadal megalomanským vrtochům. Přivodil katastrofu především vlastní zemi.

V září 1980 napadl Írán. Chtěl oslabit či zničit novou šiitskou islámskou republiku ajatolláha Chomejního. Dosud byl spojencem sovětského bloku, nyní se začal ucházet o přízeň Západu.

Následovala děsivá, osm let trvající válka, v níž celkem zahynulo půl druhého milionu osob, a Írán ajatolláhů vítězil. Nakonec se Írán pokusil dobýt Irák a proměnit ho v druhou světovou "islámskou republiku". Ve snaze tomu zabránit začal Západ podporovat Saddáma Husajna. Poskytl mu množství konvenčních zbraní a prostředky k výrobě nekonvenčních zbraní -- jaderných, chemických a biologických. V červenci 1988 uzavřel Chomejní s Irákem příměří. Saddám to interpretoval jako své vítězství.

Saddám vyžadoval nadšenou a nekritickou chválu svých činů, bez ohledu na to, jak byly šílené. Jeho kult osobnosti vyjadřovala monumentální architektura. V roce 1990 se pokusil o svou druhou "válku v Perském zálivu", proti Kuvajtu. Byl to pokus odvést pozornost od domácích politických problémů.

V březnu 1988 odvetou za územní zisky Íránu usmrtil Saddám Husajn plynem 5000 kurdských obyvatel města Halabža, po ukončení války usmrtil několik dalších tisíc lidí v Operaci Anfal -- genocidou se tak pokusil vyřešit kurdský problém. Západ přijímal tyto jeho akce jako "interní iráckou záležitost".

Američané zasáhli proti jeho útoku na Kuvajt. Saddám armádu stáhl a byl ochoten přijmout veškeré podmínky Západu. Po této porážce zorganizovaly dvě utlačované většiny, šiité a Kurdové, proti Saddámovi povstání. Zachránila ho jeho Republikánská garda a to, že Západ povstalce v Iráku zradil. Při znovudobývání šiitského jihu tam napáchal Saddám rozsáhlá zvěrstva. Na severu uprchlo před Saddámem veškeré kurdské obyvatelstvo do Íránu a do Turecka.

Televizní záběry toho obrovského exodu svědčí o rozsahu tehdejší západní zrady. Čtyři týdny předtím apeloval americký prezident Bush senior na Iráčany, aby proti Saddámu Husajnovi povstali. Ale když to učinili, odmítl reagovat na jejich zoufalé apely o pomoc. Obával se, že by se Irák rozpadl a to by nepřijala Saúdská Arábie. Saddámova vláda přežila dalších 12 let.

Kompletní nekrolog v angličtině ZDE