Pražské jaro v Latinské Americe

29. 12. 2006 / Daniel Veselý

Pinochetova smrt je jakousi symbolickou tečkou za horory, mizérií a nelidským utrpením, ačkoli tento diktátor nebyl daleko nejhorší v latinskoamerickém regionu, vezmeme-li v potaz takové zrůdy, jako jsou Trujillo v Dominikánské republice, Somoza v Nikaragui, Videla v Argentině a Stroessner v Paraguayi.

Doba je již snad zralá na to, aby se svět dozvěděl pravdu o Kennedyho Alianci pro pokrok, oficiálním kultům osobností a mýtům navzdory; aby bylo možné racionálně pochopit, že za touto tutlanou tragédií stojí lidé, kteří jsou na Západě považováni za nedotknutelné, ba svaté. Politika Spojených států v jejich sféře vlivu byla realizována bez ohledu na utrpení milionů tamních obyvatel (Monroeova doktrína) - v laboratoři na výrobu extrémního útlaku a mamutí sběrně nerostného bohatství, kde byl sebemenší pokus o vymanění se z okovů potlačen státními vojsky, paramilitaristickými skupinami a eskadrami smrti, což financovali američtí daňoví poplatníci.

Na počátku 60. let minulého století pokládala Kennedyho administrativa Latinskou Ameriku (od Mexika po Ohňovou zemi) za natolik důležitou součást amerického impéria, že bylo třeba ji bedlivěji střežit, aby nedocházelo k jejímu narušování (Kuba). "Obrana hemisféry" se změnila v "obranu vnitřní bezpečnosti"; tedy v jakousi nedobytnou tvrz před komunistickou hrozbou. Ve skutečnosti šlo o vyhlášení vyhlazovací války domorodé populaci, tedy chudým rolníkům, bezzemkům, dělnickým odborům, církevním autoritám - a v neposlední řadě také komunistům. Změna v kontrole latinskoamerického regionu, kterou vypracoval prezident Kennedy se svými poradci, spočívala v tréninku, zásobování a vyzbrojování teroristických batalionů v dosud nevídané míře a bestialitě.

Tento "obranný plán" byl důležitým prvkem tzv. Aliance pro pokrok, plánu k rozvoji latinskoamerického regionu. Několik let po vyhlášení této doktríny se jeden z členů Kennedyho týmu nechal slyšet, že tito elitní zabijáci používali stejných metod jako vyhlazovací komanda Heinricha Himmlera během 2. světové války.

Zdroj: www.chomsky.info: Chomsky, N.: Introduction, 1995, Chomsky, N.: The Empire and Ourselves, 1985, www.globalpolicyforum.org  

Existují pevné a doložitelné důkazy o metodách zabijáckých komand v Salvadoru -- tato komanda prošla městem, které do základů zničila, nechala za sebou znásilněné ženy, pověšené z kůlů vzhůru nohama, s odřezanými prsy a skalpovanými obličeji. Například v Nikaragui  tzv. Contras (žoldáci vycvičení a financovaní Pentagonem) prošli městečkem, znásilnili čtrnáctiletou dívku, podřízli ji hrdlo, odřízli hlavu od trupu a nabodli ji na kůl, aby zastrašili místní bezbranné civilisty. V Guatemale shromáždili najatí vrazi populaci městečka na ústředním náměstí, oddělili muže od žen, oběsili je, načež znásilnili a pozabíjeli ženy. Děti pak odvlekli k nedaleké říčce, mlátili jejich tělíčky o skálu a mrtvolky nakonec nechali napospas vodě.

Zdroj: www.chomsky.info: Chomsky, N.: The Empire and Ourselves , 1985

To vše se provádělo během prezidentování Ronalda Reagana s jeho plným vědomím a posvěcením, neboť šlo o komunistickou pakáž, kterou bylo nutno zlikvidovat. Tento prezident byl nedávno s vladařskými poctami pohřben a je pokládán za jednoho z nejpopulárnějších amerických prezidentů. Mám dojem, že toto je ona společnost "vznešených ideálů, demokracie a pokroku", o níž v proslovu v roce 1990 mluvil československý prezident Václav Havel v americkém Kongresu, jemuž se dostalo hlasitého potlesku a frenetického jásotu.

Během let 1978-79 zuřila v Nikaragui občanská válka, kdy se sandinisté snažili svrhnout nenáviděného proamerického tyrana Anastazio Somozu. Bylo usmrceno 50 000 lidí jen během této relativně krátké periody a samotný diktátor byl do posledního dechu podporován prezidentem Jimmy Carterem, nositelem Nobelovy ceny za mír a současným kritikem americké politiky na Blízkém východě.

Existovaly snad po druhé světové válce v evropském panství Sovětského svazu eskadry smrti, které by systematicky likvidovaly civilní populaci? Přes tvrdá poválečná a padesátá léta k úlevnému politickému tání na počátku šedesátých let po normalizační čistky si kacířsky neodpustím tvrzení, že my -- porobení Sovětským svazem -- spolu s Poláky, Němci, Maďary, Bulhary a Rumuny -- můžeme hovořit o velkém štěstí, že jsme nežili v latinskoamerickém panství Spojených států.

Od počátku šedesátých let, tedy s vyhlášením Kennedyho bezpečnostní doktríny, bylo v Latinské Americe do nynějška zmasakrováno několik set tisíc lidí, mnoho milionů dalších lidí bylo mučeno nebo uprchlo do exilu. Vinou ekonomického apartheidu Spojených států a Evropské unie, naordinovaného Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem (strukturální úpravy: demontáž slabých sociálních sítí, plošné škrty ve zdravotnictví, školství a jiných sociálních sektorech, privatizace dolů a továren, otevření trhu hospodářsky slabých latinskoamerických zemí silným ekonomikám Spojených států a vyspělých západoevropských států. To vše v rámci politiky volného obchodu, uskutečňované především v letech 1975 až 2000, která zlikvidovala lokální trhy zaplavením přebytkových surovin a zbožím ze Západu), zemřely hlady v chudobě a na následky léčitelných chorob další miliony nešťastníků. Desítky milionů bezprizorných osob žijí v obřích ghettech (tzv. favelas), stranou zájmu bohatých elit, v otřesných hygienických a bezútěšných podmínkách (bez tekoucí vody a dostatečných kalorií), jimž se vymyká zkušenost relativně zajištěných Středoevropanů během komunistického režimu.

Zdroj: Wikipedia, www.dissidentvoice.org: Petras, J.: Is Latin America Really Turning Left?, 19. 12. 06

V průběhu tzv. "Zlatého věku", v letech 1975 až 2000, proudil z těchto plundrovaných zemí zisk zejména z uloupeného nerostného bohatství do severoamerických a západoevropských bank, a to v celkové výši téměř jednoho bilionu dolarů. Hovoříme přitom o oficiální cifře, nikoliv o ziscích z černých transakcí. Tato nestoudná loupež přispěla ohromným dílem k hospodářskému kolapsu těchto zemí a formování lidového odporu v podobě sociálních hnutí, která jako houby po dešti zaplavily celý region, a nezřídka ozbrojeného boje (například FARC v Kolumbii, Zapatisté v mexickém Chiapasu).

Zdroj: www.dissidentvoice.org: Petras, J.: Is Latin America Really Turning Left?, 19. 12. 06

Na přelomu tisíciletí zesílila původně lokální a slabá populární hnutí v regionu natolik, že již nebylo v moci Spojených států tento růst odporu vojenskou či žoldáckou silou nebo pučem skrze washingtonské lokaje potlačit. Ačkoli se tento odpor Bushova administrativa snažila od počátku zmařit -- zastrašováním, podkopáváním sociálních projektů a v případě Venezuely v roce 2002 zpackaným pučem.

Tzv. bolívarianská revoluce vypukla ve Venezuele, kde byl koncem století do prezidentského úřadu zvolen Hugo Chavez. Již od začátku svého mandátu se vymezil proti smrtícímu viru neoliberální ekonomiky a ideové politiky, který prosazovaly Spojené státy, ale i Evropská unie.

Chavez se i přes populistickou rétoriku pokusil transformovat ekonomicky vyhaslou zemi. Pokusil se pro chudé lidské trosky dlící ve favelas vybudovat alternativní způsob živobytí v samostatných vesnických komunitách. Vydal novou ústavu, neboť předešlá naprosto opomíjela práva chudé většiny, úspěšně převzal patronát nad ropným průmyslem a zisk z ropy investoval do dalších sociálních programů -- školství a zdravotnictví. Směnil ropu za nejlepší lékaře a zdravotní pracovníky z Kuby, skoupil argentinský dluh u Světové banky, a značně tak oslabil její působení v regionu. Jeho idea spočívala v utvoření jakéhosi mocenského bloku společně s dalšími zeměmi v regionu, v uskutečnění globální alternativy vůči USA, EU a bohatým východoasijským tygrům. Prosadil tedy, aby i ostatní latinskoamerické země navázaly ekonomické a politické styky nejen mezi sebou, ale také s Čínou, Íránem, a to v duchu nové doktríny "socialismu pro 21. století". Chavezovy reformy v kontextu platném a neměnném desítky let pro Jižní Ameriku skutečně zlepšily životní podmínky milionů lidí ve Venezuele, i když zde stále značná část populace strádá a situace zdaleka nevyhlíží ideálně.  

Zdroj: www.zmag.org, Prashad, V.: A Perilous Way to Socialism, 18. 12. 06, Tariq, A.: The Pirates of Carribean, 2006, Veselý, D.: Chavez slaví, revoluce vítězí, Literární noviny, 11. 12. 06

V Latinské Americe se většina zemí nakazila virem svobodného myšlení, poprvé od vypuknutí španělské a portugalské genocidy před několika stoletími, a moci se demokratickou cestou ujali politikové, kteří byli masově podporováni místní populací. K tomu došlo především v letošním roce. V podstatě lze tvrdit, že šlo o referendum, jestli pokračovat v stávajícím kurzu pod plachtou USA a EU, nebo vytvořit na kontinentu alternativní politické i ekonomické seskupení, zbavené většiny závazků u Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, tedy imperiálních sil euroatlantické zóny.

Dominový efekt v politice dalších jihoamerických států kulminoval v letošním roce.

V Mexiku se letos na prezidentské křeslo v nepříliš průhledných volbách dostal kandidát Washingtonu Calderon, což vyvolalo přetrvávající nepokoje mezi příznivci levicového kandidáta na úřad Obradora. Souběžně se z původně lokálního odporu proti místnímu guvernérovi v mexickém městě Oaxaca stal velký tribun lidu, požadující zásadní změny sociálního charakteru.

Jde tu o klasický obraz současného politického dění v Latinské Americe - proamerický kandidát zastávající volnotržní politiku versus kandidát z "lidu", do jisté míry pod vlivem reforem Hugo Chaveze v duchu "socialismu pro 21. století".  

V Peru byl letos za prezidenta zvolen Alan García, který čelí obvinění z porušování lidských práv a masivní korupce. V Chile se k moci dostala dcera po politikovi, který byl umučen při výslechu Pinochetovými hrdlořezi - Michelle Bachelet. Brazílie dala zelenou Lulovi da Silvovi. V těžce zkoušené Nikaragui dali voliči další šanci ostřílenému politickému matadorovi Danielovi Ortegovi. Ekvádorským prezidentem se stal kandidát tíhnoucí k levici Rafael Correa. Svůj prezidentský post letos obhájil i Chavez ve Venezuele. Kolumbie zůstává nadále v rukou proamerického diktátora Uribeho, kokainových warlordů a humanitárním chaosu.

Politický kurs těchto i dalších států v regionu ale zůstává rozdělen na dva hlavní proudy, i když ekonomická a politická spolupráce v rámci kontinentu samozřejmě platí.

1. Venezuela, Bolívie, Kuba, tj. režimy jednoznačně odmítající zahraničně ekonomickou strategii Bushovy administrativy v oblasti a sledující striktně levicový étos 2. režimy v podstatě pravicové ve srovnání s předchozími, udržující nadále styky se Spojenými státy a EU, i když ne na tak pevné a destruktivní bázi, a umožňující fungování sociálních hnutí -- Brazílie, Uruguay, Chile, Peru, plus pět zemí z Centrální Ameriky. Někde uprostřed nebo na pomezí zůstává Kirchnerova Argentina.

Zdroj: www.dissidentvoice.org : Petras, J.: Is Latin America Really Turning Left?, 19. 12. 06

Rozpory a frakční půtky provázejí i vnitropolitický chod jednotlivých zemí. V Brazílii vznikla dělnická konfederace (CONLUTA), reprezentující zájmy téměř dvou milionů dělníků. Dále tu existují rolnická hnutí, studentské spolky a sdružení hájící ženská práva. Tato alternativní hnutí tvoří mocenskou protiváhu vůči prezidentovi da Silvovi.

Zdroj: www.dissidentvoice.org: Petras, J.: Is Latin America Really turning Left?, 19. 12. 06

Avšak ani Venezuela a Bolívie nezůstaly naprosto nezávislé na US/EU kapitálu. Některé ropné vrty jsou stále v cizích rukou, jsou ale zatíženy mnohem vyššími daněmi než dříve. Bolívijský prezident Evo Morales a Hugo Chavez modernizují ropný průmysl, aby dosáhl standardů světové úrovně, a proto je tedy nemožné zčistajasna zrušit veškeré smluvní závazky se západními korporacemi. Venezuela a Bolívie přesto preferují ekonomickou spolupráci (vedle Kuby a Ekvádoru) s Čínou, Íránem, ale i s Ruskem a Indií, snažíce se tak vytvořit globální výzvu US/EU a východoasijským tygrům. Tento fakt vyvolává hysterii v Bruselu i Washingtonu.

Jaký je vlastně výhled pro země Latinské Ameriky do nového roku? Spojené státy budou mít zřejmě plné ruce práce na Blízkém a Středním východě, ježto jak se zdá, vyhlídky na mír v této bolestné oblasti jsou nevalné, naopak, situace se pravděpodobně bude zhoršovat, soudě podle předvánoční tiskové konference s americkým prezidentem Bushem. Pozice USA a EU v Latinské Americe se výrazně oslabí.

Vývoj v zemích bolívarianské revoluce musí navzdory všemu optimismu projít ještě řadou zatěžkávající zkoušek.

Nejbližší spojenec Chaveze venezuelský prezident Morales čelí ve své zemi silné byznys lobby, jejímž záměrem je zmařit znárodňování soukromého průmyslového sektoru a prosazování sociálních reforem a la Chavez. Politika byznys elity vytváří v zemi atmosféru nejistot a frustrace, avšak naráží na odpor lidových mas.

Ale i v samotné Venezuele se veřejné mínění dále drolí a požaduje prosazení politiky, která nekonvenuje s Chavezovou vizí socialismu pro 21. století, což na druhou stranu umožňuje vytvoření opozice, která kritizuje vládní politiku a přichází s alternativními pohledy na ekonomiku a další politické směřování země. Někteří venezuelští novináři dokonce hovoří o cílené vládní cenzuře v zemi. I přes všechny velké obtíže a těžko řešitelné problémy má však Latinská Amerika po staletích poroby možnost svobodné volby rozhodovat o důležitých problémech téměř sama.

 

Vytisknout