1. 1. 2007
Hlavně veselejší......a abychom na něj vzpomínali v dobrémV těchto dnech asi není nikdo, kdo by nepřemýšlel nad tím, co a jak komu popřát. Mne inspirovala kupodivu silvestrovská scénka o odposlouchávání na ČT 1. Teda ne že by se na ČT1 někdo proboha odposlouchával. Vtipkovalo se na téma odposlechy v Parlamentu. Pánové Šíp, Dvořák a Náhlovský předvedli něco, co bylo alespoň pro mne neobyčejně uvolňující.. |
Vzpomínám si, jak jsme v totáči, víceméně těsně před jeho pádem, vznesli nesmělou připomínku, že by možná nebylo k zahození, kdyby se znovu pustily trezorové filmy, abychom si my mladí, co jsme nikdy neviděli, mohli vůbec uvědomit a ti starší připomenout, co že je na nich špatného. V předsednictvu ÚV KSČ to způsobilo bouři hodnou skutečné ideové diverze nebo dokonce přepadení ČSSR ze strany NATO. Diskusi dominovalo slovní spojení "chtějí vidět ucho". Na nesmělou repliku, že vůbec nevíme, co je to ucho, běsnění soudruhů dosáhlo vrcholu a začalo připomínat pohanské slavnosti slunovratu. Že nejde o ucho, ale o Ucho, film tak velezrádný, že nikdy nebyl ani v kině a že je to o odposlouchávání soudruhů soudruhy, jsme se dozvěděli až na chodbě. Rád bych předeslal, že to bylo v době, kdy jsem byl při zavedení služebního telefonu taktně upozorněn, že provoz na něm je monitorován a zaznamenáván po celých 24 hodin, tenkrát se ještě tolik neříkalo non-stop. Posléze jsem Ucho shlédl a do teď nechápu, co bylo na té černé komedii tak velezrádného. Až později jsem si uvědomil, že to si jenom totalitní režim vytvořil rituál věcí, o kterých se prostě nesmí mluvit, systém tabu. Něco jako že princezny nemají nohy nebo že císař není nikdy nahý. Měl jsem pocit že odposlechy a jiné podoby šmírování si tenhle statut určitého společenského tabu drží i nových časech. První průlom jsem pocítil, až když se pánové Čtvrtníček a Lábusem pustili do dramatizace odposlechu fotbalových rozhodčích, ale pořád jsem ještě neměl ten správný pocit osvobození se od tabu. Ten přišel až se zmíněnou silvestrovskou scénkou. Takový malý český fajnový BORAT to pro mě byl. Měli bychom si uvědomit, kolik nejrůznějších malých a větších tabu jsme kolem sebe posledním desetiletí navršili. Je celkem lhostejné, jestli jsme to učinili v rámci jakýchsi "political correctness" nebo "sexual harassment" či jak se ty normy z jiného světa jmenují, nebo prostě jenom tak sami od sebe. Uvědomme si, jak jsme si dokázali neuvěřitelně svázat ruce pro řešení nejrůznějších problémů, jenom proto, že se o nich nedá určitým jasným způsobem mluvit a mluvit se o nich dá jenom tak, že to vylučuje jakékoliv řešení. Paradoxně tento stav vynáší na svět nové hrdiny, kteří vůbec hrdiny nejsou a naprosto beznadějně utápí lidi kteří něco vykonali, ale opomněli přitom přijatý "ňúspík" nebo nedej bože nazvali věci pravými jmény. Navíc nové chápání společenských vztahů přineslo novou armádu hlídačů morálky a korektnosti a samozřejmě i další menší armády hlídačů těchto hlídačů, až možná po hlídače všech hlídačů, kterého bychom mohli nazvat Velké oko nebo Velké ucho. Quis custodiet ipsos custodes...?!? ptal se už Iuvenalis ve svých Satirách. S neuvěřitelnou pravidelností se nejrůznější společnosti snaží nalézt na tuto absurdní otázku rozumnou odpověď a ničí tak vlastní, často těžce vybojovanou svobodu. Možná jsem přílišný optimista, ale pokud já vidím někde nějakou naději, tak v tom, že si možná tato nová tabu budeme v příštím roce více a více uvědomovat a budeme je bořit podobně jako jsme kdysi dokázali zbořit berlínskou zeď. Naději v tom, že si zase dokážeme úplně normálně promluvit o normálních věcech a nebudeme tak dlouho hledat slova, až se nám původní význam ztratí. Nemůžeme pořád žít z toho, že jsme porazili jednu betonovou zeď a jeden nebo dva "–ismusy". Při vzpomínkách na vlastní hrdinské skutky přestáváme vidět spoustu nových zdí, mříží a "–ismusů", které nám "vížou" nohy ruce i hlavy podobně jako ona legendární školní nerudovská hrouda a další dokonce pilně vytváříme. Jsou to největší brzdy společenské veselosti, se kterými musí podobně jako nesmrtelná teta přicházet "blbá nálada". Dovoluji si proto popřát čtenářům Britských Listů, aby se dokázali v příštím roce co nejvíce osvobodit od nových tabu, zdí, mříží a "–ismusů". Přeji jim, aby si uvědomili, že jakoukoliv i tu nejmenší svobodu jim nemůže nikdo dát, ale že ji musí sami získat. Přeji Britským listům, aby byly svým čtenářům při získávání jejich každodenní svobody co možná nejvíce nápomocny a sobě samému, abych k tomu alespoň trochu přispěl. Abych přispěl k tomu, že nadcházející rok bude veselejší. Přeji všem lidem, aby na nadcházející rok vzpomínali hlavně v dobrém. Poznámka Štěpána Kotrby: Osobní svědectví. Je zvláštní, jak stárnoucí je paměť mnohých, včetně těch, kteří vědět mohli, když chtěli. Film Ucho, ale i jiné "trezorové" filmy byly k dispozici v Praze let osmdesátých několika způsoby: jednak mnohé z nich v "kinech náročného diváka" (Ponrepo apod. - tak byl příástupná celá filmová historie od Melièsových počátků, včetně exotických filmů z Indie, Finska či Mexika, světová neorealistická "klasika" o kterou byl neutuchající zájem, válečné filmy včetně těch "západních" , americké, ruské nacistické propagandistické filmy, ale i mnoho dnes stále "trezorových" českých filmů), jednak na studijních projekcích Ústřední půjčovny filmů každý týden ve Spálené ulici (aktuální nabídka světové kinematografie v předstihu několika měsíců - kritériem nákupu pak byla odborná dramaturgie, nikoliv cenzura), jednak v kině pro profesionální filmaře - Adrii (portréty filmařů, novinářské projekce), jednak na projekcích FAMU (studijní promítání dějin kinematografie) v promítací místnosti pod střechou školy na nábřeží, hned vedle "intelektuální" kavárny Slávie. Kdo se o kinematografii doopravdy zajímal, neměl vážný problém v přístupu k ničemu, co existovalo alespoň v jedné kopii. A to byly všechny domácí filmy bez výjimek, a všechny zahraniční filmy, které - v rámci nabídky k distribuci v Československu - alespoň jednou navštívily tehdejší ČSSR. Od všech se dělala - nelegálně - "pracovní" kopie v laboratořích na Barrandově, po několika projekcích skrytá v Státním filmovém archivu. Odtud byla přístupná ÚPF, FAMU, Filmovému ústavu ke studijním účelům a jakýmkoliv dalším odborným institucím. Překlady a titulkování se nepořizovaly. Důvod, proč se mnohé filmy nekupovaly do komerční distribuce, nebyly ideologické, ale finanční. Nedostatek valut pro kulturu a finanční - opět valutová - náročnost pořízení kvalitních komerčních kopií na Kodak. Filmy v originálním znění pro studijní účely překládali živě tlumočníci v kabině, díky nimž se udržovalo v kondici mnoho profesionálních překladatelů a tlumočníků, kteří tak měli zaručen jistý příjem. Pamatuji si, že mnohé americké akční filmy tlumočil tehdy kontroverzní "žlutý pes" Ondřej Hejma a další překladatelé takzvaně "na indexu". Hejma se navíc přiživoval i amatérským dabingem, když do módy přišly videopřehrávače a kazety byly pouze v původním znění. Svůj hlas tak propůjčil mnoha VHS kopiím Ramba, Jamese Bonda, ale i mnoha erotickým filmům - za dvě stovky od kusu... Od mnoha "vážných" filmů se "oficiálně neoficiálně" navíc dělaly ještě další "černé" kopie pro domácí promítání na formátu 16mm. Kdo chtěl vidět, nakonec všechno viděl. Kdo chtěl či potřeboval vědět, sice s obtížemi, ale věděl... I bez odposlouchávání. |