Podle zásady "Švýcarsko nemá armádu, ale Švýcarsko je armádou" má každý občan povinný vojenskou službou k dispozici doma nejen uniformu, ale i příslušnou zbraň s ostrým střelivem. Tento miliční systém byl zaveden za II. světové války, aby se Švýcarsko mohlo bránit okamžitě nepříteli, aniž by musela předcházet mobilizace spojená s vyzbrojováním. Původně od roku 1870 až do roku 1940 nebyla v domácí výzbroji zařazena ostrá munice, takže prakticky nedocházelo ke zneužití armádních zbraní a k rodinným tragédiím. Po skončení studené války byla provedena zásadní reorganizace ozbrojených sil a původní počty ve výši 400 tisíc byly redukovány na polovinu, z nichž 120 tisíc patří mezi aktivní jednotky a pravidelně ročně měsíc cvičí a 80 tisíc patří k záložním jednotkám, které mohou být při změněné bezpečnostní situaci taktéž procvičovány.

Sedmimilionové Švýcarsko, které původně počítalo s 600 tisíci vojáky, má k tomu odpovídající leteckou a pozemní bojovou techniku a v současné době disponuje s více než tisícem tanků a pancéřových vozů a odpovídajícím počtu těžkých pěchotních zbraní. Vzhledem k drasticky sníženým stavům však vyzbrojení jednotek je pouze tabulkové a zbraně leží ve skladech. Přes tato přijatá opatření však se armáda nevrátila k praxi před rokem 1940 a Švýcaři povinni vojenskou službou mají stále k dispozici ostré střelivo.

V nejnovějším bulletinu kriminologického institutu lausannské univerzity bylo sděleno, že z vytvořené databanky jedenácti švýcarských kantonů, které obývá 60 procent obyvatelstva, vyplynulo, že se stalo 789 vražd a 808 sebevražd. Při bližším zkoumání bylo zjištěno, že dvě sebevraždy ze tří byly provedeny doma uskladněnou armádní zbraní.Znepokojující je dále skutečnost , že "střelná zbraň hrála při rodinných tragédiích naprosto dominantní úlohu". Zjištěné výsledky ukázaly, že Švýcarsko v mezinárodním porovnání vykazuje vysoký počet vražd, které se udály v rodinách. Stalo se tak v 46 procentech případů, což je téměř třikrát tolik než ve Spojených státech, ačkoliv v porovnání ve Švýcarsku dochází k podstatně menšímu domácímu násilí.

Zajímavé přitom je, že na veřejnosti dochází k vraždám převážně za použití ilegálně držených zbraní, zatím co v rodinách jsou většinou používány armádní zbraně. Navíc jsou zneužívány v tomto prostředí jako hrozba a zastrašování rodinných příslušníků. Rostoucím počtem obětí domácího násilí se vláda musela zabývat a vydala s platností od l. července příštího roku novou definici pro Občanský zákoník "Kdo udeří, odejde". Podle úřadu pro rovnoprávnost žen a mužů je ve Švýcarsku každá pátá až desátá žena vystavena psychickému nebo sexuálnímu násilí svým současným nebo rozvedeným partnerem. Od roku 2004 je domácí násilí řešeno nejen podáním obžaloby, ale jedná i příslušný úřad. Soudy jsou od příštího roku pověřeny násilníkům zakázat po určitou dobu přístup do společné domácnosti, což vytváří obětem násilí ochranu . Násilnické osobě může být též zakázáno přibližovat se ke své oběti nebo se s ní pokusit navázat kontakt. Tato ochranná opatření jsou nezávislá na tom, zdali mezi obětí a pachatelem existují nebo existovaly vzájemné vztahy.

Podle profesora Killiase se bezpečnostně politická situace natolik změnila, že je otázkou, zdali je v současné době účelné držet zbraně v domácnosti. Před sto lety převážný počet obyvatel pracoval v blízkosti domova, ale v současné době je tomu naopak. Idea rychlé mobilizace se ukazuje nereálná. Vláda je sice přesvědčená, že odevzdání zbraní do skladišť by zeslabilo vojenskou vůli obyvatelstva, avšak podle profesora je otázka, zdali alespoň nenastoupit střední cestu a vrátit ostré střelivo zpět do armádních skladů. To by mělo snížit zneužívání zbraní a rodinná dramata by byla minimalizována. Nelze přitom přehlédnout, že munici lze legálně nakoupit na trhu, a proto by bylo nutné masivně omezit její prodej. Killias upozorňuje, že právě v oblasti zbraní existuje velká a relativně agresivní lobby, která bude jistě poslance parlamentu vystavovat masivnímu tlaku.Věří však, že by při lidovém hlasování byla získána většina, která by omezila zneužívání zbraní k domácímu násilí a sebevraždám.

Profesor však nemá jen příznivce a odpůrci zpochybňují jeho čísla a žádají srovnání s jinými vražednými delikty, provedenými ilegálními zbraněmi, noži a provazy. Podle nich důvodem sebevražd a rodinných dramat jsou ekonomické podmínky, kdy lidé nestačí pracovnímu tempu a mají strach, že budou vyhozeni na ulici. Firmy se hroutí a příkladem má být Swissair a Tornos a nyní údajně na řadě je i pošta. Lidé tak ztrácejí respekt k svým spoluobčanům a cizímu majetku včetně zbraní. V září došlo na armádní ubytovně v Marly ke krádeži více než osmdesáti samopalů a k tomu patřící ostré munice. Původní podezření, že šlo o teroristický akt, padlo poté, co se podařilo pachatele zadržet. Důvodem bylo získaný vojenský materiál zpeněžit. Podle odpůrců omezení armádních zbraní by bylo v případě nutnosti snížení sebevražednosti třeba odejmout z domácností i kuchyňské nože, nástroje, provazy a léky.

Švýcarská vláda zaujala 13. září letošního roku stanovisko k návrhu znemožnit zneužívání armádních zbraní a střeliva svým opatřením, podle kterého v případě hrozícího zneužití mohou být podezřelým osobám odebrány. To se týká i příslušníků armády a v obou případech o tom rozhodují příslušná vojenská velitelství. Vláda přitom konstatuje, že i poté budou existovat nebezpečí, která mohou společnost nečekaně zasáhnout. Nelze podcenit, jaké negativní důsledky by v demokratické zemi mělo odevzdání střeliva na vůli obyvatelstva bránit stát. Bezpečnost se nezvýší, když odejmeme munici korektním příslušníkům armády, ale když zabráníme jejímu zneužívání. Z těchto důvodů, praví se v prohlášení švýcarské vlády, odejmutí munice nemá věcný důvod. Poslední slovo nyní je na parlamentu a případně, jak to již bývá ve Švýcarsku zvykem, na lidovém referendu.