Kvůli radaru se veřejnost rozdělila na dva tábory -- příznivců a odpůrců. Je vůbec nějaký důvod k rozruchu, kterého jsme svědky v poslední době? Konkrétní typ radaru nebyl zatím sdělen, ale pravděpodobně jde o typ radaru, který využívají ke stejným úkolům ve Spojených státech, tzn. XBR. Radar kmitočtového pásma X (8-12 GHz) je jedním z klíčových a nepostradatelných senzorů systému protiraketové obrany, součástí skupiny pozemních radarů GBR. Bez něj by antirakety byly "hluché a slepé". Radarů XBR má být do roku 2011 postaveno celkem 9. Staví se rovněž námořní verze SBX, instalovaná na plovoucí obří víceúčelové plošině a vyvíjena je i předsunutá verze radaru FDR (Forward Deployable Radar), přepravitelná vzduchem.

Radar s maximálním teoretickým dosahem 6700 km je napájen zdrojem o výkonu větším než 1 MW. Je schopen sledovat objekty o velikosti basebalového míčku ve vzdálenosti asi 4700 km. Radar, který je schopen dlouhodobě vyzařovat střední efektivní výkon 170 kW, není žádným drobečkem -- jeho plošná anténa má plochu 123 m², vysílaná elektromagnetická energie je ve formě sérií impulzů soustřeďována do velmi úzkého svazku vždy do směru nad horizont (nikoliv po povrchu terénu). Jeho maximální dosah na typické bojové hlavice převyšuje 4000 km. Při ozařování cílů ve velkých vzdálenostech úzce spolupracuje se zdokonalenými radary včasné výstrahy UEWR.

Jak takový radar vypadá? Jde vlastně o poměrně rozsáhlý komplex objektů. Samotný radar bude instalován společně s dalšími prostředky a objekty zabezpečení -- vlastní malou elektrárnou, operačními sály, komunikačním střediskem, budovami technického vybavení a zázemím pro obsluhu a další. Jen samotný radar zabere plochu 150 x 150 metrů. Vlastní radar spočívá na pojezdovém mechanismu, uloženém na železobetonové základně výšky asi dvou pater, nad ní je radioprůzračná kopule. Jeho tvar lze přirovnat ke sportovnímu horkovzdušnému balónu, jen s tím rozdílem, že je vysoký asi jako šestipatrový dům. Za ostře hlídaným a zabezpečeným prostorem mají být ještě další dvě pásma tzv. vnitřních bezpečnostních zón, vybavená detektory pohyblivých objektů a kamerovým systémem (jejich plocha je závislá na okolním prostředí). Celková zastavěná plocha se odhaduje na přibližně 7 hektarů. Obsluhu a provoz má zajišťovat přibližně 30 až 60 vojenských a civilních specialistů, včetně dalšího zabezpečujícího personálu a ostrahy může celkový počet osob v objektu dosáhnout až 200.

Znepokojující jsou i názory, že provoz radaru a jeho vyzařování nemají výrazně ovlivnit život v jeho okolí. Co si vůbec lze pod tímto tvrzení představit? Dostupné zdroje uvádějí některé údaje např. bezpečné zóny kolem radaru. Ta znamená, že v okruhu 13,5 km od radaru není možné používat výbušniny, v okruhu 8,6 km nesmí létat civilní letouny (4,5 km vojenské letouny) a po zemi se neautorizované osoby nesmí pohybovat ve vzdálenosti kratší než 0,5 km. Ve vzdálenosti nad 5 km nemá být ani rušen příjem TV vysílání a nad 10 km rádiového vysílání včetně sítě mobilních operátorů. Záření údajně prakticky nemá vliv na monitory počítačů a další domácí elektroniku. Provoz radaru si však vyžádá úzkou součinnost s dalšími radary. Koordinace mezi operátory radaru a orgány řízení letového provozu má být zárukou toho, že vyzařovaný hlavní svazek antény nebude ozařovat letouny ve vzduchu, přičemž letouny by neměly být negativně ovlivněny ani při ozáření hlavním svazkem ve vzdálenosti větší než 50 km. Důležité je, že radar má být povětšinu času pouze v tzv. "pohotovostním režimu", tzn. nažhaven, ale nemá vysílat. Vyzařování na plný výkon lze předpokládat jen v případě zvýšené bojové pohotovosti protiraketového systému. Jde spíš o to, zda tato omezení jsou tolik závažná, abychom se jimi zabývali, či nikoliv.

Radar není schopen "dívat se" za horizont v důsledku zakřivení Země. Z toho vyplývá snaha o optimální umístění radaru vzhledem k předpokládaným prostorům odpálení raket. Obecně platí - čím blíže je radar SBX k nepřátelským zemím, ze kterých hrozí raketový úder, tím včasnější může poskytovat výstrahu a tím účinněji může systém protiraketové obrany reagovat. Proto na území České republiky (Libavá, Jince).

Hlavním úkolem radaru XBR je zachytit, velmi přesně sledovat, rozlišovat a rozpoznávat druhy raket a oddělených bojových hlavic a vypočítávat přesné parametry jejich trajektorie a na jejich základě předpovídat pravděpodobné místo dopadu, resp. cíl úderu. V pozdějších fázích má radar rozlišovat a automaticky sledovat cíle, přičemž naměřená a neustále aktualizovaná data předávat komunikačnímu systému řízení navedení a přímo jednotlivým antiraketám. Tato činnost radaru trvá přibližně 15 až 20 minut a je zahájena poté, co rakety opustí atmosféru Země a zahájí střední fázi letu. Může sledovat a poskytovat data několika stovek cílů za minutu a současně zabezpečovat navedení několika antiraket do předpokládaných bodů střetu s nepřátelskými raketami. Rozlišuje skutečné bojové hlavice od klamných pro zajištění navedení prostředku EKV (Exoatmospheric Kill Vehicle) na tu správnou a její zničení s vysokou pravděpodobností. Po střetu vyhodnocuje, zda byla bojová hlavice zničena a zjišťuje četnost úlomků.

Česká veřejnost je médii v otázce radaru obvykle mylně informována. Čtenářům se na stůl dostane například informace, že už z fungujících radarů je zřejmé, že vlastně nejde o nic problematického. Jako by hlavní radar pro navedení antiraket neznamenal žádné riziko. Bohužel, opak je pravdou. Vzpomeňme jen, jak před lety probíhaly konflikty v Iráku, či v bývalé Jugoslávii. Pojem vzdušný elektronický úder je v různých zemích sice nazýván různě, ale vždy znamená to samé -- v první řadě zničit PVO protivníka, tzn. nejprve všechny radary, bez nichž nebude schopen odpálit jedinou raketu. Zdůraznění faktu, že radar se umísťuje na vyvýšené místo a vysílá vlny mírně vzhůru a podle dosavadních měření neohrožuje osoby, které stojí na zemi v jeho blízkém okolí, se zdá být pro okolní populaci s ohledem na jeho vyzařování výhodné. Je to však jedna strana mince. Bohužel, ta druhá již tak příznivá není.

Radar této kategorie, provedení a parametrů, který by měl být instalován ve vojenském újezdu Brd, by fungoval jako "vábnička" a v případě konfliktu by zcela jistě neunikl účinným zbraním.

Z které strany tedy bude našim lidem v okolí radaru hrozit větší nebezpečí -- ze strany radaru, nebo ze strany útočící zbraně?

Zámysl "mít v Česku jen radar" pravděpodobně uchlácholil značnou část české veřejnosti. Zastánci veřejně prohlašují, že vlastně o nic nejde, jen o nějaký, celkem nepodstatný radar, jakých už nyní v zemi máme celou řadu. Další lež, která je předkládána veřejnosti.

Žádný srovnatelný radar na našem území zatím není, neměl by ani žádné opodstatnění. Důvodem takového tvrzení je pravděpodobně neznalost souvislostí, které jsou však velmi závažné a alarmující. Radar je nedílnou součástí systému protiraketové obrany. Především je třeba si uvědomit, že radar XBR (o kterém se tady mluví) je hlavním senzorem, který poskytuje specifická a vysoce přesná data pro navedení antiraket. Bez dat z radaru se antiraketa do cíle prostě netrefí -- bude "hluchá a slepá". Není třeba zdůrazňovat, že právě radar se výrazně podílí na funkčnosti a účinnosti celého protiraketového systému, který by v případě vyřazení radaru z činnosti byl znatelně ochromen. Z toho logicky vyplývá, že první úder protivníka bude s největší pravděpodobností veden právě na radar. Který? Ten, co je nejblíže, tzn. v Česku.

Radar XBR, i přes své nesporné přednosti, má i mnoho nevýhod, které je třeba brát v úvahu. Na rozdíl od antiraket musí být umístěn na povrchu, nelze ho z důvodu principu činnosti schovat jako antirakety hluboko pod zem, je relativně velký, nelze ho ani rychle přemísťovat a proto je velmi zranitelný. Navíc jeho poloha bude v době GPS známá s doslova chirurgickou přesností. Radar se i prozrazuje svým vlastním vyzařováním, jeho signál je snadno "viditelný" prostředky elektronického průzkumu a zaměřování ze vzdálenosti tisíců kilometrů.

Lze předpokládat, že v době míru by byl provoz radaru pro lidi v jeho okolí relativně bezpečný, ale v případech vyhrocení situace či případného ozbrojeného konfliktu by to bylo přesně naopak -- radar by byl pro nepřítele zajímavým a lákavým cílem. O tom nelze pochybovat. Možnosti zničení radaru jsou poměrně široké - od použití protiradioelektronických řízených střel, přesných zbraní řízených družicovým navigačním systémem GPS, přes řízené střely s plochou dráhou letu, balistické rakety s konvenční či jadernou hlavicí a různé mikrovlnné zbraně a zbraně elektromagnetického impulzu, až po zbraň, převáženou teroristy osobním automobilem, či v podobě uneseného letounu. Nedávný konflikt v Libanonu jasně dokazuje, že účinnou zbraní k ničení i větších objektů může být i dálkově rádiem řízený, vyzbrojený bezpilotní prostředek, vybavený kamerou pro snímání terénu a letící pár metrů nad zemí. Proto je lehkovážné a krátkozraké tvrdit, že radar by byl za všech okolností zcela bezpečný. Jaké dopady by takový úder znamenal pro českou populaci a jaké škody by způsobil, by bylo přirozeně závislé na druhu a "kalibru" použité zbraně. Je pochopitelné, že myšlenka mít v Česku "jen radar" se pro mnohé nezasvěcené zdá být celkem přijatelná, protože necítí tak velké nebezpečí jako v případě umístění antiraket na našem území. Napomáhají tomu i názory, jako například, že radar tak, jak je koncipován, nebude mít negativní dopad na obyvatelstvo okolních obcí. Ani na kvalitu jejich života. Ani na kvalitu životního prostředí, jak tvrdí někteří politici. Jedná se o neuvěřitelnou naivitu, či o hluboce promyšlený tah? Není divu, české veřejnosti doposud nikdo otevřeně nevysvětlil možná nebezpečí, která sebou instalace a následný provoz radaru přinášejí. Že ale někteří nejvyšší představitelé státu nechápou podstatu rizik, je spíš na pováženou. Faktem je, že radar reálně představuje větší nebezpečí, než 10 antiraket v podzemních železobetonových silech hluboko v podzemí. "Mít v Česku jen radar" by se tedy dalo přeložit do srozumitelné češtiny jako "mít v Česku jen větší rizika". To, že takový objekt se má vybudovat zhruba 60 km jihozápadně od hlavního města Prahy, je skutečně na pováženou.

Vznik radarové základny má podle kabinetu znamenat rovněž příliv zahraničních investic, například tím, že se zlepší infrastruktura v dané oblasti. Kvůli radaru? Asi těžko. Velvyslanectví USA v ČR předpokládá, že na výstavbě zařízení by se rovněž mohly podílet české firmy, které se budou moci ucházet o zakázky a služby nebo výzkum a vývoj. Nic víc, než další nesmysl - ekonomický přínos pro ČR by byl prakticky nulový. Naopak, Velvyslanectví uvádí, že USA nemají v úmyslu platit hostitelské zemi za užívání příslušné lokality ani nájem, ani paušální částku. Kde je tedy ukryt významný ekonomický přínos pro ČR? Ve výzkumu a vývoji? Možná. Je čest, že si USA vybraly Česko, je to samozřejmě i otázka prestiže, tvrdí někteří vládní činitelé. Není všechno zlaté, co se třpytí.

Česká veřejnost by měla mít právo vědět všechna pro i proti o takovém kroku. Jak si ale má obyčejný český člověk udělat názor na věc, když politici omílají stále dokola fráze o posílení bezpečnosti ČR a novináři převracejí fakta naruby? Nebylo by lepší, kdyby srozumitelně vysvětlili důvody takového kroku a všechna rizika s tím spojená? Asi ne, to by totiž s největší pravděpodobností narazili na poměrně tvrdý odpor veřejnosti. Pohodlnější a snadnější je prohlásit, že se jedná o otázku bezpečnosti země a do ní nemá veřejnost co mluvit, protože tomu nerozumí.

Ing. Stanislav Kaucký byl analytikem odboru komunikačních strategií a služeb Armády ČR, nyní působí jako redaktor nezávislého vojensko odborného měsíčníku ATM - Armády, technika, militaria

Jiří G. Müller, Stanislav Kliment 22. 5. 2006: V čím zájmu a proti komu je "protiraketový štít"? ZDE