Tento postup, a to v obou případech rozšiřování NATO, byl výrazem zájmu Spojených států po udržení dobrých styků s Ruskem a vyloučení dojmu, že by rozšiřování NATO mělo znamenat jakékoliv náznaky, které by indikovaly narušení stávajícího bezpečnostního uspořádání.

Vývoj existence NATO po rozpadu bipolárního světa a nakonec i jeho fáze rozšiřování byla nejen z politologického hlediska zajímavá, ale i dosti dramatická. Je třeba upozornit na některá ustanovení Zakládajícího aktu již z prostého důvodu, že opět nebyl nikdy v češtině publikován, a dokonce informační středisko NATO v Praze ho raději vůbec nemělo k dispozici - a to ani v angličtině. Pravděpodobně se jedná o souvislost s přežívajícími pseudoideologickými tendencemi na naší vnitropolitické scéně v určitých bezpečnostních kruzích.

Zakládající akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací - v angličtině ARCHIV BL

Zakládající akt

Ve svém úvodu se odvolává na zájem obou stran o mírové prostředí v euroatlantické oblasti na zásadách demokracie a kooperativní bezpečnosti.. Hovoří o překonané dřívější době konfrontace a o posilování vzájemné důvěry a spolupráce. Akt vyjadřuje odhodlání NATO a Ruska budovat "stabilní, mírovou a jednotnou Evropu v zájmu všech jejich národů" a dále " vytvořit nové vztahy mezi NATO a Ruskem na základě společného zájmu vzájemných výhod, otevřenosti a trvalého přátelství".

Již v úvodu se říká , že cílem je vytvořit mechanismus konzultací, spolupráce, společného rozhodovacího procesu a společných akcí. Vše bude probíhat v souladu a s podporou OSN a Organizace pro spolupráci a bezpečnost v Evropě.

Dokument se dále dělí na několik kapitol. V prvé jsou stanoveny zásady, druhá hovoří o mechanismu konzultací a spolupráce a vytvoření Stálé společné rady. Třetí kapitola popisuje oblasti konzultací a spolupráce a závěrečná čtvrtá kapitola se týká vojensko-politických věcí. Myslím, že není od věci na některé body z citovaných kapitol upozornit.

K základním zásadám patří prohlášení, že euroatlantická společnost je nedělitelná a NATO s Ruskem pracují společně v zájmu celoevropské bezpečnosti k ochraně společných hodnot. Uznávají, že klíčová role při udržení míru a stability v Evropě přináleží OBSE. Evropa je společným prostorem bezpečnosti a stability bez dělících linií nebo oblastí vlivu, který by omezoval suverenitu jakéhokoliv státu. Jsou jmenovány jednotlivé principy spolupráce na základě rovného partnerství, suverenit, nezávislosti a teritoriální integrity. Jakékoliv konflikty by se měly řešit mírovými prostředky a v souladu se zásadami OSN a OBSE. Koordinace bude co nejrozsáhlejší i ve směru společného rozhodování a společných akcí. Tyto konzultace se však nebudou týkat vnitropolitických záležitostí jednotlivých zemí. Stejně tak NATO i Rusko musí respektovat jednotlivá nezávislá rozhodnutí (země nemají právo veta). Společná rozhodnutí a akce včetně mírových operací budou vedeny pod autoritou OSN nebo odpovědností OBSE.

Konzultace budou zaměřeny hlavně na předcházení konfliktů společnými akcemi a aktivitami v rámci organizace "Partnerství pro mír". Dalšími body budou výměny informací o obrané politice a vojenských doktrínách a rozpočtech, kontrole zbrojení, nukleární bezpečnosti v celém spektru, proliferace, otevřenost v konvenčních zbraních a vzájemným projednáváním problémů nukleární výzbroje. Bude se usilovat o spolupráci ve výzbroji a průmyslové konverzi. Hovoří se zde již také i o boji proti terorismu.

Zajímavým je i ustanovení, že není zájem, neplánuje se, ani neexistuje žádný důvod k rozmistňování atomových zbraní na území nových členských států NATO. Závěrem je konstatováno, že žádná ze stran nepovažuje druhou za vlastní ohrožení ani se nebude v budoucnu snažit druhou stranu v oblasti bezpečnosti znevýhodnit..

Zajímavé je i závěrečné ustanovení, kde se žádá generální tajemník OSN i OBSE, aby tento dokument rozšířil mezi členské země svých organizací. Účel tohoto kroku po popularizaci dokumentu je v zájmu posílení celkové atmosféry důvěry. Je politováníhodné, že v České republice se tento dokument nepřeložil do češtiny a ani není k němu volný přístup. Přitom existuje u nás řada ústavů nebo organizací s vládní podporou, které by měly mít nejenom šíření, ale i komentování a propagaci tak závažného dokumentu v popisu práce. Prozatím se snaží z těžko pochopitelných důvodů (snad že přežívá jakešovská linie zhoršování vztahů s Ruskem, které jsme byly vystaveni v druhé polovině osmdesátých let) dokumenty utajovat.

Rámcový dokument Partnerství pro mír - v angličtině ARCHIV BL

Vývoj NATO v porevolučním období

Funkce NATO v době bipolárního světa byla nezpochybnitelná a odpovídala tehdejšímu bezpečnostnímu prostředí. I to se však pozvolně vyvíjelo od období konfrontace do atmosféry koexistence a jisté formy spolupráce, zvláště v oblasti odzbrojování a kontroly zbraňových systémů včetně nukleárních. Že se jednalo do jisté míry o prostředí vynucené je nesporné i když se termín "nukleární partnerství" těžko vyslovuje.

Po nezdařených pokusech (Maďarsko, Pražské jaro, Solidarita) bylo zřejmé, že změny, pokud mají uspět, musí být iniciovány v samotném SSSR. K tomu nakonec došlo a není nutno na tomto místě vést diskusi o hlavních či vedlejších příčinách Gorbačovských změn. Co si však musíme uvědomit, je fakt, že v některých zemích a mezi ně patřilo samozřejmě i Československo, kde stranické a vládní vedení zásadně s těmito změnami nesouhlasilo a proto v posledních letech zaujalo silně aktivní protiruskou politiku. Opírali se přitom o prověřené stranické, bezpečnostní ale i armádní kádry. Nebyla vyloučena ani možnost jejich zneužití v období revolučních změn. Tomu odpovídala i reakce disentu (části zaměřenou na zahraničně politickou oblast), který zajišťoval bezpečnostní záruky ve spolupráci se sovětskou posádkou pro vyloučení případných krajních akcí čs. armády a bezpečnostních složek.

Bipolární svět skončil. Skončilo i původní poslání NATO. Zcela přirozená byla proto například reakce Václava Havla v případě jeho návrhu na zrušení obou vojenských bloků. Byla, jak se říká u poctivého člověka - od srdce.

I původní reakce Spojených států nebyla daleko od této úvahy. Hlavním jejich zájmem bylo udržet dobré a je možno říci nadstandardní vztahy s SSSR. Ten byl jako vlastně vždy respektovaným strategickým partnerem. Prvé období mělo proto charakter rozvíjející se spolupráce a vzájemné důvěry. To umožnilo bezprecedentní demobilizaci na obou stranách, rušení vojenských základen a samozřejmě snížení vojenských rozpočtů. Byl to celkový pozitivní směr po období, které trvalo necelé dva roky.

Příčiny zvratu

Aktivity NATO v této době ustoupily do pozadí a ani se nehledala cesta po nové náplni. Iniciativa přišla předně od samotné centrály v Bruselu od dobře majetkově ukotvených důstojníků v době, kdy Varšavská smlouva se začala již rozcházet z iniciativy jednotlivých členských států. Jistá funkčnost byla zachována v zájmu dohody při jednání o ustanovení snížených vojenských zbraňových systémů a "otevřeného nebe" ve Vídni. Pozitivní výsledky v této oblasti byly umožněny právě jistému příznivému politickému a bezpečnostnímu prostředí.

Prvým jistým krokem k oživení militantních tendencí byla teorie, přicházející z NSR a dost záhy plně podporovaná lidmi kolem prezidenta Havla (Žantovský, Ruml, Vondra a jiní) o "bezpečnostním vakuu", které jakoby zákonitě vzniklo rozpadem bipolárního světa.

Teorie neměla žádné opodstatnění, protože naopak revoluční změny vedly k větší důvěře a spolupráci a samozřejmě k větší bezpečnosti. Změny však skutečně vytvořily vakuum, ale v oblasti ideologie, neboť spolupráce, která dostávala dokonce operativní charakter, byla potlačována a cestou teorie bezpečnostního vakua se měl hledat a stanovit nový nepřítel. Překvapivě toho mělo substituovat opět Rusko - a to i přesto, že bylo místem zrodu revolučních změn a celoevropského demokratizačního procesu. Jakékoliv formy spolupráce byly napadány a jejich organizační struktury zpochybňovány (OBSE ale i samotné OSN). Zde již aktivně začala působit česká média v německých rukou.

Balkánská operace

Dalším podstatným vlivem, který zcela ovlivnil politické směřování, byl vývoj v Jugoslávii a hlavně opět samostatný nekoordinovaný přistup SRN, která proti stanovisku EU ale i USA, nemluvě o jiných zemích v Evropě, uznala samostatnost Slovinska a Chorvatska, aniž byly zajištěny a dohodnuty předpoklady pro ošetření zájmu menšin a předejití konfliktu. Německo podpořil pouze Vatikán, Rakousko a individuálně tehdejší český prezident Havel, který již byl doveden ke změně svého původního postoje.

Z hlediska našeho zkoumání je v této souvislosti zajímavé, že Německu se podařilo zcela vyřadit v tomto období NATO z jakékoliv činnosti a utlumit i jeho konzultativní kapacitu (článek 4 Washingtonské smlouvy). NATO tak v rozhodující době počátku jugoslávské krize prakticky vůbec neexistovalo.

Spojené státy v tomto období samy hledaly cestu dohody a chtěly zabránit rozpadu Jugoslávie (jednání šéfa diplomacie Bakera v Bělehradu). Tomuto trendu odpovídá i ostrá odmítavá reakce prezidenta Clintona na výzvu Havla při otevření Muzea holocaustu ve Washingtonu - "bombardujte" (Sarajevo bylo obklíčeno), který se snažil v jugoslávském konfliktu nepřiklonit na žádnou stranu. To bylo zřetelné z jeho jednoznačného vyjádření "není jen Bosna a Hercegovina, máme i Náhorní Karabach a (nyní pozor - pozn. aut.) i Severní Irsko. Pozice Američanů se měnila až po mediálně protisrbsky zpracovaných útocích na tržišti a ve frontě na chleba v Sarajevu, z čehož byli po masové kampani obviněni neprávem Srbové.

V tomto období přicházely z Německa signály o možném rozšíření NATO (o pět států), které začaly být v Česku podporovány částí politické veřejnosti, ovlivňované Hradem, jako jedinou možnost zajištění české bezpečnosti. Američané, v té době již demokratická administrativa prezidenta Clintona, byli opačného názoru, chtěli udržet stále atmosféru celoevropské spolupráce a šlo jim předně o Rusko.

Když nakonec souhlasili s pokračováním NATO, jakékoliv rozšiřování zásadně odmítali. Spíše měli snahu vytvořit univerzální bezpečnostní celoevropský systém.

Proto vznikla při NATO Severoatlantická rada pro spolupráci (NACC) a později "Partnerství pro mír" pro vojenskou a bezpečnostní spolupráci. Členy této organizace se staly všechny evropské státy, včetně Ruska.

Náplní byly vojenské konzultace i praktická cvičení. Za této atmosféry se měly vzájemné americko-ruské bilaterální vztahy vyvíjet ještě mimo a to nadstandardním způsobem.

Došlo však k ostrému konfliktu mezi USA a českou, ale i polskou reprezentací, která trvala na přijetí do NATO. V ČR byla vedena neomalená kampaň proti Clintonovi, tím že byl označován veřejně v tisku i TV za "kryptokomunistu" (šéf české BIS Devátý) a dokonce za agenta KGB, školeného v Československu během své návštěvy v roce 1969.

Známé jsou i snahy o ovlivnění prezidentské kampaně v USA v zájmu republikánské strany českou kontrarozvědkou, aby ke zvolení Clintona vůbec nedošlo. Krajní bylo i vyjádření prezidenta Havla při jeho přípravných konzultacích s Walesou ve Varšavě v listu Rzeczpospolita dne 22. 10. 1993, obviňující Spojené státy, že opět "zrazují země Střední a východní Evropy stejně tak, jako Československo bylo zrazeno v Mnichově 1938 a v Jaltě 1945". To byla účelově protiamericky vyhrocená atmosféra před návštěvou prezidenta Clintona v Praze před jeho jednáním s vedoucími představiteli bývalých socialistických zemí.

Dnes to vše ale již není pravda, neboť i publikace "odborného" Ústavu mezinárodních vztahů, afilovaného k MZV, nás poučují (knižně dokonce tehdejší ředitel J. Šedivý), že rozšíření NATO bylo iniciováno a hlavním zájmem a zásluhou prezidenta Clintona. To není neznalostí faktů, ale morálkou autorů.

V přístupu USA k rozšíření NATO došlo k postupné změně. Byl to přeně vývoj v Jugoslávii, silný lobbistický nátlak polské na maďarské menšiny v USA na příslušné kongresmany a "tlakem na české želízko" Madeleine Korbelovou Albrightovou. Přesto před rozšířením, které bylo sníženo z pěti zemí jen na tři, USA trvaly předně na uspořádání vztahu NATO s Ruskem.

Proto došlo k podpisu Zakládajícího aktu, který byl před dalším rozšířením rozpracován o další dokument, který již hovoří o jednotném postupu dvaceti zemí (ne 19+1). Přes tento vývoj a racionální základ vztahů s Ruskem setkáváme se stále s tendencí tento stav nejen nechápat, ale i potlačovat. Zde upozorňuji na výmluvnou argumentaci o tomto stavu, otištěnou v Britských listech již 29. 1. 2003 pod názvem "Američané spolupracují s Ruskem a v Praze to mnozí nechtějí vědět".

Nejedná se však jen o nevůli, která by se mohla vysvětlit neodpovědností nebo politickou nezralostí pří chápání priorit současného světa a z toho vyplývající koketérií s minulými poměry podezírání a nepřátelství. Například naše diplomacie se snažila po přijetí do NATO aktivně působit negativním směrem a dokonce to hrdinně prezentuje na svém štítě, jak informoval tehdejší velvyslanec ČR v Moskvě. Ten řekl, že při návštěvě George Robertsona, generálního tajemníka NATO a jeho jednání o prohlubování spolupráce s Ruskem se snažili ovlivnit jeho misi, neboť ""Rusku se nedá v žádném případě důvěřovat". Ve stejném smyslu pracovala i česká delegace v Bruselu při NATO, která se snažila, dle sdělení příslušného šéfa odboru MZV, bohužel prý bezúspěšně, ovlivnit a omezit připravovanou novou dohodu s Ruskem (publikovanou nedávno v Britských listech). Vůbec nelze pochybovat o obdobném postoji delegací dalších "nových" členů Maďarska a Polska.

Současný stav a pravděpodobný vývoj NATO

Za těchto okolností je pochopitelné, že Spojené státy zaujaly ke stavu a dění v NATO velmi opatrný a obezřetný postoj. Prověřenost a spolehlivost bývalých důstojníků z "nových" zemí, pracujících v NATO, která proběhla, jak se nyní ukazuje při hodnocení práce českého NBÚ, velmi podivným způsobem, padala pravděpodobně také na váhu.

Podstatnější je však hodnocení měnící se celkové politické atmosféry. Jisté negativní prvky jsou odvozeny od teorie "vítěze" v samotné republikánské administrativě USA, spočívající v příklonu k unilaterálnímu postavení a tím samozřejmě k odklonění se od své globální odpovědnosti a vzájemné závislosti na ostatních partnerech mimo ale i uvnitř NATO. Sama americká administrativa se tak vystavuje nepochopení v Evropě, Asii, Latinské Americe, tak i při řešení věcných problémů, které by vyžadovaly společný zájem a postup.

Spojené státy, které se ocitly ve skutečném nebezpečí k překvapení mnohých, řešily tento stav nikoliv ve spolupráci s NATO, ale velmi operativním způsobem právě s Ruskem (zahájení a průběh akce v Afghánistánu). To se v českém prostředí raději neanalyzuje, aby náhodou nebyl na Rusko vržen pozitivní pohled. Romantické pohledy některých "žurnalistů" a "humanitárních misí" na čečenskou či afghánskou otázku tak dostávají politické kontury i reálnou politickou koncepci.

Intervence, či raději agrese proti Iráku byla také vedena mimo rozhodnutí NATO a dokonce znamenala od jeho vlivných členů projevy nesouhlasu. V těchto případech byl však již zaznamenán posun americké administrativy pod republikánským vlivem do oblasti mimo zákon - opomenutím principů mezinárodního práva a funkčního postavení OSN. Kupodivu, ale zcela zákonitě přispěchaly na pomoc "nové " evropské země, pokud bychom neprávem opomenuli Velkou Británii. I zde stojí za zmínku trochu zvláštní český postoj. Prezident Havel (týden před ukončením mandátu) osobně pod vlivem náměstka ministra zahraničních věcí Vondry se ke stanovisku postkomunistických zemí osobně připojil, ale česká vláda pokládala za nutné se od tohoto soukromého postoje dosluhujícího prezidenta distancovat.

NATO však nyní slouží ne jako orgán pro společná rozhodnutí, ale spíše jako servisní organizace nastupující po akcích USA. (Jugoslávie, Afghánistán, Irák, ale pravděpodobně i jiná teritoria, Afriku nevyjímaje).

Situace současného světa se velice rychle mění. V Asii, kde spolupráce Ruska, Číny, Indie, Pákistánu dostává organizační charakter, ale i jednoznačná tendence Latinské Ameriky, která se odklání od současné americké administrativy i různorodost názorů v samotné Evropě, nutí k zaujmutí nových postojů. To by mělo být předmětem dalšího rozboru. Stručně řečeno jsme opět před rozhodnutím. Buď se vrátíme k řešení celospolečenských problémů a budeme hledat cestu spolupráce, nebo k již vyžilé teorii vítěze a unilaterální mocenské kapacitě velmoci.

Pokud mám vyjádřit svůj názor, byl by to projev neprofesionality a nakonec svými důsledky i hlubokého antiamerikanismu. V tomto stádiu se proto zahraničně politické otázky USA stávají stále více i vnitropolitickou problematikou USA, volající po vlastním přehodnocení.

Současná tendence, alespoň po běžném prostudování nové "Národní bezpečnostní strategie USA" vydané v březnu 2006 tomu však velmi nenasvědčuje. Silové prvky a spoléhání se předně na vlastní síly v tomto dokumentu převažují. Hloubkový rozbor celosvětových trendů, vyžadující tomu odpovídající rozsah spolupráce, chybí.

Chybí.