Islám jako ideologická zbraň v rukou Západu

25. 1. 2007 / Daniel Veselý

Indoktrinace a potřeba šíření posvátných hodnot demokracie musely s kolapsem SSSR, druhdy představitele zla, nalézt nového nepřítele coby gnostický protiklad, aby vynikly západní hodnoty v úměře s barbarstvím, které nyní představuje islám. Střet civilizací, jehož duchovním otcem je Samuel Huntington, který je mezi zastánci civilizačních výdobytků západních demokracií hluboce ctěn podobně jako Milton Friedman propagátory nadřazenosti neoliberální ekonomiky, se stal nyní potřebným ideologickým šidítkem. Dnes se řeší problém námi tolerovaných muslimů, kteří po milionech vychutnávají plody západní velkodušnosti a otevřenosti. Zatímco my se je snažíme pochopit a asimilovat jako Borgové, oni stále zůstávají ponořeni po pás ve svém "barbarství" a nedochůdnosti.

Tolik proklamovaný protiklad civilizace dobra a semeniště nenávisti, iracionální zběsilosti, zosobněné náboženstvím svaté války, se mi zdá být pouze účelovým nástrojem, kterak před světem skrýt neutuchající touhu vlastnit a ovládat malé, avšak neomezeně mocné politické a ekonomické elity euroatlantické civilizace.

Existuje mnoho pádných důvodů pro obhajobu tohoto tvrzení. Historické i stávající činy naší civilizace jsou dodnes chápány mimo rámec objektivního hodnocení (pro vyznavače západních výdobytků malé srovnání -- marxistické vnímání světa a věd je také zkreslující jako pohled západního vidění vlastních skutků a činů těch neprivilegovaných).

Mnoho částečně promlčených zločinů, které dosahují nestravitelných proporcí, bylo spácháno právě onou proklamovanou západní civilizací pod standartou vysoké mravní zodpovědnosti a tušených ideálů. Těžko odhadnout, zda pachatelé zvěrstev na lidském pokolení opravdu jednali zaštítěni hluboce procítěným patosem a vizemi spravedlnosti, nebo jen z nejnižších hrabivých pudů. Islám vždy nebyl naším nepřítelem, jak by se mohlo dnes zdát; kolikrát hrály a hrají muslimské země, přesněji vlády, za pomoci represivních aparátů těchto států, proti vůli vlastního obyvatelstva i proti nim samotným. Tehdy nebylo namítáno, že věrouka těchto zemí nehraje při páchání závažných zločinů ani druhé housle; šlo a jde o čistý kalkul několika vyvolených patricijů na úkor drtivého počtu plebejců.

Pakliže liberální média hovoří, aniž by vzbouřila pohoršení občanstva, o islámském terorismu jako o "třetí světové válce" namířené proti kladným hrdinům, tedy nám, nikdy se nezmíní o naší záslužné roli při tvoření tohoto fenoménu zla. Naopak - i pozornost bystrého jedince bývá zaměřována z účelových pohnutek jinam.

Al-Káida, světový strašák moderní doby, by jistě nenabyl tak sofistikované podoby a síly, tak rakovinného rozšíření, jak je tomu nyní, kdyby neexistoval plán amerického prezidenta Cartera a jeho vlády - tzv. Afghan Trap (Afgánská past). Jeho podstatou bylo vytvoření armády mudžahedínů, kteří byli shromážděni ze všech koutů muslimského světa i z Indie a Číny, aby byli vycvičeni, vyzbrojeni a placeni americkým daňovým poplatníkem a aby pustili Sovětskému svazu, ještě před jeho agresí do Afghánistánu koncem 70. let, pořádně žilou.

Tvrdé jádro těchto religiózních bojovníků vytvořilo nám tak familiárně známou Al-Káidu. Pozornost západních politiků a byznysmenů byla po stáhnutí sovětských vojsk soustředěna právě na Afghánistán, ježto byl a je důležitým strategickým bodem v ropných fantazií západního politického a ekonomického molochu. Nikdo hlasitě neprotestoval a snad patrně cíleně nezveřejnil fakt o tom, že USA svého času protežovaly tolik proklínaný Talibán proti Severní alianci, neméně brutální organizaci, aby tomu později bylo naopak.

Globální tržní systém, zosobňující imperiální chtíč zejména Spojených států, se snaží dostat k rozsáhlým ropným nalezištím ve střední Asii navzdory nesouhlasnému mručení Ruska a Číny, což by potenciálně mohlo znamenat smrtelnou hrozbu pro celý svět.

Dalším ozbrojeným hnutím vzniknuvším v reakci na západní agresi je Hizballáh, jenž povstal z trosek Izraelem rozbombardovaného Bejrútu a nenávisti v roce 1982 a může patrně opsat šablonu, ve které ničení, zabíjení a útlak rovná se založení radikální a teroristické organizace. Kupodivu jako i další "smrtelně nebezpečná" hnutí zformovaná coby reakce na US/izraelskou válečnou mašinérii (Hamás - po vypuknutí spontánní rezistence proti izraelské okupaci palestinského životního prostoru v roce 1987, Brigáda Mučedníků od Al-Aksá - po výbuchu druhé intifády v roce 2000, frustraci z kolapsu Dohod z Osla a zvýšeném záboru palestinské půdy).

Džihádem je mimo teroristické akce rovněž míněna výchova a starost o děti, jak se v souvislosti se sebevraždou babičky-atentátnice zmiňují palestinské ženy, které kategoricky odsuzují násilnou formu džihádu.

Během bosenské války byli Západem podporováni muslimští fanatici v bojích proti srbskému vojsku i civilní populaci, kteří byli k tomuto účelu draftováni ze Středního východu, aby podnikali zabijácké výpravy ze Srebrenice. Ano, z té Srebrenice, z které západní propaganda vyrobila balkánskou Osvětim, plivajíc tak na památku zavražděných muslimů.

Teroristická muslimská guerilla UCK-KLA byla v předvečer bombardování Srbska NATO vyškrtnuta ze seznamu CIA, na kterém po dlouhou dobu figurovala. Vyšetřování britského parlamentu a OBSE přineslo před několika lety zprávu o tom, že kvóta nutná k tomu, aby bylo provedeno rozsáhlé bombardování Srbska v roce 1999, činila 2000 mrtvých, z kterých bylo UCK-KLA pozabíjeno 1500 (převážně civilistů). Zbytek měla na starosti srbská vojska, která opětovala útoky vyprovokované UCK-KLA.

Ve stejném roce vrcholila čtvrt století trvající genocida v bývalé portugalské kolonii ve Východním Timoru, přičemž se jedná o jedno z nejostudnějších zvěrstev, spáchané západními státy, především USA, Velkou Británií, ale i Austrálií a Japonskem, kdy tyto země poskytovaly zásilky zbraní v řádech miliard dolarů, diplomatickou imunitu a logistickou podporu největší muslimské zemi na světě - Indonésii. Ve Východním Timoru bylo zlikvidováno 200 000 lidí, tedy třetina všech obyvatel; procentuálně se jedná o zločin prvního ranku, srovnatelný s holocaustem.

Na sklonku 90. let bylo Turecko zahlceno dodávkami amerických zbraní (ochotně zaslanými Ankaře Clintonovou administrativou), které byly s jejím přímým souhlasem použity proti kurdské populaci ve středním a východním Turecku. Výsledek? 30 000 mrtvých, 3500 vypleněných vesnic a osad, na dva až tři miliony zubožených uprchlíků.

Západní společenství nehnulo ani brvou, když turecká armáda provedla invazi na Kypr v polovině 70. let a zabila dva tisíce lidí. Marocká ilegální okupace Západní Sahary, trvající desítky let, také nikoho nepobuřuje - vždyť se jedná o přátelskou zemi.

Ani režim, panující dlouhá léta v Saúdské Arábii, není na obtíž. Proč také, když ropa teče a transakce klapají? Přitom si v krutosti nezadá s talibanskou oligarchií; divoký odsun statisíců Jemenců nehraje žádnou roli, veřejné popravy a středověké mučící techniky rovněž.

Výčet je dlouhý a mohl bych pokračovat dál, avšak z tezí, jež jsem představil, je zřejmé, že něco jako globální hrozba islámského fundamentalismu možná platí, avšak především za okolností, kdy slouží jako milosrdná zástěna pro páchání závažnějších zločinů státním terorismem.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 30.12. 2016