Radko Kubičko: (...) Dnes se budeme věnovat obecnějším úvahám na téma práce novináře. A po slíbených příspěvcích Alexandra Mitrofanova a Martina Komárka zavoláme našemu občasnému spolupracovníkovi Janu Čulíkovi, který je často sžíravým kritikem práce českých novinářů. Říká o nich mimo jiné následující:

Jan Čulík: Zajímavou otázkou je, co člověk má dělat, když politické strany vyvíjejí politický nátlak na média. Já si myslím, že v tomto případě člověk, který má určitou aspoň minimální míru sebeúcty a profesionality, pro takové noviny musí přestat pracovat.

(...)

Radko Kubičko: Pane Čulíku, jaký je váš názor na práci novináře ve světle toho, o čem tady mluvili Alexander Mitrofanov a Martin Komárek? Jaké by tedy mělo být postavení novináře ve společnosti a jaký by měl mít vztah s politiky a s politikou?

Jan Čulík: Já se strašně omlouvám. Doufám, že to, co budu říkat, není urážlivé, ale mě výroky pana Komárka zejména opravdu šokovaly. Protože, jestli třeba říká: Někdy mám dokonce dojem, musíme rozlišovat mezi komentáři a zpravodajstvím. Nikdy nemohu připustit, že mohou někoho poškodit komentáře, protože komentáře jsou názory.

Radko Kubičko: Ano, tak to jsme slyšeli. Jaký máte názor?

Jan Čulík: Co to je? Jako to je prostě, to znamená, že, když komentář napíše něco nepravdivého nebo sprostého, tak to jakože člověka nemůže poškodit, protože člověk na to má názor? Existují přece určité prostě hodnoty nebo určitá morální měřítka. Já nechápu, že pan Komárek tomuhle nerozumí. A druhá věc je, ještě bych chtěl ocitovat jednu věc, která mě tedy u pana Komárka naprosto tedy uzemnila, jestli aspoň z toho britského hlediska, on tady říkal: Pokud jsem liberál, a nějaká strana přichází s principem rovné daně, podpory úspěchu a snižování daní, tak je to v souladu s mým přesvědčením, že tato strana dělá pro zemi lépe a tak budu psát já pro ni, konec citátu. Tedy to je absolutní zpotvoření jakéhokoliv novinářského principu, základním novinářským principem prostě musí být, že ať říká kdokoliv, cokoliv, tak já jako novinář v tom musím ve veřejném zájmu hledat díry. Já se nemohu na základě toho, jaké já mám aspirace nebo názory, přimknout k té či oné politické ideologii.

Radko Kubičko: A nemůžete, počkejte, pane Čulíku a nemůže to udělat tedy ani novinář, který pracuje v názorově vyhraněných novinách, třeba pravicových a levicových?

Jan Čulík: Já si myslím, že to je potom propaganda a samozřejmě ve svobodné společnosti si každý může dělat, co chce, ale prosím vás, uvědomte si, jako já nevím, jak ten princip vůbec funguje? Jako to znamená, když někdo má apriori nějaké přesvědčení, tak přizpůsobuje tomu přesvědčení realitu? Já tomu prostě nerozumím. A já tuhle tu věc neznám.

Radko Kubičko: Pan Mitrofanov například právě o tom mluvil, že někteří novináři se přimkli třeba k liberální ideologii, třeba na začátku devadesátých let a podporovali tehdy pravicové strany, takže vy tady toto jednoznačně odsuzujete?

Jan Čulík: Já si myslím, že to vůbec není věc novinářská, ten člověk není novinář, kdo něco takového dělá, je to prostě propagandista.

Radko Kubičko: Dobře, ale pan Komárek také mluvil o tom, že některé noviny třeba i na Západě jasně vyjadřují svoje stanoviska a dokonce radí občanům, koho třeba mají volit ve volbách. O tom mluvil na konci svého příspěvku.

Jan Čulík: Děje se to velmi málo. Jak víte, na Západě došlo k takovému vývoji, na začátku dvacátého století bývaly noviny, které nepokrytě podporovaly ideologii nebo nějakou politickou stranu, tohle všechno přestalo existovat, protože prostě lidi to nečtou, lidé to nekupují. Proč by měli lidé kupovat noviny, které nepokrytě prostě apriorně, aniž by zkoumaly skutečnost, podporují nějakou politickou ideologii? Je to pro mě absolutně nepochopitelné. Samozřejmě, že jsou noviny, třeba britský Daily Telegraph, které mají prostě určité konzervativní východisko, ale i ty noviny kritizují šéfa té konzervativní strany, prostě proto, že novinářský princip je zpochybňovat všechno.