Jen pro oživení paměti. Neblahá role NSR při rozpadu Jugoslávie, která unilaterálně uznala Slovinsko a Chorvatsko za podmínek, které advokovaly vojenský střet i proti odpovědnému postoji USA a EU, kdy s berličkou na pomoc přispěchal pouze Vatikán a pres. Havel. V této souvislosti se NSR podařilo eliminovat NATO a to i přes článek 4 Washingtonské smlouvy, který zavazuje ke společné konzultaci. Prostě NATO se NSR nehodilo a tak bylo věcně odepsáno. Oživeno však bylo opět NSR, ještě ani ne v souvislosti s Jugoslávií, ale iniciativou o jeho rozšíření (tehdy o 5 států) a tímto způsobem podstatně a nepochybně byla negativně změněna politická atmosféra v Evropě. To se nepozdávalo nejen Rusku, ale hlavě Spojeným Státům, které již tehdy sledovaly globální nadhled, a v něm předně svoji vlastní bezpečnost. I nová rizika a jejích čelení nepotřebovaly ani tolik NATO jako dobré a důvěrné vztahy s Ruskem. Tyto okolnosti, o kterých snad již není se třeba rozepisovat (Walesa, Havel, ale bohužel i naše rodačka Madlein) přispěli ke změně. Ve svých důsledcích cenu platil lid bývalé Jugoslávie ale dne 11.9.01 i Američané. To je s odstupem historizující pohled a k roli NATO v Jugoslávii není třeba mnoho dodávat, snad jen to, že k přehodnocování svých dřívějších postojů přistoupil i Henry Kissinger.

Vojenské akce v Jugoslávii mají však i jinou stránku, která se týká NATO a jeho samotné funkce a nakonec i podstaty. USA si v praxi uvědomily, že společenství není schopno plnit svoji roli diplomatickou k předejití konfliktům (o což se USA v prvém stadiu velmi snažily), ale ani vojenskou, vzhledem ke své nefunkční kapacitě. To již není jen teoretická úvaha, ale vznikla i celá "revoluční" škola, která si naivně dávala za cíl dohnat ten 15ti letý "gap" ve výzbroji. Stálo by to mnoho peněz, takže rovnoměrnost vojenské způsobilosti je nereálná. Jak uvedu níže, existují i jiné návrhy jak tento problém překonat, ale ten je ještě více nesmyslný, protože pomíjí zcela zájem USA.

K pochopení samitu NATO v Praze, jeho smyslu a nakonec i operativních možností či limitů je třeba si uvědomit několik základních premis.

Předně si USA až po 11. 9. (bohužel) uvědomily, že jsou nejméně bezpečnou zemí a ke své obraně, či raději sebezáchraně mohou operativně disponovat jen znovuoživením celoevropského bezpečnostního prostředí a vytvořit podmínky důvěry s faktory, které tuto bezpečnost mohou spoluvytvářet. Je logické, že to není NATO, s ním se mnoho nepočítá (Jugoslávie, Afganistán) a proto také otázka dalšího rozšiřování není podstatná co do počtu i geografie. Samozřejmě se již nejedná "o postupné rozšiřování záruk demokracie" jak nám byla prodávána prvá vlna rozšíření. Otázka se stala nezajímavou a to i pro Rusko. To má také své bezpečnostní zájmy, které se nyní neliší mnoho od amerických a podařilo se mu je ošetřit formálně pod hlavičkou svého smluvního vstupu do NATO, ale hlavně a o tom dnes již není třeba pochybovat bilaterální vazbou na USA Proto i cesta Putina do Prahy by byla zbytečnou a není třeba neúčasti dávat nějaký jiný význam

Přesto je užitečné si uvědomit co je obsahem společné Rady NATO - Rusko, která byla ustavena v květnu 02. Nechce se mi jednotlivé body vypočítávat, protože je všeobsažná. To znamená, že není závažnější bezpečnostní oblasti, kterou by nepokrývala. Svým obsahem smlouvy se Rusko stalo platným členem a svoji kapacitou po USA druhým rozhodujícím. Úsměvným se proto stal "čecháčkovský" argument, že Rusko nemá veto. Co podstatného by to veto mělo obsahovat nikdo neřekl. Samotné rozšíření tím není. Zastaralým či zakyslým ideologům, kteří se dnes pomalu posouvají do posice anti-amerikanistů (oni v ni již jednou byli - ve věci rozšiřování NATO) se to nemusí líbit, ale tentokráte, po lekci USA 11. 9. 2001 tím již nic nenadělají. Ale přesto všimněme si některých postojů.

Opět se v létě v "iniciativním" Německu sešli různí "experti", aby vyjádřili své názory a obavy. Jsme-li v zajetí ideologie, která má své dogmatické vazby, stáváme se omezenými a těžko reagujícími na skutečný vývoj a tudíž i potřeby. V zahraniční politice zpravidla s nedozírnými důsledky.

Dřívější polský ministr zahraničí Bronislaw Geremek, dřívější předseda vojenského výboru NATO Němec Klaus Nauman a další si uvědomují, že v Praze půjde o záchranu NATO či jak říkají "to be or not to be". Vědí, že NATO není vojensky relevantní dnes, ani pro příští krize a Američané musí v Praze dát odpověď jestli NATO chtějí nebo ne. Situaci vidí přímočaře. Za současného stavu NATO končí, což je "pohroma pro Evropu i americké národní zájmy". Řešení mají jedno přeměnit v Praze NATO v globální organizaci a k tomu potřebují maličkost: Američané jim musí předat svoji vojenskou technologii jako podmínku nove "konsolidace". Dobře si všimli, že USA vše mohou řešit sami a nebo s některými vybranými spojenci na základě jejich kapacity a vůle. Což vede, a to je velmi zajímavý postřeh, ke snaze vytvořit si bilaterální vazbu na Washington v bezpečnostní oblasti jednotlivými členy NATO a tím ale ohrozit samotnou podstatu organizace. Nabízí svoji kapacitu, protože Američané na vše nestačí. Rusko jako americký spojenec je nenapadlo. Svůj mandát mají v kulturní identitě a západní civilizaci. Jedná se o zoufalé nepochopení současné situace v Evropě i světě. I když v této souvislosti jeden pochopil jak se dostala česká jednotka do Kuvajtu k plné disposici velení USA bez souhlasu mechanizmu mezinárodního společenství OSN. Jinými slovy v duchu tohoto článku česká jednotka podkopává soudržnost NATO. O tom jakou má vazbu na Radu Bezpečnosti OSN se nikdo ani neptá.

Je politování hodné, že uvedená předzvěst konce NATO není spojována s novým bezpečnostním prostředím, které zvláště po dohodě NATO - Rusko umožňuje transformaci a vytváří pocit bezpečí na základě této spolupráce, jedinou cestu ze smrtelných křečí se snaží nalézt v předání sofistikované americké výzbroje ostatním členům NATO. Dle autorů těchto doporučení se mi však pozdává, že obhospodařovat tuto výzbroj by byla schopna snad jen NSR. Můžeme být však klidni. Američané nikomu nic nepředají.

V žádném případě není bez zajímavosti ani reakce našich představitelů a komentátorů na novou situaci. Všeobecně má obdobné tendence i když se překvapivě objevují nové, reálné přístupy.