|
2. 2. 2007
Boj o lidská práva není bulvár, ale vysoce smysluplná činnostŠkoda, že Britské listy věnují pozornost pouze bulvární zprávě Observeru -- a ne podstatě toho, o čem Luzius Wildhaber v několika svých interview nedávno mluvil. Úzký výběr zdrojů neomlouvá, zvláště ne v tak důležité oblasti, jakou jsou lidská a politická práva, píše Vladimír Rott. Přikládám tedy překlad přehledu interview Luzia Wildhabera se Swissinfo / NZZ, kde tato epizoda neměla místo. V o něco obsáhlejších interview jak s NZZ tak s Tages-Anzeiger se L.W. sice zmínil o těžké otravě v Rusku, která ho málem stála život, ale "jenom" na okraji. Jakkoliv to patří k folklóru nových členů, nebylo ani to že o vlásek ušel smrti, důležitější než jako ilustrace podmínek, vskutku poměrně tvrdých, panujících v jistých zemích Rady Evropy a propastných rozdílů mezi lidmi čítajícími 800 milionů. |
|
Malé krůčky, bez ustáníPodstata činnosti lidí jako L.W. je zcela jiná -- snaha o malé, ale velmi důležité a konsekventní, krůčky k lepšímu právnímu řádu i v těch méně vyvinutých zemích Evropy. A v jeho činnosti bude samozřejmě na stejně vysoké úrovni pokračovat jeho nástupce -- Švýcar Giorgio Malinverni.Propasti a jak je překlenout, někde se to učí od mládíSamozřejmě, míra nespravedlnosti je stále víc než různá a přiblížit těm zaostalým vysoký standart práva některých členů se může zdát být práce Sisyfova. Záleží ale na pohledu -- pokud se díváte z jedné strany, divíte se, že lidé oněch jistých zemí se o svá práva nezasazují, nebo stále ještě nevědí jak. Pohledem jiné tradice je, že něco, co se nazývá právo, je jen dalším z toho, co nemá žádný obsah, nebo ne nic jiného než pustá zvůle. Překlenout tuto propast je právě ono smysluplné angažmá, kterému se ve Švýcarsku od mládí učíme. A jedním z hlavních cílů naší švýcarské zahraniční politiky je přispět k vývoji práva ve světě. Samozřejmě ale Švýcarsko své představy nikomu nevnucuje. Spoléhá se na lidi v postižených zemích, na jejich schopnosti, odvahu, touhu po znalostech a změnách k lepšímu. Pokud chceme, bude i nám líp. Pro nás v Česku je důležité, že k oněm zaostalým zemím stále ještě patří i právě naše Česko. Ale dá se předpokládat, že pokud se my v Česku začneme pořádně snažit, tak se ještě za našeho života dožijeme právního systému hodného toho jména. Stejně tak se ale dá předpokládat, že pokud se snažit nezačneme tak ne, míní Vladimír Rott.
Interview s Luziem WildhaberemŠvýcarský soudce Luzius Wildhaber má před sebou ještě kus práce než odejde z předsednictví Evropského soudu pro lidská práva Wildhaber, který odchází po 16 letech služby, hovoří se Swissinfo o svých úspěších u Soudu, o výzvách které je doprovázejí, a o tom jak se během těch let tato organizace změnila. Soud, sídlící ve francouzském městě Štrasburku, má za úkol chránit politická a občanská práva evropských občanů. Wildhaber Soud opouští 19. ledna 2007, den po svých 70. narozeninách.
Jedno dobré rčení praví že lidská práva jsou nedělitelná. To nejen zní dobře, ale je zásadně správné. K tomu aby nějaký stát byl svobodný a demokratický potřebuje celou řadu podmínek. U Soudu máme případy, kdy lidé "zmizeli" nebo byli krutě mučeni. U jiných případů diskutujeme o tom, jestli pětiletá délka procesu je přílišná nebo ne. Samozřejmě je velký rozdíl v tom jestli se jedná o otázku života či smrti, nebo jestli jde o procedurální korektnost. Bylo by velmi bezcitné, vykládat rovnost lidských práv tak, že všechna mají tu samou váhu.
To nemohu a ani nechci říci. Rada Evropy má 46 členů -- pro jednu zem je jistá otázka explozivní, pro jinou ale je to něco jiného. Například v Turecku je to případ vůdce Kurdské dělnické strany Öcalana nebo zákaz závojů na lékařské fakultě Istanbulské univerzity.
Soudil a projednával jsem jsem stovky, ne-li tisíce, případů ze Švýcarska. Jedná se o procedurální korektnost a nezávislost soudů, často ale také o svobodu projevu a tisku.
Od pádu železné opony v roce 1989 se k Radě Evropy připojilo celkem 21 středo- a východoevropských zemí. Některé z nich mají početné obyvatelstvo a některé neznají tradici nezávislých soudů. A protože důvěra v místní soudy je spíše nízká, tak se lidé obracejí na nás. Jsme Evropským soudem pro 800 milionů obyvatelů. Dvě třetiny případů přichází ze střední a východní Evropy, a sedm až osm procent z Turecka. Případů ze západní Evropy je pod třicet procent, ale jejich počet také stoupá. Po dlouhá léta byl náš rozpočet příliš nízký na to, abychom mohli projednávat všechny tyto případy jak se patří. A rutinu by přece měly být schopny projednávat soudy členských zemí.
Většinou je spolupráce dobrá, ale jsou případy s kterými jsou problémy. My vynášíme zjišťovací rozsudky, to znamená prohlásíme že v případě XY byla porušena jistá zásada Úmluvy. A pak jsou země povinny přednést výboru ministrů Rady Evropy jak ve věci zjednaly nápravu.
Některá rozhodnutí skutečně uvádějí vlády do rozpaků, nebo jim vadí. Žádná zem neslyší ráda, že někoho mučila nebo že je zodpovědná za to že někdo "zmizel". Možná pak prohlašují že jsme politickým soudem. Ale my si myslíme že nejsme. Každopádně se nehodláme nechat ovlivnit jakoukoliv vládou.
Některé případy skutečně vedly ke změně evropského práva. Ale není dobře možné dosáhnout lidských práv jen pouhým podpisem nebo ratifikací nějaké úmluvy. Lidská práva, stejně jako demokracie, znamenají že na nich neustále pracujete a diskutujete o nich. Teď například probíhá diskuse o teroristickém ohrožení, což ukazuje jak se situace mění. Zákonodárství o lidských právech se musí neustále upravovat.
Tato záležitost bude určitě zatěžovat a ovlivňovat agendu Soudu pro lidská práva ještě tak dalších pět, deset let. Vlády musejí chránit své občany. To lidé očekávají jako samozřejmost. Ale stejně důležité je, jak lidi chránit -- jestli se tím svobodný a otevřený stát sám sebe podvede, jestli země která chce být svobodná a otevřená musí přijmout určitá rizika protože jinak by musela prodat svou vlastní duši. Zdroj v němčině: ZDE Překlad připravil Vladimír Rott. |
