Pan Cvek by měl přestat hledat trojského koně, kde již není

31. 1. 2007 / Daniel Veselý

Reakce na článek pana Cveka "Jsem spíše PRO americkou základnu".

Pan Cvek je realistou, jak dokazuje jeho pondělní článek, kde spíše než Evropskou unii považuje Spojené státy za mocnou záštitu bezpečnosti a dokazuje to historickým exkurzem. Autor v textu uvádí, že USA za posledních 100 let ve světové politice něco znamenají a že Evropa by si neměla na nic stěžovat.

Domnívám se, že mnoho z nás žije stále v iluzi stalinistické hrozby, jako by snad nějaká existovala. Strašák je však mrtev a my čelíme neomezené aroganci a monumentální destrukci nejmilitarističtějšího impéria známých dějin. Přijetím "washingtonského protokolu" v podobě radarové stanice budeme součástí celku, který je ohrožen alarmujícím nebezpečím, pro jaký nemají dějiny precedent.

A to navzdory četným studiím z Pentagonu, které varují, že možnost opakování tragédie formátu 11.9. 01 či tragédie mnohem ničivější je v blízké budoucnosti o 50% pravděpodobnější, než tomu bylo před vyhlášením "války proti terorismu". A nyní trocha historického kontextu.

Předválečný "appeasement" Západu proti třetí říši spočíval ve skutečnosti v čilém obchodu s Hitlerem, včetně dodávek zbrojního materiálu, neboť bolševická diktatura představovala pro západní země z ideologických pohnutek rasově i ideově naprosto nepřijatelného partnera.

Jak demonstroval britský dokument uvedený před několika lety na televizním okruhu Spektrum, některé americké a britské banky kšeftovaly s Hitlerem v pohnutém okamžiku Churchillových slz a potu, kdy byl demokratický svět v nejzávažnějším ohrožení.

Ano, Evropa je vděčná za americkou pomoc během 2. světové války i po ní, za nukleární křídlo, stejně tak za přijetí Marshallova plánu. Spojené státy se po 2. světové válce vynořily jako největší velmoc, mající kontrolu nad 50% světového bohatství. Nutno říct, že se světová supervelmoc hodlala porvat s každým, kdo by její strategické úmysly ohrožoval, nehledě na pošlapávání lidských práv. Velkorysý plán americké vlády, jenž měl postavit na nohy zdecimovanou evropskou ekonomiku a vymezit hráz proti Stalinově tyranii, například Francii a Nizozemí částečně využily na potírání populárního odporu v jejich koloniích v jihovýchodní Asii.

Marshallův plán netkvěl přímo v altruistickém osvícení, ale v podloží pro budoucí investice amerických korporací v rámci expanze impéria a další ekonomickou expanzi do zámoří, kde nebyly US zájmy prosazovány zrovna v rukavičkách.

Okupaci Západního Německa, kde bylo postupně nasazeno 200 000 amerických vojáků, lze snad s trochou empatie nazvat benigní, i když v 80. letech proti rozmístění Reaganových jaderných hlavic v NSR protestoval sám budoucí generální tajemník NATO lord Robertson s tím, že tento krok nevede vstříc jadernému smíru.

Faktem zůstává, že to byl Sovětský svaz, který nestačil a pokulhával v horečném zbrojení za Spojenými státy, jak bylo vidno před i během tzv. kubánské krize, kdy SSSR dovážel na Kubu vojenský materiál, včetně nukleárního, neboť spatřoval přirozenou hrozbu v aktivovaných jaderných hlavicích v Turecku nedaleko svých hranic. Z odtajněných materiálů Kennedyho administrativy vyplývá, že USA měly jaderné hlavice aktivované a namířené proti SSSR i v jiných zemích, a to navzdory skutečnosti, že na Kubě nebyly nukleární hlavice nikdy aktivovány.


Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 30.12. 2016