Je těžké předvídat, jaký otisk Pan Ki-mun v mezinárodních vztazích po sobě zanechá. Předchází jej pověst muže kompromisů. Však také u příležitosti složení slibu generálního tajemníka prohlásil, že se bude snažit "jednat jako harmonizátor a stavitel mostů". Z těchto indicií se ale dají odvodit protikladné závěry: "bude aktivně urovnávat konflikty" versus "bude pasivně reagovat na vzniklou situaci".

Ve zmíněném vystoupení nový generální tajemník OSN charakterizoval také konkrétní úkoly, které před sebou vidí. Vedle cíle upevnit tři pilíře OSN -- bezpečnost, rozvoj a lidská práva -- zdůraznil potřebu obnovy důvěry v sekretariát OSN, zvýšení jeho "etického standardu, profesionalismu a odpovědnosti". Na první tiskové konferenci ve funkci generálního tajemníka 2. ledna připomněl i Cíle milénia.

podrobnosti k Cílům milénia ZDE

Protože první otázka, kterou dostal, se týkala trestu smrti pro bývalého iráckého prezidenta Saddáma Husajna, připojil důraz na suverenitu států a úkol upevňovat roli "mezinárodní humanitárního práva". Zdůraznil i závazky OSN od Darfuru po Střední východ, Libanon, Írán, Irák, Severní Koreu a podobně.

Posílit důvěryhodnost sekretariátu OSN je nesporně důležitý úkol po korupčních skandálech, které OSN zasáhly v uplynulých letech. Ovšem mnohem obtížnější poslání čeká Pan Ki-muna v obsahové agendě. A nejen proto, že nastupuje na místo Kofiho Annana, který se vypracoval ve velmi výraznou postavu světové diplomacie a jehož autorita sahala za rámec formálních pravomocí, přidělených mu Chartou OSN.

Na první pohled se zdá jako paradox, že růst osobní autority bývalého generálního tajemníka OSN spadá do doby, kdy se hovoří o krizi OSN. Tu lze datovat od konce 90. let minulého století. Tehdy se ještě mluvilo o potřebě reformy OSN a dokončovaly se nové návrhy na změnu jeho struktury. Ovšem dramaticky klesala důvěra v to, že se reformu podaří prosadit. Nepodařilo se. Navíc se od roku 1999 začalo mluvit o selhání OSN. Zpravidla se tím myslí neschopnost OSN zasáhnout na bojištích v bývalé Jugoslávii, konkrétně dát mandát NATO k bombardování Jugoslávie. Obdobně se hovořilo o selhání OSN v roce 2003, kdy se nepodpořilo získat podporu Rady bezpečnosti pro intervenci USA a jeho spojenců proti Iráku.

Může být i naopak: selhání OSN bylo v tom, že nedokázalo zabránit NATO v bombardování Jugoslávie a Spojeným státům ve válce proti Iráku.

Toto pojetí se může zdát v rozporu s obecně uznávaným názorem. Stačí ale nahlédnout do knih, jako je Brzezinského Volba: globální nadvláda nebo globální vedení, Kissingerova kniha Potřebuje Amerika zahraniční politiku? či Buchannanova Smrt západu, které byly přeloženy i do češtiny. Tyto jinak velice odlišné autory spojuje jedno: zásadní odsouzení bombardování Jugoslávie. Mezi odbornou veřejností USA roste též kritika americké intervence v Iráku.

Období od konce 90. let je dobou změny přístupu zahraniční politiky USA ke světu, přesněji k výkonu role hegemona, kterým Spojené státy jsou. Dá se říci, že ve Washingtonu tehdy převládlo přesvědčení, že hegemon nemusí respektovat dané mezinárodní právo, že je má přetvářet -- a v přechodném období mezinárodní právo nahradí vztahy k hegemonovi. Symbolicky se dá říci, že nejsou důležité mezinárodní organizace, jako je OSN či v případě intervence v Iráku NATO, ale ad hoc vytvořené aliance ochotných. Takto se zrodila dnešní krize důvěry v OSN, které se Kofi Annan vzepřel.

Vypadá to, že tato krize OSN byla založena již Chartou OSN. Ta přidělila pěti stálým členům Rady bezpečnosti právo veta - možnost zablokovat jakékoliv rozhodnutí tohoto orgánu, který by měl bdít nad zachováním míru ve světě. Toto právo vlastně představuje předem danou imunitu pro pět států při jakékoliv jejich aktivitě. Z toho někteří autoři dovozují, že reforma OSN by měla zrušit právo veta.

Jenže úkol je mnohem složitější. OSN ve své nedokonalosti odráží nesmírně důležité zákonitosti současného světa. Žádným hlasováním ve Valném shromáždění či v Radě bezpečnosti OSN nelze změnit fakt, že Spojené státy jsou bezkonkurenčně silnou supervelmocí, že válka proti Rusku by znamenala smrtelné riziko pro každého, že vojenský útok proti ostatním stálým členům Rady bezpečnosti by destabilizoval svět. OSN je nedokonalý nástroj pro ochranu míru před svévolí velmocí. Je ale i místem, kde se velmoci dohadují. Třeba poté, kdy jejich unitární snahy v rozporu s mezinárodním právem selžou.

OSN má velké problémy, protože je to nedokonalá organizace v nedokonalém světě. Je to ale nenahraditelná organizace. Situace ve Spojených státech naznačuje, že OSN má před sebou několik let růstu svého významu. Pan Ki-mun bude u toho.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom