Na jaře roku 2005 nás, autory tohoto článku, požádala Trojstranná komise, abychom napsali zprávu o Rusku a o jeho vzájemným vztazích s trojstrannou zónou (Trilaterálou: USA -- Evropa -- Asie). Poslední taková zpráva byla předložena v roce 1995, a od té doby se přece jenom mnohé změnilo. Trojstranná komise, která vznikla v roce 1973, čítá kolem 400 členů ze Severní Ameriky, Evropy a Asijsko-tichooceánského regionu (především z Japonska a Jižní Koreje). K jejím členům patří přední politici, podnikatelé a lidé, kteří se podílejí na utváření veřejného mínění. Naše zpráva byl projednána na každoroční konferenci v Tokiu v dubnu 2006 a publikována v červnu pod názvem Hledání společného jazyka s Ruskem - další stadium.

Trilaterála: Engaging With Russia PDF

Autoři, kteří představují pochopitelně Japonsko, Velkou Británii a Spojené státy americké, pobývali v Rusku v různých epochách, pracovali v různé době ve vládách svých zemí, ale nyní využívají všechny přednosti nezávislosti na státní službě. Při psaní zprávy jsme se setkali s řadou těžkostí. Podaří se nám spojit úsilí, abychom vytvořili v tak složité otázce jednotnou pozici, která by nebyla určována výlučně národními nebo regionálními zájmy. Po všestranných konzultacích a společné návštěvě v Moskvě jsme se vcelku snadno dohodli na všech podrobnostech zprávy.

Ještě těžším úkolem pro každého cizího pozorovatele, který píše o Rusku, je zachování objektivity a nezaujatosti. Jestliže chceme naplnit smysl našich vzájemných vztahů v 21. století, nesmíme se hodnotit navzájem, jak to řekl prezident RF Vladimír Putin "prizmatem uplynulých předsudků." To neznamená, že budeme zavírat oči nad vším uplynulým, protože obrátit se k minulosti je životně důležité, abychom mohli pochopit den dnešní. Ale je třeba vyvarovat se rizika, aby se z nás nestali vězni minulosti. Trojice autorů si uvědomila, že člověka, který píše o Rusku, se zmocňují silné emoce, v důsledku čehož je při hodnocení hlas rozumu příliš často potlačován polemickým zápalem a nezbytná zdrženlivost přenechává místo předsudkům, podezírání, nesnášenlivosti kritiky a jiným myšlenkám. Vytyčili jsme si před sebou cíl - vnést svůj vklad do veřejné diskuse, "nebudeme zaoblovat ostré hrany, ale hodnotit projekty v kontextu, v nestranném a vyváženém hledání konstruktivních cest posunu kupředu". Jestli se nám to podařilo nebo ne, to posoudí čtenář. Pro stručnost si dovolíme používat termín Západ, k označení politického a ekonomického společenství zemí, z nichž některé jako je Japonsko a Jižní Korea, se rozkládají daleko na východ od greenwichského poledníku.

Nečekaný paradox

V posledních dvou letech se ve vztazích Ruska se zeměmi trojstranné zóny, která spojuje průmyslově vyspělé demokracie Evropy, Severní Ameriky a Asijsko-tichooceánského regionu, objevil zřejmý paradox. Na počátku 90. let byla nejhorší noční můrou pro západní vlády hrozba rozpadu Ruska, která by uvrhla do chaosu obrovskou a důležitou část planety. Situaci zhoršovala neexistence náležité kontroly ohromného arzenálu zbraní hromadného ničení. Západní státy se ze všech sil snažily ve dvoustranných a mnohostranných formách stabilizovat situaci v Rusku a SNS a pomáhaly jim v přechodu k demokracii a tržní ekonomice. Silné, dobře řízené a vzkvétající Rusko z pochopitelných důvodů odpovídalo zájmům Západu, který si s ulehčením oddechl, když se na počátku nového století země z ohniska mezinárodních problémů změnila v nástroj jejich řešení -- stala se jedním z těch států, které společně hledají odpovědi na světové a regionální otázky.

Nyní Rusko (alespoň podle řady důležitých ukazatelů) znovu získalo na síle. Jeho ekonomika se rychle rozvíjí a podniky hrají stále podstatnější roli na světové úrovni. Rusko předsedá G8 -- nejprestižnějšímu geopolitickému klubu -- a aktivně působí na světové aréně, když znovu uvěřilo ve vlastní úspěch. Po překonání propasti krize 90. let znovu směřuje vzhůru. Paradox je v tom, že znovuzrození Ruska z popela nevedlo k prohloubení partnerství, se kterým počítal Západ. Namísto toho naše vztahy vzorce let 2005-2006 (jestli soudíme podle politické rétoriky) degradovaly až na nejnižší úroveň od dob rozpadu Sovětského svazu a podle názoru mnohých komentátorů se laťka bude snižovat i nadále.

Americký politolog Leon Aron předpokládá, že odcizení mezi Washingtonem a Moskvou bude vzrůstat až do roku 2009 (viz článek USA a Rusko, vztahy prizmatem ideologií v časopise Rusko v globální politice, květen -- červen 2006). V tomto čísle ruský badatel Fjodor Šelov-Koveďajev vyjádřil znepokojení nad tím, že "společnost stále hlouběji zabředá do para- noidní jakoby nevyhnutelné existence "v kruhu nepřátel", úporně se fixuje na fobie, místo toho, aby je vyléčila a upevnila si svoji autoritu."

Doporučil spoluobčanům, aby "vykořenili z masového povědomí historické chiméry. Aby si přestali vsugerovávat jakoby věčnou agresi Západu." (Viz jeho článek Rusko jako lokomotiva světového rozvoje). V časopise Foreign Affairs Dmitrij Trenin ve stejnou dobu předpovídal "vážné napětí a dokonce konflikt mezi Ruskem a Západem". I když si je jist, že to "nepovede k návratu ke studené válce" (Russia Leaves the West -- Rusko opouští dráhu Západu. Foreign Affairs, díl 85, č. 4, červenec-srpen 2006). V posledních dvou letech přední ruští politici nejednou obviňovali Západ v tom, že nemá v lásce Rusko, které znovu získává na síle, a snaží se ho všelijak oslabit.

Trenin tvrdí, že "podmínky vzájemných vztahů mezi Západem a Ruskem... se podstatně změnily" - předchozí princip partnerství přestal platit a je čas hledat nové styčné body. Šelov-Koveďajev zastává opačný názor, když si myslí, že Rusko se musí zbavit komplexu méněcennosti a využít upevnění svých pozic jako platformy pro prohloubení spolupráce s Evropskou unií a Spojenými státy, zvláště když bereme v úvahu výzvu ze strany sílící Číny.

Máme co do činění s podstatným posunem nebo pouze se sestupnou křivkou v dlouhodobém cyklickém přechodném procesu? Jaké faktory předurčují naše budoucí vztahy? Co odpovídá zájmům Ruska a Západu? Odpovědi na tyto otázky jsme hledali při přípravě zprávy pro Trojstrannou komisi.

Chápání přechodného období

Když se ohlédneme do minulosti, tak si přesně uvědomíme, že v posledních patnácti letech hlavní chyba tvůrců západní politiky ve vztahu k Rusku (dopouštějí se jí i mnozí ruští reformátoři) spočívala v nedocenění hloubky a složitosti přechodného období. Chybí představa o tom, kolik bude potřeba času, než se vytvoří určitý stabilizovaný model. Vždyť precedens nebo analogie tak rozsáhlého přechodu, alespoň v mírové době, neexistuje. Jak jsme poznamenali ve zprávě, Ruská federace, země s největší rozlohou na světě, prodělává muka ne jednoho, ale tří přechodných procesů současně.

Za prvé, to je oslabení druhé nejvýznamnější velmoci nebo impéria, které přímo nebo nepřímo ovlivňovalo asi 350 milionů lidí, na úroveň regionální mocnosti středního významu. Počet obyvatel přesahuje něco málo přes 140 milionů a neustále se snižuje.

Za druhé, po svržení řízeného izolovaného systému nastupuje tržní ekonomika, která se integruje do světové ekonomiky.

Za třetí, nahrazení komunistické diktatury, ideologie a kontroly společnosti novou politickou strukturou, která ještě nezískala určité obrysy.

Euforie, která byla spojena s koncem studené války a porážkou socializmu, vyvolala na Západě přílišný optimizmus. Po určitou dobu panovala jistota v tom, že při troše dobré vůle, podpoře a aktivní pomoci Rusko rychle vybuduje tržní ekonomiku a zaujme důstojné místo mezi vyspělými demokraciemi. A to by bylo zcela zaslouženým vyznamenáním pro zemi s tak velkým kulturním, intelektuálním, vědeckým a průmyslovým potenciálem. Zvláštní znepokojení vyvolávalo to, že sedmdesát let řízené ekonomiky určitě neproběhlo nadarmo a v Rusku se nenajde dostatečný počet podnikavých lidí, kteří jsou schopni roztočit setrvačník kapitalistické ekonomiky. Ale i tady se západní analytici přepočítali. Návyky, nezbytné pro přežití a prospěch za socializmu nebo spíš navzdory jemu, zplodily množství talentovaných podnikatelů. Ale hlavním problémem se ukázala být neexistence nebo slabost těch institucí a zákonů, které měly pro podnikání zajistit spravedlivé podmínky rovné konkurence.

Přizpůsobení tržní ekonomice, ať už to byl někdy velice těžký úkol, probíhalo mnohem rychleji, než rozvoj funkčního modelu demokratického řízení. Jeden ministr přesně vyjádřil podstatu tohoto problému, když řekl, že se Rusko stále ještě nachází "v procesu hledání". V jiných zemích na vybudování demokracie potřebovali desetiletí, a někdy i staletí. Tento proces musí probíhat "zezdola nahoru" a ne "shora dolů", což je v protikladu tradicím ruské "vertikály moci".

Kromě toho existuje tendence podceňování následků otřesu, vyvolaného rozpadem Sovětského svazu. Většina obyvatel bývalého SSSR s nadšením přijala zánik komunistického monstra, který potlačoval jejich svobodu a iniciativu, a také prudce snižoval životní úroveň. Ale pro Rusy nastal skutečný šok, když v jeden překrásný den zjistili, že obyvatelstvo země se snížilo o dvě pětiny, a nedělitelné její části, takové, jako Ukrajina a Bělorusko, se staly suverénními státy. Na podobné následky prakticky nebyli připraveni. Představte si, jak by se cítili obyvatelé Washingtonu, kdy by se z ničeho nic ocitli před faktem, že jižní státy, včetně Floridy, Texasu a Kalifornie vystoupily ze svazku USA.

Proces rozpadu britského a francouzského impéria po 2. světové válce probíhal postupně v průběhu čtvrt století. Důvody ve prospěch dekolonizace se voličům odpovídajících zemí jevily jako stále očividnější (i když ne všichni s nimi souhlasili). Ani jedna z kolonií neměla společné hranice s metropolemi (s výjimkou Irska, které se ještě dříve oddělilo od Velké Británie). Nejbližší francouzské kolonie oddělovalo od Francie Středozemní moře. Nicméně proces vytváření nových vztahů mezi bývalými koloniálními mocnostmi a novými nezávislými státy potřebovalo dobře půl století. Odmítnutí Velké Británie vstoupit do Evropského hospodářského společenství v roce 1957 bylo zčásti diktováno jejími ještě živými mocenskými ambicemi. Dlouho a bolestně se loučila s mocí a slávou prakticky všechna bývalá impéria.

Co se týká rozvodu mezi bývalými sovětskými republikami, ten byl ještě tíživější z celkem pochopitelných důvodů, jako je neočekávanost, rozdělení rodin a etnických společenství (mnozí Rusové se ocitli za hranicemi Ruska), těžkostmi z rozdělení jednotné ekonomiky a systému obrany. Aby bylo možné vyřešit všechny sporné otázky, které se objevily po rozpadu Sovětského svazu, k tomu bylo třeba hodně času a tento proces dosud není ukončen (když vezmeme v úvahu například takzvané "zmrazené konflikty"). Podle zkušeností jiných zemí, psychologická přestavba potřebuje ještě mnohem více času. Minulost už nelze vrátit a s tím je těžké se smířit, je těžké se zbavit starých zvyků, podezírání a předsudků. Emoce jsou občas silnější než rozum, a to by měli pochopit vnější pozorovatelé. Když analyzujeme patnáctileté přechodné období (a tomu jsme věnovali naše úsilí při přípravě zprávy), některé věci se vyjasňují a přestávají vyvolávat údiv.

Náš první závěr spočívá v následujícím - jedná se o nerovnoměrný proces. Období rychlých změn a postupujícího hnutí v letech 1991-1993 a 2000-2003 vystřídal ústup od vybojovaných pozic. Nad tím přemýšlí i sám prezident Putin, který podle slov jeho partnerů na setkání s členy klubu Valdaj 9. září 2006 prohlásil, že upevnění pluralitního systému, vytvoření reálné samosprávy a vykořenění korupce -- to jsou problémy, které bude řešit jeho nástupce.

Druhý klíčový závěr spočívá v tom, že k moci zatím nepřišlo skutečně postsovětské pokolení politických lídrů, kteří by se účastnili odpovědného rozhodování. Stejně jako i v jiných zemích, vedoucí pozice v Rusku zaujímají lidé ve věku od 45 do 65 let, kteří dospívali a stali se osobnostmi ještě před rozpadem SSSR. Tehdy neměli úplný přístup k informacím a širokému spektru možností, včetně zahraničních cest. Všechno toto se stalo normou už pro následující pokolení politiků. Podnikatelská sféra je částečně výjimkou - ne náhodou mnohým z nejúspěšnějších kapitánů nového ruského průmyslu není více než čtyřicet.

Proto je tedy 15 let přechodného období nedostatečným časovým měřítkem pro to, aby bylo možné učinit konkrétní a až do konce ověřené závěry o dlouhodobé vnitřní politice Ruska a o jejím místě v současném světě. Před námi je ještě mnoho důležitých rozhodnutí, na nichž budou záviset vztahy Moskvy se Západem a jinými zahraničními mocnostmi.

Co bude určovat budoucí vztahy?

V čem spočívá příčina zhoršení bilaterálních vztahů, o nichž hovoří výše uvedení a mnozí další komentátoři?

Spolupráce pokračuje v celé řadě oblastí, kde existuje vzájemná zainteresovanost. Nehledě na některé taktické rozpory -- konkrétně v přístupu k situaci kolem Íránu a hnutí Hamás, to nebyli oni, kdo vyprovokoval fundamentální roztržku. Ale setkání na nejvyšší úrovni G8 v Sankt-Petěrburgu nejenom že neupevnilo partnerství, jak předpokládali v Kananaskisu, kde bylo v roce 2002 rozhodnuto o předsednictví Ruska, ale stalo se "studenou sprchou" ve vzájemných vztazích Ruska a sedmičky vyspělých států. Toto setkání vejde do paměti nejenom svými skrovnými závěry, ale i neobyčejně tvrdými výpady, které si vyměňoval hostitel setkání se svými hosty. Za poslední více než rok se atmosféra zostřovala kvůli tvrdé polemice a kritice. Existují dvě obecné příčiny vzájemného odcizení.

Klíč k první příčině je třeba hledat v komuniké G8 v Kananaskisu, kdy bylo řečeno, že rozhodnutí o předsednictví "odráží významné ekonomické a demokratické změny, které proběhly v Rusku v posledních letech". Existovalo neformální chápání toho, že proces reforem a splynutí Východu a Západu, které naplno probíhaly v roce 2002, budou pokračovat a v roce 2006 a vytvoří úplně jiné podmínky. Přesně tak nadějím Evropské unie na "strategické partnerství, založené na společných zájmech a hodnotách" (zformulované v Dohodě o partnerství a spolupráci mezi EU a Ruskem, i když tato myšlenka se objevovala i v mnohých jiných dokumentech), nebylo souzeno se uskutečnit, což vedlo k všeobecnému rozčarování. To, co se zdálo být posunem k obecným hodnotám demokracie, včetně svrchovanosti zákona, ochrany občanských a politických práv, se náhle zhroutilo, a v důsledku toho v posledních třech letech pozorujeme prohlubování rozporů.

Druhá příčina spočívá v tom, že i když v mnohých důležitých otázkách, jako je boj s terorizmem a šíření jaderných zbraní, obchod a investice, se zájmy stran stejně jako dříve shodují a jsou považovány za prioritní, vyhranil se tak i určitý konflikt zájmů. Prvořadě se to týká takzvaného postsovětského prostranství, obzvlášť takových zemí jako je Ukrajina, Bělorusko, Moldávie, Gruzie a Uzbekistán. Nikdo nechce nové dělící linie v Evropě, avšak prostranství mezi Evropskou unií a Ruskem se takovou linií stalo, stalo se centrem nesrovnalostí, podobně jako několik ostrovů jižních Kuril, které Japonci nazývají svým severním teritoriem, je kamenem úrazu v rusko-japonských vztazích.

V současné době na Západě nevědí, kam směřuje Moskva a jak chce využít znovu získanou sílu, především v energetickém sektoru. Západ se začal chovat k Rusku ostražitěji a podezíravěji. Prohloubení partnerství bylo odloženo do té doby, dokud se nevyjasní nové ruské priority. Samozřejmě, otázka o výběru hlavního směru je stále častěji pokládána i v samotném Rusku.

V článku Ruská ekonomika dnes a zítra, který byl publikován v časopise Ekonomická politika č. 1 za rok 2006, Arkadij Dvorkovič uvažuje o následujících třech letech jako o "kritickém období pro odpovědi na výzvy, které dnes stojí před ruskou ekonomikou". Jako naléhavé úkoly uvádí zákonnou úpravu soukromého vlastnictví, snížení inflace a hranice chudoby a vytvoření konkurenčního prostředí pro ekonomický růst. Dvorkovič si myslí, že je nezbytné stimulovat investice, zlepšovat praxi uplatňování práva a postavit se proti nežádoucímu vměšování státních orgánů do činnosti s�oukromých společností. Autor poznamenává, že "celková atmosféra korupce vážně zhoršuje investiční klima v zemi a celkově i společenské vztahy." Dvorkovič také určuje hlavní dlouhodobé výzvy jako jsou demografie, nedostatečná úroveň vzdělání a také nezbytnost rozvoje kvalitní výrobní infrastruktury.

Dvorkovičova analýza, která odráží pozici administrativy prezidenta, se shoduje s naší. Není to poprvé kdy se Rusko ve své historii ocitá před volbou mezi modernizací a ústupem do minulosti. Šest let stability a ekonomického růstu (jemuž napomáhají vysoké ceny energie, ale také prudký rozvoj vnitřní spotřeby) pozvedly Ruskou federaci na nebývale vysoký stupeň prosperity. Problém spočívá v tom, co že si Rusko vybere pro sebe. Jestli zůstane na tomto úrovni rozvoje do ukončení ekonomického boomu, aby potom zase spadlo dolů, nebo využije úspěchů jako trampolíny, aby potom mohlo útočit na nové výšky? Ekonomický boom odstraňuje ostrou potřebu reforem a zastírá výzvy, na které je třeba odpovědět, jestli se chce Rusko skutečně modernizovat a plně otevřít svůj potenciál. To podle Dvorkoviče znamená obnovení strukturních reforem a kroky směřující k diverzifikaci, budování konkurenceschopné ekonomiky a také řešení zastaralých sociálních problémů a rozvoj pestřejších, efektivnějších a nezávislých institucí s přesným rozdělením pravomocí. Ještě k tomu doplníme nezbytnost modernizace ozbrojených sil a bezpečnostních orgánů, aby mohly efektivněji a operativněji zasahovat proti rychle se měnícím hrozbám.

Co dělat?

Jak plyne z výše uvedené analýzy, je příliš brzy hovořit o "zásadním" nebo principiálním zlomu z hlediska dlouhodobého posunu ve vzájemné spolupráci Ruska a Západu, o němž hovoří, jak se zdá, Dmitrij Trenin. Spíš si myslíme, že zhoršení vztahů, ke kterému dosto v posledních třech letech, je epizodou v dlouhodobém procesu změn, jejichž konečný výsledek není možné předvídat. Není tedy divu, že po ponižování, které prožívali v 90. letech, si teď Rusové vychutnávají plody znovu získané síly a nezávislosti (to je vlastní všem národům) a nechtějí se "ohýbat" před Západem. Je přirozené, že prohlášení o vzniku "energetické supervelmoci" (prezident Putin veřejně odmítl tuto definici) byly trochu přehnané. Avšak je předčasné tvrdit, že Rusko a jeho partneři z osmičky vyspělých států jsou teď předurčeni k pohybu po různých a stále více se rozcházejících drahách. Především by to neodpovídalo vzájemnému očekávání jejich národů. Překvapením byla skutečnost, když nedávný průzkum veřejného mínění v Rusku odhalil přívětivý vztah Rusů k Evropské unii a Spojeným státům, nehledě na negativní rétoriku, kterou slyší z obrazovek televizorů.

Souhlasíme s názorem. Trenina, že "kladné změny v Rusku mohou proběhnout pouze zevnitř" a že "průvodcem těchto změn nebudou demokratické ideály, ale ekonomické reálie". Schopnost Západu ovlivnit události v Rusku je v lepším případě nevýznamná a tento vliv může být jak kladný, tak i záporný. Zastáváme názor, podle něhož by Západ měl být trpělivý a prohlubovat své chápání pozice Ruska -- jakých výsledků je skutečně možné dosáhnout a kolik času k tomu bude potřeba. Myslíme si, že Západ by se měl pevně přidržovat svých zásadních pozic a neměl by pohrdat svými hodnotami, ale přitom nestojí zato snižovat se k megafonové diplomacii ve stylu studené války a k postojům, při nichž výhra v jednom místě vede k fiasku na místě jiném. Urážky a hrozby jsou absolutně neproduktivní -- pouze upevňují pozice extremistů v opačném táboře, nepomáhají politickému dialogu a podkopávají pozice zastánců umírněnosti a rozumné spolupráce.

Západ potřebuje přesně zformulovat svoji dlouhodobou politiku, klást při tom důraz na to, že chce vidět v Rusku silného, vzkvétajícího a úspěšného partnera stejně silných a nezávislých sousedů, což bude pro něj jenom výhodou. Je třeba říci, že jsme proti vytváření jakýchkoliv dělicích linií, zavřených dveří a izolace. Poslední bod je zvlášť důležitý. Je nezbytné zdůraznit, že "s Ruskem je třeba jednat podle jeho nesporných zásluh a soudit ho podle jeho činů, neřídit se přitom zápornými emocemi, dědictvím minulých epoch a nepřijímat vysněnou budoucnost za skutečnost. Mezinárodní organizace a systémy vztahů musí být přístupné pro Rusko za stejných podmínek, jako pro jiné, Rusko by mělo dodržovat stejná pravidla, jaká dodržují jiní".

Těm, kdo se snažili prohloubit partnerství mezi Ruskem a Západem, se současná politická atmosféra zdá podmračenou a vyvolává rozčarování. Zdravý rozum napovídá, že blížící se prezidentské volby v Rusku a USA ještě zostří tuto situaci. Proto je nezbytné mít na paměti, že ne všechno je určováno politikou, a po ukončení studené války různého druhu osobní a podnikatelské kontakty se špatně pojí s ideologickými klišé a nemusí být závislé na mezistátních vztazích.

V posledních pěti letech si západní společnosti aktivně osvojovali ruský trh, dnes jsme svědky začátku bezprecedentní expanze ze strany ruských korporací. Ruský soukromý sektor počítá s tím, že v jakémkoliv okamžiku bude připraven využít konkurenční výhody. To je podstatný faktor kladných změn a těsnější integrace Ruska do světového ekonomického systému. Západní státy jenom vítají vstup ruských společností a investorů na své vnitřní vrhy, protože jsou připraveny konkurovat za rovných podmínek a na základě stejných pravidel (členství Ruska v WTO bude napomáhat tomuto procesu). Ruští podnikatelé chtějí, aby jejich země hrála "nejvyšší ligu", a vědí že je toho schopna, jestliže zvítězí kurz směřující k modernizaci.

Nelze ignorovat takové dědictví studené války, jako je podezíravost, kterou snadno vyvolávají ty nejméně předpokládané a iracionální příčiny. Trojstranná komise spojuje země, které se snaží, i když ne vždy úspěšně, pochovat ještě starší dědictví 2. světové války. K tomu je třeba hodně času a ještě navíc umění politiky. Od odpovědných lídrů se vyžaduje umění potlačovat v sobě pokušení rozehrát karty tohoto dědictví a tím jitřit staré rány. Paranoia je špatným pomocníkem v politice. Když dnes procházíme ve vztazích "zónou turbulence", je nezbytné projevovat zdrženlivost, více apelovat na to, co nás svazuje a spojuje, soustředit se na dlouhodobé cíle a společné zájmy. Autorům tohoto článku se jeví, že zájmy Ruska a jeho partnerů v G8 si nejsou navzájem cizí, ale jsou obnovenou snahou k dosažení těsnější spolupráce tam, kde to je možné.

článek byl v rámci syndikace převzat se souhlasem redakce z české verze magazínu Rusko v globální politice, které právě vychází