Dítě je ale najednou na světě a už mezi námi žije. Nikoli mezi námi, ale fakticky s námi už žije. Maličkému tvorečku věnujeme veškerou péči a lásku. Musíme si zničehonic zvyknout na to, že to dítě -- aniž o tom ono samo ví -- nárokuje od rodičů nesrovnatelně více nezbytné péče než běžně jiné děti, aniž se to automaticky přiměřeně může opatrovníkům vrátit. Ti, jichž se to netýká, mohou mluvit o dětech "s postižením". Pokud rodiče nechtějí přijít o svá postavení ve vnějším světě, museli by takové dítě předat na starost "společnosti", do nějakého, stavu dítěte odpovídajícího zařízení, kde se o ně budou starat každý den 24 hodiny denně. Jinak tato "povinnost" zůstává rodičům...

V tom konkrétním případě se děvčátko jmenuje Ashley (čti "ešly"). Má už devět let a je trvale upoutáno na lůžko. Nesedne si; neuchopí do ruky hračku. Ačkoli jeho vrstevníci možná chodí již do čtvrté třídy, tahle dívka leží a jen leží na posteli. Dokonce nerozpoznává členy vlastní rodiny. Jako kdyby byla jen nezvykle dýchající "panenkou", jaké si mnozí dávají jako ozdobu na ustlané postele. Doma v rodině u "Ashleyových" dokonce hovoří o tom, že mají mezi sebou "andílka na polštář". Děvčátko je zřejmě bez ohledu na své těžké mentální a pohybové postižení stále předmětem trpělivé a oddané lásky.

Až na ten zcela zásadní životní problém má Ashley jedno možná problematické štěstí vzhledem ke svému rodinnému zázemí. Roste jako jiné děti a jako děvče by je měla brzy očekávat puberta. Posléze dospělost, s odpovídající výškou postavy a celkovou hmotností těla. Jelikož nemá -- se svou výbavou nemluvněte -- žádnou naději na věku odpovídající lidský život, Ashleyini rodiče se už několik let s předstihem trápili myšlenkou, jak se společně na ta další (a možná stále náročnější!) léta přiměřeně připravit.

V úvahu brali řadu faktorů. Zde uveďme aspoň dva. Možnost zastavit tělesný růst a s ním související hmotnost; a zrovna tak zřejmě jinak očekávaný a komplikující přechod dívky v ženu. Po mnohých konzultacích s odborníky se rodiče dívky nakonec rozhodli k uplatnění hormonální léčby, spolu s operativním zákrokem na děloze a na prsních bradavkách. V říjnu 2006 se objevila o případu zpráva v odborném lékařském tisku. Teprve již zde zmíněný blog silně rozvířil debatu o dilematu rodičů a o míře relevance realizovaného lékařského zásahu.

Kdekdo z nás, kdo zrovna není konfrontován s takovým typem života, může bez sebemenší odpovědnosti za svůj názor tvrdit, co ho zrovna napadne. Pokud jsou v obdobných případech angažováni rodiče, lékaři a psychologové (ne-li rovněž kněží, kazatelé, politikové nebo učitelé), pak stojí okamžitě před zdvojenou a nesnadno zodpověditelnou otázkou: Co je možno v konkrétním případě udělat? Někdy bývá těch možností více. Co se ale v daném případě opravdu dělat má? Pak je problém, co je vskutku "optimálním" řešením!

Jinak řečeno: Jsou zde rozmanité možnosti. Bez ohledu na ty možnosti v lidské společnosti jsou jisté priority, jež by měly být respektovány. Mezi tím, co "je", a tím, co "má být", není nutně shoda. Ashley je mentálně na úrovni nemluvněte. Může přitom přežít své rodiče. Umělý operativní zásah na těle dívky zřejmě usnadní další péči o ni; ošetřování děvčete nebude přinejmenším tak fyzicky náročné. Pokud máme za to, že medicína má zasahovat jen tehdy, když je postiženo zdraví člověka, je v tomto konkrétním případě otázkou, zda zde nyní sledovaný případ do této kategorie spadá. Uměle byl zastaven biologický vývoj člověka. Lze uvažovat o "nezcizitelných právech" na přirozený běh života, který byl dlouhodobým hormonálním a operativním zásahem přerušen. Přitom jako kdyby "jen" pro větší pohodlí rodičů k ošetřování postiženého děvčete. Jakmile se ale vžijeme do situace pečující rodiny, možná že naopak připustíme, že tíha života, tím postižením Ashley způsobená, se přece jen sníží. Čím je Ashley mentálně, tomu ty lékařské procedury zřejmě vyšly vstříc "kosmeticky". Jistě by to mělo udržet stávající "kvalitu života" osudem zkoušené rodiny. Na druhé straně skeptik může říci, že lékaři v tomto citlivém případě uplatnili zatím nestandardní -- a proto neprověřený, a tudíž riskantní -- přístup. Přitom z hlediska tělesného zdraví lze polemizovat s tím, zda těmi umělými zásahy bylo Ashley nějak pomoženo. (Např. zda se u ní sníží riziko pozdější osteoporózy, anebo naopak zda třeba přece jen nevzroste riziko trombózy.)

Samozřejmě že jsme tu zatím nezohledňovali fakt, že nepřehlédnutelný počet lidí je odkázán na péči jiných lidí, nejednou na celých 24 hodin denně. Není-li k dispozici vlastní rodina, pak nutně přechází zodpovědnost na stát. Ve Velké Británii mají spočteno, že taková ústavní péče stojí 200 tisíc liber na osobu ročně; a to v této částce nejsou zahrnuty náklady na případnou speciální edukaci handicapovaných lidí. Personálně a finančně náročné je, má-li veřejná zdravotní péče zajistit "službu" pro postižené lidi doma. Na Floridě takto zatím čeká "na pořadníku" 16 tisíc lidí na své potenciální pečovatelky. (Zatím nemyslím na ČR.)

Rodiče Ashley se chtějí nadále starat o svou těžce postiženou dcerku sami. Padá zde při posuzování tohoto případu na váhu, že tím zároveň jistou nemalou sumu ušetří "americkému eráru"?

Zdráhám se, leč není zbytí. Ještě tu je jeden zorný úhel pro naši úvahu k dispozici. Holandsko již právně umožňuje lékařům, aby uměle ukončili život dítěte, jehož život nemá pokračovat lidsky přiměřeně hodnotným způsobem. Takhle si počínali už v antické Spartě. Nazývá se to "euthanasií". Ve staré řečtině "eu" znamená "dobrý", "thanatos" značí "smrt". (Stále častěji se ozývají hlasy s požadavkem "dobré smrti" nejen pro začátek života, ale -- snad ještě silněji -- na jeho konci.)

Smíme vůbec rodičům Ashley klást otázku, proč "uměle" zasáhli do života svého dítěte, když to "kvalitu života" rodiny udržuje navenek "jen" na proklatě nízko nastavené laťce?! (Všimli jste si, že o "morálce" a o "lidských citech" v tomto příspěvku nepadlo slovo?)