ANALÝZA BEZPEČNOSTNÍHO PROSTŘEDÍ

Rozpad "Osy zla" : svět chce mír, média a Vondra chtějí krev

22. 9. 2006 / Miroslav Polreich

Americká zahraniční politika se totiž jako "vítěz" ve svém směřování odmítla transformovat a byla vtažena do všech záludností vítěze. Proto nastoupila později "Osa zla darebáckých států" a boj s nepřítelem mohl pokračovat. Ani tento přístup již není reálný a setrvávání na zastaralé koncepci je velmi kontraproduktivní a to zvláště pro samotné Spojené státy.

Již v roce 2004 jsem ve studii "Raketová obrana a globální bezpečnostní prostředí" upozornil na alternativy perspektivního vývoje v pozitivním směru. Dnes se tento vývoj naplňuje a předkládané požadavky USA na přípravu "Hvězdných válek" jsou již zcela mimo reálný svět. Dokonce začínají i naše vlastní diskuse o raketách a jejich rozmístnění v "dlouhodobé" perspektivě. Realita světa již jinde.

Označení "darebáckých států" si od presidenta Bushe vysloužily čtyři státní subjekty: Irák, Irán, Kuba a Severní Korea. Měli bychom dodat, že původní Libye byla již omilostněna.

Irák

Ten již mezi původně označené státy také nepatří. Pod "dobrou" záminkou byl napaden a použijeme-li terminologie OSN, je okupován cizími vojsky. Můžeme si odškrtnout. Problém je vyřešen. Všichni víme dle sledování denního tisku jak, a proto není nutno se zde dále věcí zabývat. Bylo by to dlouhé povídání a velmi smutným koncem. Odnesla to CIA a viceadmirál Lowell Jakoby z DIA, že uvedli prezidenta USA v omyl.

Kuba

Problematika Kuby je trochu složitější, jak od svého revolučního počátku, tak nakonec i posledním a pravděpodobně perspektivním vývojem. USA původně uvítaly změnu a Castro navštívil jako svoji přátelskou zemi právě USA. Svět byl rozdělen a znárodňování posunulo vztahy někam jinam. Kuba zajistila jisté sociální reformy, zdravotní a školské a stala se zvláště v Latinské Americe, ale nejen tam, symbolem kupodivu lidské spravedlnosti. Zároveň však dosud postrádá jisté a dosti podstatné prvky demokracie.

Česká republika se zvláště a právě na mezinárodním poli ve věci Kuby, ne ze zcela pochopitelných důvodů, angažuje. Má na to na Ministerstvu zahraničních věcí vyčleněn i orgán a finanční krytí ze státního rozpočtu. Z rozpočtu nás všech. Zrovna v této vzdálené zemičce nám záleží na "lidských právech" tak, jak my jim rozumíme.

Všeobecnou deklaraci lidských práv VS OSN přijalo již téměř před šedesáti lety. Náš dnešní moderní svět se však v chápání a realizaci těchto principů posunul vůlí moci jinam. Rozhodující je, zda jednáme v rovině ochrany lidských práv nebo jejich zneužití. Zde je podstata věci.

Hloubaví lidé si to dobře uvědomují. Na př. Eduard Goldstücker, který již není mezi námi, došel dokonce k následujícímu závěru: "Klasický kolonialismus se sápal na svět tvrzením, že šíříme civilizaci..kulturu. A teď jsou po ruce lidská práva. Já myslím, že lidská práva byla objevena jako velmi účinný prostředek rozšiřování mocenského vlivu". A dodejme souladnou citaci našeho presidenta Klause: "Dnes velmi módní ideologii lidských práv nepovažuji za neutrální a nevinný koncept, vidím v ní alternativní, záměrně poněkud rozmazanou ideologii a politickou doktrínu".

Otázka lidských práv bude však vždy aktuální, a to z globálního pohledu. Pokud je tento přístup místně či jinak omezen a preferován, nejedná se o humanitární, ale o politické zaměření. To by nešlo o zásadu, ale o specifický zájem. Jistěže není na Kubě vše v pořádku, ale dle Deklarace prvé právo "každý má právo na život" bylo právě svržením batistovské diktatury ustaveno. Z dosavadního českého přístupu je poučný i komentář ke Dni lidských práv v New York Times, které upozornily, že "k tomuto dni egyptská vláda propustila stovky politických vězňů , aby jich další tisíce nechala za mřížemi." Čeští "bojovníci" však mlčí.

Idea lidských práv se stává hlavním nástrojem mocných a univerzální princip lidství zástěrkou mocenského interesu. Nevím, jaký máme mocenský zájem na Kubě. Možná, že to ropa a hydráty metanu v Karibiku. Snad, že sloužíme mocnosti jiné, která ten zájem má. To píši jen pro to, že až příště poleze dnešní ministr zahraničí, ale i ministerský předseda,do zamřížované klece na Václavském náměstí v trestaneckém mundůru, abychom věděli, pro koho to dělají.

Kuba však není jenom symbolem, ale je velmi reálným aktérem na mezinárodně politickém poli. Zde řeší dokonce jeden z hlavních problémů současnosti a to problémů celosvětové bezpečnosti a dokonce (Čecháčku div se) v objektivním zájmu USA.

Vztahy Indie-Pákistán byly po desetiletí, vlastně od doby jejich vzniku , velmi kritické. Došlo ke třem ozbrojeným konfliktům. Dnes mají obě země dokonce atomovou výzbroj. Spojené státy se v podstatě po celé toto období snaží o normalizaci vztahů a o vyloučení střetu. Upřímně, ale v podstatě bez úspěchu. Teprve nyní a bohužel bez účasti Spojených států, se vše řeší v zájmu stabilizace oblasti i světového míru. Zprostředkovatelem jsou země Šanghajské organizace spolupráce a její přidružený člen -- Írán. Nyní se zapojila i Kuba. Jednání právě probíhají v Havaně a mají své pozitivní výstupy. Tomu se říká aktivní preventivní diplomacie a nelze pochybovat, že i v prvořadém zájmu právě Spojených států. Úpěnlivá snaha USA tak teprve nyní po desetiletí nachází své naplnění - v Havaně.

Můžeme mít různý názor na vnitřní uspořádání Kuby a řešení těchto problémů, ale zemi s takovým diplomatickým kreditem, jak uvedeno výše, nikdo nemůže nadále řadit mezi "darebácké" státy. Nejedná se jenom o urovnání vztahu mezi Indií a Pákistánem, ale i o pozitivní zakotvení Íránu do rámce regionální mezinárodní a ekonomické spolupráce.

Je třeba jen litovat, že česká diplomacie, která se Kubě věnuje tak "pozorně", není spoluúčastníkem (třeba jen v pozadí) ujednání, která řeší i "americký problém". Je to její politický i profesní nedostatek. Měla své vzory v šedesátých letech, kdy ČSR byla žádána jako mediátor právě ze strany USA v několika případech (ukončení vietnamského konfliktu, období po šestidenní válce) i v letech krátce po revoluci (řešení problematiky Kosova dle žádosti a návrhu I. Rugovy). Je zajímavé, že dosud o tom není a asi nesmí být vydána žádná publikace.

Je škoda, že mÉdia, zejména proamerické a proizraelské LN, posílají právě v této tak aktivní době reportéry na Floridu pokrývat "přípravy" kubánské emigrace k převzetí moci po Castrovi (v naději, že brzo umře) a krmí nás primitivními výmysly. Nikdo z "novinářů" se nezajímá, co se ve skutečnosti děje v dnešní Havaně v průběhu summitu Hnutí nezúčastněných států a dalších závažných jednání, které tam probíhají.

Dovolme si však v této situaci zvážit možné alternativy vývoje samotné Kuby. Je třeba odmítnout rádoby vítaný katastrofický scénář.

Zapomeňme proto na emigraci na Floridě. Ta má své velké problémy mezi sebou a hlavně s americkou vládou. (To se tu nesmí uvádět.) I na trapnou návštěvu českého ministerského předsedy Špidly v Miami. Vývoj na Kubě, který se dá předpokládat, bude pravděpodobně v souladu s celkovým politickým trendem ostatních latinoamerických zemí. Zjednodušeně je tato tendence označována jako levicový trend s protiamerickým pozadím. Z Českého rozhlasu se sice člověk od Jefima Fištejna dozví, že to nic neznamená, protože stačí několik vojenských pučů a je to v pořádku - pěkně děkuji. Vývoj v těchto zemích má však některé demokratické prvky, které třeba na Kubě chybí (stranický systém, volby a pod.) Nastupuje zcela přirozeně tendence vzájemného ovlivňování. Jak rychlý bude tento proces, závisí na Kubáncích, ale i na vytvoření prostředí, které mu může napomoci. Rozhodně to nejsou sankce, a útoky na Kubu z primitivních českých pozic, třeba v OSN či EU, které se nám stejně moc nedaří a ČR se spíše vyčleňuje z celoevropského a dnes i z celosvětového trendu.

Kuba není dobrým příkladem pro přetrvávající tendenci hledání nepřítele ani pod heslem "darebáckého" státu ani z jiných důvodů. Bohužel nový ministr Alexandr Vondra si na svůj prapor znovu napsal "boj proti Castrově režimu na Kubě". Je to ve stejné ideologické linii, jako když byl poradcem prezidenta Václava Havla a vedl ho, aby označil USA veřejně za zrádce - jen proto, že odmítaly rozšířit NATO a upřednostňovaly atmosféru globální spolupráce a nové stability, či jej přiměl k podpisu "Dopisu osmi" na podporu války v Iráku a to i proti stanovisku české vlády.

Očekával bych od diplomacie evropských zemí, ale i USA, ocenění současné mediátorské práce Kuby a naopak využití tohoto momentu ke změně v dosavadním přístupu. Asi chci ale moc od vlády své i od republikánské administrativy USA. Hlavní ale zůstává, že se pomocí Kuby podařilo konsolidovat jistá možná ohniska nejen napětí, ale i střetů.

Írán

Další "darebácký" stát a skoro v našem dosahu, u kterého dokonce předpokládáme a víme, co vlastně "chce a zamýšlí". K tomu se sice těžko hledají důkazy. Chce vyrábět atomovou bombu? Měl bych věnovat tomuto "argumentu" a situaci daleko více místa než Kubě, která žádné rakety nechce, nepodporuje teroristy a není z tohoto hlediska vlastně ani hrozbou. Možná i proto, že má záruky Spojených států od doby ujednání Chruščov - Kennedy, že SSSR stáhne rakety z jejího území a oni nechají Kubu na pokoji a ještě stáhnou rakety z Turecka. U Kuby se však jedná o pozitivní politické místo, které je ji nyní upíráno. Írán je jiný problém.

O Íránu toho jakoby relativně víme dost, ale ani to není docela pravda. Staví atomovou elektrárnu v Busheru. Tu ale staví a kontrolují Rusové. Obohacuje uran, ale dle regulí Mezinárodní atomové agentury (IAEA) s vlastními zárukami, že nebude použit k výrově atomové zbraně. Tím jsme se dostali do oblasti víry či důvěry. Složitá kategorie. Musíme ji posoudit v širších souvislostech. Má nálepku "darebácký" stát, nalepenou mu Bushovou administrativou. To moc k důvěře nenabádá. Podívejme se proto na věc podrobněji.

Elektrárnu začal stavět německý Siemens již v roce 1975 za vlády Rezy Páhlavího. Práce byly zastaveny v roce 1979 islámskou revolucí. Rusko vstoupilo do miliardového kontraktu v roce 1995 a projekt bude hotov později, ale již v roce 2007. Jak Rusko, tak Írán prohlašují, že vše je děláno dle a s respektem regulí Mezinárodní atomové agentury. A v rámci mezinárodně právních norem. Mezi ně patří i Dohoda o nešíření jaderných zbraní. Summit v Havaně se věcí také zabýval a na návrh Kuby, Venezuely, Bolivie a Sýrie přijal deklaraci, že všechny země mají právo na svůj nukleární výzkum, pokud je veden pro mírové účely, pochopitelně včetně Iránu.

Írán, Indie a Pákistán

Nechci opakovat, co jsem již napsal o Pákistánu a Indii. Kde ale vznikl reálný základ jejich nynější spolupráce a ukončení nepřátelství? Ten se také váže ke vztahu k Íránu (!). Indie je největším odběratelem ropy. Cesta je však do Indie zdlouhavá. Proto došlo k dohodě všech tří stran (dvou dříve nepřátelských a jeden "darebák") o společné investici a vybudování ropovodu z Íránu přes Pákistán do Indie. V jiných geopolitických souvislostech je to technická záležitost, zde však ne. Předcházela politická jednání pod záštitou Šanghajské organizace spolupráce, která přijala účastnické státy za přidružené členy s perspektivou plného členství, o které má zájem hlavně Pákistán a - nyní pozor - i Írán. Tím je v podstatě náš problém "darebáckého" státu vyřešen, protože si nelze představit, že jakékoliv agresivní tendence by tato země mohla provádět a vůbec se na ně zbrojně připravovat pod patronací Číny a Ruska. Pokud bychom přijali tuto tezi, byl by to problém v jiných dimenzích. Úvaha proto zcela absurdní.

Nezůstane vše však jenom u účelové spolupráce ve věci nafty. Jedná se o společný bezpečnostní projekt těchto tří zemí. Bohužel ne vše jde podle amerických not, ale to je spíše problém americké pasivity a nepochopení vznikající ekonomické, společenské a nakonec i vojenské spolupráce asijských zemí a třeba jejích načínající napojení na Latinskou Ameriku a Hnutí nezúčastněných. Svět se rychle mění a i na bývalém "darebáku" je třeba vysledovat i pozitivní rysy. Nejenom jak se ozbrojit raketami a zahrnout do tohoto systému i jiné státy, včetně České republiky. Věcný význam nové kolo jaderného zbrojení už nemá. Snad jen pro zbrojní průmysl a politiky na něj napojené.

Jednání s Íránem bude pokračovat za podmínek spolupráce a v jiných podmínkách, než když bylo zahájeno tažení proti Iráku. Írán má na své straně nejen Šanghaj, ale Hnutí nezúčastněných a osobnosti ve Spojených státech, které se kloní k rozvážnosti. Uvedu jen názor Zbigniewa Brzezinského, bývalého bezpečnostního poradce prezidenta Cartera:

"Vcelku vzato Írán je seriózní země. Bude existovat a bude významným hráčem a v delším historickém období má všechny předpoklady pro konstruktivní vnitřní vývoj, měříme-li jej gramotností, přístupem k vyššímu vzdělání a úlohou žen ve společnosti. Změny v Íránu lze dosáhnout angažovaností a ne konfrontací." 

Není co dodat.

Írán je nyní v podstatě již plně svázán s ekonomickým zájmem, ale i organizačním zapojením na ostatní regionální mocnosti s globálním dosahem. Írán není osamocen, i když nelze podceňovat jeho vlastní váhu. Řešení jakéhokoliv problému spojeného s Íránem pod prizmatem "darebáckého" státu je falešným přístupem, a tudíž jednoznačně kontraproduktivní. Není to o raketách ani obraně proti nim. Problematika raket se Iránu netýká, i když je nám podsouvána. Slouží pouze jako záminka k problémům, které svou podstatou jsou zcela jinde a také tam je třeba hledat jejich řešení. Problémem je současná administrativa USA.

Severní Korea

Poslední "darebácký stát" v řadě. Pro nás nejvzdálenější, ale na druhé straně s nejvyvinutější raketovou technikou a sám deklarující, že je vlastníkem atomové bomby. Kupodivu se svět včetně USA dívá na toto prohlášení dosti skepticky. V podstatě se ale jedná o závažné poznatky. Existuje východisko a to i při vědomí vnitropolitické situaci v zemi?

Dosavadní přístup USA - a my ho přejímáme - je trochu zjednodušený. Severní Korea je největší potenciální hrozbou, jak vzhledem k již existující kapacitě, tak i svému dalšímu směřování. Co dělat? Nutno se připravit na obranu. Třeba i protiraketovým systémem. Existuje však i jiná alternativa.

Severní Korea není jen problémem USA, ale je předně v geopolitické oblasti Číny a Ruska. Zemí s objektivním vlivem a specifickým zájmem ve "svém" asijském teritoriu. Nelze opomenout, že tato problematika má jejich prioritu. Hledají však jiná řešení a věřme, že k tomu mají reálné podklady.

Jednání, diplomatické kroky a souladný postup s USA (v období republikánské administrativy velmi nesnadně). Je to cesta bezvýsledná? Nezdá se. Vzpomeňme na jednání Madeleine Albrightové v Koreji krátce před ukončením jejího mandátu a návštěvu vysokých představitelů Severní Koreje v USA. To bylo odvážné a správné nakročení.

Změnou americké administrativy došlo i ke změně přístupu k dohodě a nastoupila tendence konfrontace. Promarněna příležitost na "naší" straně. To vyžaduje přehodnocení stále se nabízejících možností, či musíme čekat na změnu administrativy?

Dnes, zdá se, že i USA hledají "správnou cestu" (Proper Way) ve vztahu k problémům spojeným s Koreou. Iniciátorem je Jižní Korea za příznivého ohlasu v Číně i Rusku. Jedná se o obnovení schůzek šesti (Jižní a Severní Korea, Čína, Rusko, USA, Japonsko). Severní Korea je v podstatě odhodlána vzdát se nukleárního ozbrojování - výměnou za hospodářskou pomoc a diplomatické bezpečnostní záruky. Pokud se týká hospodářské pomoci či spolupráce, není to problém ani z americké strany. Nakonec tento stav tu již byl.

  V tomto bodě je možno odbočit. Ve stejném směru a velmi aktivně se zapojil i z pozice své funkce předseda Poslanecké sněmovny Lubomír Zaorálek, jeden ze zahraničně politických expertů ČSSD, a vytvořil si politický prostor pro přístup nejenom ke korejské straně. Napomohl svým jednáním ve Washingtonu i k usnadnění podmínek k novému jednání a překonání dosud zmrazeného stavu. Přivezl si také do Prahy ujištění, že jeho mise je oceněna, má reálný základ a i z těchto důvodů není nyní Severní Korea pokládána za akutní hrozbu bezpečnosti USA a jejich spojenců (Japonsko).

Celá Zaorálkova mise není zanedbatelným příspěvkem v oblasti mezinárodní a zvláště preventivní diplomacie. Ocenění a možné praktické kroky však kupodivu nenašly dostatek pochopení na naší mediální scéně. Sociální demokrat nemůže být českými médii pochválen, jen kritizován. Ta chtějí vidět svět zjednodušený a buďme si upřímní - nechtějí přijít o nepřítele a jednoduchou formu reportování o něm. Bipolarita je i pro nepříliš inteligentní žurnalisty srozumitelná. Na jedné straně dobro (na té naší), a na straně druhé zlo. Vždy na té druhé.

Vliv Ruska, které cítí odpovědnost za stabilizaci situace, je nepochybný. Rozhodujícím činitelem je ale Čína, která je nejenom hlavním ekonomickým partnerem, ale existuje zde jistý vztah závislosti. V současné době není možno v žádném případě vysledovat v čínském postupu negativní prvky. Právě naopak. Sílící vliv přes Šanghajskou organizaci spolupráce, která navíc deklaruje zásady Charty OSN a mezinárodního práva, fakticky působí pozitivně v celé oblasti a stává se zárukou možného urovnání napětí či nedůvěry.

S vědomím těchto skutečností lze dojít k závěru, že Severní Korea přestává být hrozbou a demonstrace raketové "síly" i přiznávání se k atomové kapacitě plní pravděpodobně spíše vnitropolitickou funkci, než aby byla skutečnou hrozbou zahraničně politickou. Posuzování situace v celkových souvislostech, jak naznačeno výše, nedává důvod akutního nebezpečí a "darebáckost" ztrácí svůj obsah. I strach.

Postoj Ruska a Číny je pozitivní a rozhodující. Podobné mise jako Zaorálkova sondují možnosti cest k uklidnění. USA je nyní v postavení znovu přehodnotit situaci a aktivizovat svoji praktickou diplomatickou a vztahovou politiku k Severní Koreji. V linii započaté v době Clintonovy administrativy a iniciativy Albrightové. Severní Korea nebyla v té době a ani nyní není tou zemí, která by u druhých iniciovala nutnost raketové obrany. Jak je známo, je to také trochu i "náš" problém.

Nelze opomenout i aktivní působení Jižní Koreje a stálé hledání rozšiřujících se styčných bodů vzájemných vztahů. I když je to cesta ještě zdlouhavá, má již své výsledky. Pokud zůstaneme jen v současnosti, vysoký představitel po konzultacích ve Washingtonu odletěl do Havany na Konferenci nezúčastněných států, kde samozřejmě v této atmosféře diskutuje se svým severním partnerem. To je cesta odpovědné politiky. Nadšeným stoupencům raketových základen v Česku to nemůže vyhovovat. Zůstávají v určité odborné a ideové omezenosti starého vidění světa. Svět z kotelny vypadá jinak.

Pákistán

Země byla komplikovanou kapitolou ještě v nedávné minulosti. Vedla války s Indií, ale přestavovala i hlavního podporovatele Talibanu v Afghanistánu, ale to ještě v zájmu USA. V Pákistánu vycvičené jednotky americkými instruktory po odchodu sovětských vojsk se obrátily proti USA. Vztah k Indii se změnil díky Šanghajské organizaci spolupráce a Íránu (!). Afghánistán je jiný problém, ale mimo naše téma.

O Pákistánu se zmiňuji z jiného, z českého pohledu závažného důvodu. Není sice řazen mezi "darebácké" země, ale první náměstek MZV, bývalý aktivista Tomáš Pojar (Člověk v tísni) nedávno v Lidovém domě uvedl na podporu výstavby raketové základny v Česku, že se jedná o zemi nestabilní, nepředvídatelnou, kde může opět vzniknout konflikt s Indií (!). Opomněl, či raději neví nic o současném vývoji, nehledě na fakt, že Pákistán byl vždy považován za spojence USA. Kam směřuje nové MZV při opětovném hledání nepřítele svými smyšlenkami a s použitím známé metody "fakta v tísni"?

Vůbec nepochybuji, že existují krizové oblasti. Nejsou to však země označované jako "darebné". Proliferace zbraní hromadného ničení je a zůstává problémem nyní z hlediska mezinárodně organizovaného terorizmu, propojením různých fundamentalistických skupin (Al Kajda, Talibán, kosovská UČK i čěčenští separatisté). Fundamentalisté v minulosti vždy spolupracovali a jistě spolupracují dosud. Ohrožení USA jistě existuje a je akutní hlavně při snaze čečenských skupin získat zbraně hromadného ničení. Jejich použití musí nyní respektovat internacionální charakter terorizmu a hlavní jeho cíle. Řečeno lapidárně, Čečna již není problémem Ruska, neboť případná Hirošima by byla v USA. Hrozbu čečenské exploze jsem popsal ve studii "USA v ohrožení" .

K obraně nepomohou "Hvězdné války" a vyhrocování nepřátelské atmosféry dalším raketovým vyzbrojováním, ale naopak úzká spolupráce těch nejsofistikovanějších zpravodajských služeb za podmínek důvěry a profesionality. Domnívám se, že to je odpovědnostní přístup. Vše ostatní je trestuhodná slepá servilita aroganci moci, která nemá dostatek intelektuální kapacity pro objektivní posouzení situace a není proto schopna identifikovat opravdové zdroje a možné projevy reálného nebezpečí. Pokračující hra na "darebácké" státy je pouze zavádějící.

Čili už žádné trapné blamáže jako setkání Atty na Ruzyni. Prosíím.

Šanghajská organizace spolupráce

K reálnému pochopení celkového bezpečnostního prostředí je nutno se zaměřit na novou organizační strukturu, která se ustavila jako reakce na přetrvávající unilaterální politiku současné administrativy USA. Tato malá kapitolka má zde své místo hlavně proto, že je vynakládáno mnoho energie, aby se o této organizaci nehovořilo a byla pokud možno upozaděna. Sám jsem zpracoval rozbor účelu a směřování i významu této organizace již před lety ve studii "Asijská spolupráce v širších souvislostech".

Organizace byla založena v roce 2001, přestože přípravy vedoucí k ustavení tohoto seskupení byly předloženy již v roce 1996 na konferenci v Šanghaji. Členové jsou Čína, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán. Statut přidruženého člena má Mongolsko, Indie , Pákistán a Irán, kteří však uvažují o plném členství. Je vytvářen stálý sekretariát v Šanghaji. Dle ustavující deklarace plně respektuje Chartu OSN a cíle jsou stanoveny v oblasti hospodářské a politické spolupráce, vojenské a bezpečnostní problematiky a spolupráci proti terorismu, ale i projednávání a koordinování velkých investičních projektů. Abychom si politický vliv dovedli zasadit do odpovídajícího rámce, tak je navazován kontakt se zeměmi Latinské Ameriky a s Hnutím nezúčastněných států. Nebudu opakovat pozitivní výstupy, které se již realizovaly a o kterých jsem psal výše.

Zajímavá je tendence českých médií, hlavně veřejnoprávních, ale i tzv. odborných center (např. CESES při Univerzitě Karlově nebo nové a aktivní Asociace pro mezinárodní otázky), které se snaží existenci této organizace opomíjet a její vliv bagatelizovat. Je škoda, že pseudoidelogie má u některých absolventů vojenských škol stále takový silný a přežívající vliv. Pak zelená barva mozku neumožňuje reálný pohled na stav a pestrost barev světa. Bohužel na místě je závěr, že jsou tyto organizace dobře placeny - aby mlčely. Jen tak jim klepou na rameno představitelé FBI či CIA. Mezinárodní politický vývoj však postupuje velice rychle i bez pochopení českých specialistů na servilitu. Pokud česká diplomacie a odborná centra zůstanou pasivní a bez vlastní invence, zůstanou zákonitě bez jakéhokoliv významu.

Naše odpovědnost na závěr

Poslední odstavec jsem uzavřel tím, že skončíme bez jakéhokoliv významu. Podíváme-li se však do minulosti, nebylo tomu bohužel tak. Svět se změnil v devadesátých letech. Nastupovalo období důvěry, spolupráce a hromadného odzbrojování. Svět již nebyl bipolární. A přece v našem čecháčkovském prostředí jsme rychle začali hledat "nepřítele za obzorem" a někteří objevili , vlastně vynalezli "bezpečnostní vakuum". USA se staly dle Havla a jeho poradců zrádci České republiky jen proto, že Českou republiku nechtěli vzít do NATO a dávali přednost "Partnerství pro mír" jako univerzální formě bezpečnostní spolupráce. Hledali jsme nepřítele i doma (lustrace) a umožnili opět vytvoření spolehlivých, gardových příznivců - většinou převlékačů kabátů. Dávali jim dokonce i odstupňované potvrzenky NBÚ o bezúhonnosti, nakonec pod dohledem podsvětí. Nejnebezpečnějšími strukturami se staly ty, které mají bezpečnost nás všech jako povinnost. Stálé hledání nepřítele je umožněno jednodušším viděním a slouží snadnější vlastní identifikaci spolehlivosti třeba jednoduchým prohlášením. Dříve souhlasím se vstupem vojsk a nyní - souhlasím se základnami.

Dost se "nám" toho podařilo. Humanitární bombardování je mezinárodní český termín jako Čapkův robot nebo ruský Sputnik. Robot i Sputnik znamenali ale pokrok. Humanita v Srbsku znamenala zkázu. Vypůjčím si podstatu této filozofie od Alexandra Tomského, který v polemice s jiným nazíráním Luboše Zaorálka píše:

"je možná zaslepen ctností, a to původně ryze individuální, křesťanskou ctností lásky a proto zlo nechápe." .. "Chiméra světové rovnováhy je jako pacifismus, prostě chiméra. A její protagonista by měl být jako jediný křesťan předložen lvům".

O Zaorálkovi jsem již psal a myslím, že by si za svoje hledání cesty k usmíření to předhození zasloužil. Když už ne lvům, tedy mediím - přijde to nastejno.

Nenechávejme však vše na panu Tomském. I zpráva o stavu země Centra pro sociální a ekonomické strategie (CESES) UK nám dává vizi světového konfliktu, neboť "nelze předpokládat že odejdou (islámští radikálové) ze scény bez ozbrojené srážky". Zpráva "odborníků" používá dokonce termín "islámští věřící".

Tento nepřítel není dostačující a tak nám "po lopatě" analytici Asociace pro mezinárodní vztahy Pavel Přikryl a Eva Palatová horují pro rakety a již se nezabývají nějakými "darebáky" ale jdou přímo na věc.

Nedopustí "americko-ruskou rovnováhu odstrašení", čelí "útoku Ruska" určují "předpokládané trasy letu ruských raket" a že "americká protiraketová základna je příležitost pro ČR". Nic o nutných rusko-amerických konzultacích i v oblasti raketové obrany ani o připravované obraně NATO ve spolupráci s Ruskem. Nic ani o tom, že americké rakety používají ruské motory a pochopitelně i servis. Doporučuji celou analýzu k přečtení. Je to síla - takto protirusky produkovaná propaganda byla snad naposledy prováděna Jakešovými komsomolci proti Gorbačovi na konci osmdesátých let.

AMO - Pavel Přikryl, Eva Palatová: Americká protiraketová základna: příležitost pro ČR ZDE

Teroristický úder na N.Y.C. narychlo vrátil atmosféru do počátku devadesátých let. USA si uvědomily svou slabost a závislost na aktivní spolupráci s ruskou rozvědkou a společném postupu proti terorismu. V Česku se nikdo nechtěl vrátit i k naší odpovědnosti za změnu atmosféry. V den útoku jsem napsal do Práva článek pod nadpisem "I my máme svoji odpovědnost". Článek vyšel ale pod změněným názvem "Obranou je spolupráce zpravodajských služeb" Ano, o tom byl. Ale také o naší odpovědnosti za změnu politické atmosféry, za kterou musili Američané zaplatit svou cenu. Pozor, současné tendence na ministerstvu zahraničí, ale i v akademické komunitě směřují opět k něčemu podobnému. O médiích už snad raději nemluvím, i když jejich role nebyla a není zanedbatelná. Válka zítřka je i válkou o myšlení a důvěru občanů. Psali to přece v novinách, nebo ne?

Rozpad "Osy zla" není výzvou k hledání nového náhradního nepřítele. Nyní je o odpovědnosti za svět v reálném prostředí, které spoluutváříme. I my.

Vytisknout