Tradiční izolacionizmus, který měl vždy větší stoupence v republikánské straně, se zdálo, že byl ukončen vstupem USA do prvé světové války a Wilsonovou iniciativou o založení celosvětové organizace Společnosti národů. Nepovedlo se a Američané se rozhodli raději se věnovat svým věcem a zůstat doma a sami nakonec do této organizace nevstoupili. Ten jejich domov nebyl sice již tak malým od dob Jamese Monroea z přelomu osmnáctého a devatenáctého století, kdy oznámili v té době ještě mocné Evropě, že Ameriky jsou jejich záležitostí.

Druhá světová válka a veškeré dění po ní zná již USA jako předního a stabilního světového činitele disponujícího s nesrovnatelnými mocenskými prostředky. Element moci byl rozhodujícím faktorem i v nedávné bipolární rovnováze, kdy vzájemná atomová hrozba byla základem určité co-existence. O b a v a byla tak stabilizujícím faktorem v mezinárodních vztazích. Rozpadem bipolárního světa se změnilo i toto bezpečnostní prostředí a zdálo se, že nastupuje období spolupráce a koordinace vzhledem k novým problémům, které právě tuto spolupráci nutně vyžadovaly. Okolností vnucené překvapivě i proti původnímu stanovisku USA, jako byl rozpad Jugoslávie bez zajištění nutných podmínek, rozšíření NATO v zájmu narušení této dokonce globální spolupráce vedlo k negativnímu ovlivnění tohoto prostředí.

Již v této době byl individuální i organizovaný terorizmus hlavním nebezpečím pro stabilitu. Je známu, že proti individuelnímu teroru není obrany. Plánovaná, cílená, koordinovaná akce velkého rozsahu, vyžadující dlouhodobou přípravu, velké množství zúčastněných osob, má však jedinou účinnou obranu - operativní protiteroristický systém společnou koordinovanou zpravodajskou spoluprací, která ale předpokládá důvěru. Devadesátá léta tuto šanci dala. Překvapivě zvláště Spojené státy se o ni nechaly připravit v zájmu, jak zhodnotil býv. německý min. zahraničí Genscher "nápravy důsledků prvé světové války", Tam, kde spolupráce by měla být nejefektivnější z hlediska boje proti terorizmu, to je s Ruskem, se začal hledat nepřítel a tak došlo krátce před 11. zářím k symbolickému vyhošťování "padesátek" zpravodajských důstojníků, kteří spíše měli pracovat spolu proti skutečnému a společnému nepříteli - terorizmu. Dnes již je jasné, že to bylo velice chybné gesto. Přirozená okamžitá reakce po útoku na New York vyjádřila konečně odborný a odpovědný přístup. "Amerika byla ve válce" a místo předpokládaných sofistikovaných zpravodajských prostředků a podpory jakékoliv možné spolupráce se subjekty které nejenom mají kapacitu ale i vůli, použila tradiční mocenský prostředek - sílu. Ta mohla mít svoji funkci, ale ve velmi omezeném časovém prostoru. Nyní se dostávám k podstatě rozboru nové situace.

Bush's State of the Union mesaage" se změnil na "State of War Address" ve které chybí právě to hlavní co Amerika a v podstatě celý svět potřebuje - nutnou spolupráci při vytvoření a zajištění podmínek důvěry. I přes události 11. září stále je obtížné pro Američany si uvědomit, že sice jsou velmocí číslo jedna, ale také nejméně bezpečnou zemí. Vojenský potenciál totiž na své místo při zajištění bezpečnosti svých občanů již rezignoval. Došlo tak k překvapivým změnám při posuzování mezinárodního prostředí, kdy základem bezpečnosti se stává ne síla, ale s l a b o s t . Má totiž jako jediná v dnešním světě univerzální charakter nehledě na dřívější dispozice jednotlivých států.

Je proto na místě právě pod tímto úhlem se podívat na projev prezidenta Bushe. Jeho celkové zaměření vyvolává u člověka znalého věci obavu. Reflektuje a podporuje silné nacionální cítění, které je pochopitelně velmi rozjitřeno, dostává jako jediné hluboké ocenění. "My" jsme ve válce, "my" vítězíme "naše" věc je spravedlivá a vše co konáme je správné. Toto sebeuspokojení prezidenta, které dnes není možné nalézt u jiného představitele, vedlo samozřejmě k tomu, že není nutno se ani zmínkou dotknout role, funkce a pozice OSN stejně tak NATO a EU, ani kategorie kterých se terorizmus nejvíce týká, jako jsou lidská práva, nebo tak obtížně vybudován mechanizmus jako je mezinárodní právo. V této situaci nebylo možné se zmiňovat ani o celosvětových problémech jako je světová chudoba, základní lidské potřeby, celosvětový vývoj a problémy životního prostředí. V situaci, jak bylo výše naznačeno, je to nejenom nevhodné, vůči snaze všem spojencům, ale i nezodpovědné, protože Američané nejsou v posici se sami bránit, natož bránit celý svět tím méně vytvořením nových mírových sborů.

Jsme seznamováni s ideou americké spravedlnosti, neboť "naše" síly daly na vědomí světu, že nepřítel nemůže uniknout a skrýt se před "naším" právem. Všem má být zřejmé, že toto právo má větší váhu než právo mezinárodní, nemluvě ani o právu národních států. USA definuje nepřítele, cíle i stanoví prostředky. Svět je informován, že Amerika bude jednat a nemá potřebu konzultace. Sebejistota ve vlastní neomylnost, spravedlnost a vyjimečnost je základem fundamentalizmu. Nasměrování vlastenectví tak velkého národu se stále rodícím se národním uvědoměním a sebevědomím vede k podnícení nacionálních prvků. Navíc Bůh je nám blízký.

Americký izolacionalizmus dával přednost vlastním věcem před problémy světa. To je již dávná minulost překonaná dějinným vývojem. Svět i v období neantagonistického rozložení má a bude mít řadu problémů k řešeni, které jsou nemyslitelné bez spolupráce států a to i v institucionální formě jako je OSN, OBSE apod. s použitím ustanovení mezinárodního práva a různých opatření důvěry. To není o síle. To je o profesionalitě a odpovědnosti. Amerika se nemůže stát superizolacionalistickou zemí, která oddělí, jak nám naznačil prezident Bush problémy světa od světa a bude jednat také v jeho zastoupení v rámci své vůle či práva.