Washington chce, aby se NATO stalo globálním četníkem, protože Irák dokazuje, jak omezená je americká vojenská moc. Po porážce v nedávných kongresových volbách v USA potřebuje prezident Bush vymyslet způsob, jak odejít z Iráku, a hledá někoho, kdo by Americe pomohl sdílet jeho mezinárodní břemeno.

Pokud Spojené státy se po fiasku v Iráku stáhnou do sebe, vznikne zřejmě na Blízkém východě mocenské vakuum, které bude muset vyplnit Evropa. Avšak bude mít Evropa politickou vůli do tohoto prostoru vstoupit? Kde jsou hranice evropské bezpečnostní politiky? A má instituce k tomu, aby dokázala zajistit svou vlastní bezpečnost před globálními hrozbami?

Jaké jsou tedy dnešní hrozby?

Zaprvé existuje hrozba hospodářské konkurence, která přichází z Indie a z Číny, dále hrozba globálního oteplování, hrozba rozšíření infekčních chorob, hrozba šíření zbraní hromadného ničení i hrozba terorismu. NATO bude podle Američanů muset být rozšířeno, například o asijské státy, jako je Austrálie, Japonsko či Jižní Korea, možná i Indie, Brazílie a Jihoafrická republika.

Potíž je, varuje François Heisbourg, vlivný hlas z francouzského obranného establishmentu, že jakmile by se členy NATO staly země jako Japonsko či Austrílie, země jako Čína budou mít dojem, že se je Američané snaží prostřednictvím NATO obklíčit.

Evropané však nechtějí, aby se jejich Severoatlantické společenství stalo nástrojem americké politiky pro všechno od klimatických změn až po zadržování Číny. O tomto tématu se v Rize hovořit nebude. Namísto toho se však bude hovořit o Afghánistánu -- situaci tam zvládnout vypadá nyní nemožné -- a i tak se NATO zglobalizuje zadními vrátky.

Heisbourg konstatuje, že NATO na Afghánistán nestačí: "Budoucí historikové se budou zajímat o tom, proč se NATO začalo angažovat v tomto velmi ambiciózním projektu stabilizace rozpadlého státu."

NATO podle Heisbourga se snaží vytvořit v Afghánistánu vojenský rámec pro nevojenskou činnost státu. O to se pokoušeli Rusové v Afghánistánu v letech 1979 -- 1989. Sověti se to pokusili udělat s asi 110 000 vojáky. To, co se nepodařilo se 110 000 ruskými vojáky, se sotva podaří se 40 000 vojáky NATO.

Vojáci NATO se v Afghánistánu snaží spojovat boj proti Talibanu s mírovými akcemi ve vesnicích. Je to aktivita, pro jakou NATO opravdu nevzniklo. Lidé v Afghánistánu vidí vojáky NATO jako záruku bezpečnosti. Zároveň od nich očekávají, že jim budou stavět silnice, školy, kliniky.

A proti místnímu povstání se nedá vojenskými prostředky vyhrát. NATO si v Afghánistánu jen kupuje čas a doufá, že se vládám podaří dosáhnout smíření mezi bojujícími stranami.

Kupovat si čas, to je velmi malý výsledek. Jenže klasické válečné konflikty už neexistují. Co má tedy NATO v budoucnu dělat?

Generál Sir Rupert Smith, bývalý náměstek velitele sil NATO v Evropě, poukazuje na to, že doba tzv. "průmyslových" válek pominula. Dnes se vedou války "mezi lidmi", a válka "mezi lidmi" se vojenskou silou nedá vyhrát. Vojenské síly je nutno použít k vytvoření podmínek, v nichž dosáhnete svých politických cílů jinými prostředky.

Znamená to tedy, že pojmy jako "vyhrát válku" či "prohrát válku" zastaraly a dnes může armáda usilovat jen o stabilizaci. Vojenskými prostředky nelze ve válce zvítězit.

Carl Bildt, zvláštní velvyslanec EU pro Balkán v devadesátých letech, varuje, že ani NATO, ani EU nejsou na dnešek vůbec řádně připraveny. Přitom schopna vývoje je Evropská unie daleko víc, protože se zabývá politickými, sociálními a hospodářskými otázkami. NATO je čistě a omezeně vojenská organizace. Je to svou podstatou organizace zastaralá.

Podle generála Smithe je potenciálně EU velmi schopná řídit úspěšné konfrontace a vyvolávat konflikty. Má totiž soudnictví, ekonomická ministerstva, peníze, a tak dále. A má potenciální demokratické struktury, takže lze její akce legitimovat. Je to ale dosud nerealizovaný potenciál.

Nestaví se však Washington s velkým podezřením vůči nezávislému vojenskému křídlu Evropské unie, které by se mohlo stát alternativou k NATU?

Constanze Stelzenmüller zdůrazňuje, že Američané po Iráku se ohledně evropské obrany obrátili o 180 stupňů a rozhodli se, že je evropská obrana dobrá a nikoliv špatná věc.

Američané si totiž uvědomili, že Evropané, v důsledku pomalého růstu Evropy, vysoké nezaměstnanosti, stárnoucího obyvatelstva, nikdy nezvýší vojenské rozpočty natolik, aby byli schopni zmodernizovat své armády jako samostatné evropské národy. Evropská unie má jedinou šanci, jak se vojensky zmodernizovat, pokud dá své finanční zdroje dohromady a bude se integrovat, specializovat, sdílet své zdroje. A Washington dospěl k názoru, že by mohla mezi NATO a evropskou obranou být dělba práce. Například regionální.

V současnosti vznikla pragmatická atmosféra sbližování mezi Amerikou a Evropou, která je důsledkem selhání. A to selhání na obou stranách, protože Američanům se nepodařilo vyhrát uplatněním tvrdé vojenské moci v Iráku a protože Evropská unie selhala s uplatněním měkké moci v Kosovu -- tam došlo v dubnu 2004 k pogromům -- a při pomoci asijským národům postiženým v prosinci 2004 tsunami.

Chce-li však Evropa pokročit se svou vojenskou mocí, musí si ujasnit, co chce a jak to chce udělat.

V Bosně se evropským armádám opravdu podařilo situaci stabilizovat. Milion uprchlíků se navrátilo do svých domovů. Vraždění se tam nebude opakovat. Složitější situace je v Kosovu.

Podle Carla Bildta by se Evropa měla zaměřit na "blízké zahraničí", ale neměla by se zabývat primárně vojenskými kroky. Důležitý je proces postupného zaangažovávání jihovýchodní Evropy, východní Evropy, ale prostřednictvím politiky, diplomacie a hospodářství, a to nakonec i na Blízkém Východě. V určitých případech je potřeba užít i vojenských prostředků. Jako to Evropa udělala v Libanonu.

Na Blízkém východ nemohlo zasáhnout NATO, protože arabské státy v okolí Libanonu okamžitě konstatovaly: "Ne, NATO, to se rovná USA. NATO plní americkou zahraniční politiku, podporuje Izrael nevyváženým způsobem, my tady NATO nechceme." Proto bylo jednodušší vyslat do oblasti vojska OSN, což byla vlastně vojska jednotlivých evropských zemi.

Mezinárodní nepopularita NATO je silným argumentem proti návrhům, že by se NATO mělo stát globální organizací. Nevadí ale Američanům a Izraelcům, že Evropané hlídkují na izraelských hranicích?

Podle Elizabeth Pondové změněná situace, kdy USA prohrály v Iráku a Izrael dostal pěstí v Libanonu letos v srpnu, vytvořila novou situaci. Izrael i USA nyní vítají pomoc odkudkoliv -- včetně od Evropské unie -- i když v minulosti nechtěly Spojené státy, aby Evropa zasahovala na Blízkém východě, což bylo americké území.

Evropané se obávají Blízkého východu a nechtějí se tam angažovat. Ale americká pověst je na Blízkém východě tak poškozena, že Evropa -- a OSN se nové roli v této oblasti nemůže vyhnout. Evropa, protože se neúčastnila na invazi do Iráku, má nyní možnost dát dohromady nový kompromis na Blízkém východě, jehož součástí by byl Írán, Sýrie, palestinská otázka -- to je kontext pro vyřešení problémů v Iráku -- a také Libanon.

Pokud by se konflikty na Blízkém východě zostřily, uprchlíci půjdou do Evropy. Evropské etnické komunity zatrpknou. Blízký východ je pro Evropu "blízké zahraničí" -- není to pro Ameriku. Ale co nestabilita na území bývalého Sovětského svazu?

Podle Carla Bildta je nejnebezpečnější Kavkaz: Čečensko, Gruzie, Arménie a Ázerbajdžán. Rusko přitom odmítá jakoukoliv vnější intervenci. EU by se musela chovat velmi rozhodně, aby dokázala přesvědčit Kreml, že je ve společném zájmu všech vyjednávání, ne destabilizace. Ale EU by byla pro Kreml daleko přijatelnější než NATO. Evropa by měla myslet strategicky.

Svět nyní někde vojensky zasahuje každého půl roku. Intervence ve snaze zachovat mír ve stále nestabilnějším a provázanějším světě bude i v budoucnu hlavním způsobem jak zachovávat mír. Takže jestli bude důsledkem fiasek v Iráku a v Afghánistánu, že státy nebudou chtít zasahovat do konfliktů, svět bude ještě daleko nestabilnější, než byl dosud. Evropa se bude muset od samého začátku zaměřovat na prevenci konfliktům a na budování institucí ve státech, které selhaly, dříve, než se úplně rozpadnou.

Existuje ale další věc. Nikdo si už nemůže dovolit udržovat velké armády. Američané sotva dokáží udržet v Iráku. A Evropané mají statisíce vojáků a přesto jsou schopni jich vyslat do pole maximálně desítky tisíc.

Evropa si nemůže dovolit platit takové množství vojáků, jaké si mohou dovolit vydržovat státy jako Bangladéš či Indie. Podle Heisbourga není vyloučeno, že si průmyslové země budou pro své vysoce profesionální armády, najímat řadové vojáky z jihoasijských zemí. Pokud nyní má Evropa v Indii call centra, není vyloučeno, že bude z Indie v budoucnosti používat i mírové sbory.

Jestliže se bude EU snažit vyrovnat se NATU a "zasahovat všude", selže. Legitimita Evropské unie závisí na tom, jak pružně bude EU dokázat využívat své měkké moci i vojenské moci ve věku, kdy už nejde o to, být schopen vyhrát tradiční válku tradičními vojenskými prostředky. Irák a Afghánistán nás naučily dávat si pozor na pokusy vyhrát drtivou vojenskou mocí. Civilnější přístup Evropy nabízí lepší šanci na podporu míru a stability.

Kompletní analýza v angličtině ZDE