Pákistánská policie mu nijak nepomohla Tak Bokhari přivezl svou rodinu do Británie, do města Grimsby a do tří dnů po svém příjezdu v září 2003 požádal o politický azyl.

Britské úřady jeho žádost odmítly. Argumentovaly, že Bokhariově rodině poskytne ochranu pákistánská policie. Bokhari se odvolal prostřednictvím různých právníků, ale reakcí britských úřadů byla policejní razie při úsvitu v červnu 2005, kdy byla celá rodina umístěna do deportačního střediska.

Tou dobou jsem se o případ Bokhariovy rodiny začal zajímat já, píše labouristický poslanec Austin Mitchell v deníku Independent.

Podařilo se mi vyreklamovat rodinu z deportačního střediska, vrátili se do Grimsby a já jsem začal připravovat argumentaci na jejich obranu.

Všechny čtyři Bokhariho děti, ve školách v Grimbsy, byli vzorní žáci. Rodiče se stali členy školské správy, byli to vzorní občané a všichni je měli rádi. Ministr pro imigraci McNulty odpověděl, že to je sice všechno moc krásné, ale jejich věci to nijak neprospívá. Odmítl také veškeré mé důkazy o Pákistánu a o tom, jak nebezpečné by bylo pro ně se vrátit, i když jsem pak od jeho podřízeného omylem dostal interní informaci, z níž vyplynulo, že dokumenty psané v urdštině nebyly pro státní úředníky vůbec přeloženy do angličtiny. Možná pan ministr umí urdsky, ale spíš bych myslel, že se na ty dokumenty vůbec nepodíval, píše Austin Mitchell.

V říjnu 2006 oznámil nový ministr Liam Byrne, že Bohkariho rodina bude z Británie deportována. Odmítl se se mnou setkat, ale já jsem na setkání trval. Chtěl jsem s ministrem hovořit o přistěhovaleckých mladých lékařích v Británii. Požádal jsem o schůzku v červnu 2006.

Došlo k ní v prosinci 2006. Ministr Byrne "přišel pozdě, vypadal, že ho věc nesmírně nudí, a odešel předčasně." To jsem o schůzce napsal do parlamentního časopisu. Neměl jsem to dělat.

Druhá ranní razie proti rodině Bohkariů se konala 9. ledna 2007 v šest hodin ráno. Proti žadatelům o azyl se používá těchto razií běžně. Jsou zlovolné a kruté, ale je to dobrý způsob, jak chytit děti, než odejdou do školy. Veřejné protesty přiměly na Novém Zélandě v roce 1984 labouristickou vládu, aby ranní razie proti imigrantům zakázala. V Británii Blairova sociálnědemokratická strana používá těchto nájezdů každý den.

Paní Bohkariová zatelefonovala přítelkyni, ale telefon byl vypnut. Přítelkyně přišla k jejich domu, ale nebylo jí s rodinou Bokhariových dovoleno promluvit, policie je odvlekla. Bokhario hlasitě protestoval a museli ho fyzicky "zkrotit". Sousedi byli šokováni -- rodina je v ulici populární a nelíbil se jim hluk.

Bokhari je diabetik, ale na policii si to nikdo nezkontroloval a když upozorňoval policii, že potřebuje inzulín, nikdo mu to nevěřil. Inzulín zůstal v ledničce. Do vazebního střediska, bez jídla a bez inzulínu, byli dovezeni v 18 hodin téhož dne. Následujícího dne Bokhariho odvezli, doufal jsem, že na léčení, i když rodině nebylo sděleno, kam ho vezou, a až za tři dny byl do vazebního střediska vrácen s mnoha pomhožděninami.

Konečně se mi podařilo setkat se s ministrem Liamem Byrnem, který se měl se mnou sejít před ranní razií a nyní potřeboval alibi. Vysvětlil jsem mu, že děti z Bokhariho rodiny jsou malí Angličané a neměli by být odesláni do cizí země.

Byrne chladně naslouchal, přislíbil, že o případu bude uvažovat. Týden mi v obavách telefonovali Bokhariové s tím, že je mají deportovat do Pákistánu letadlem dne 22. ledna 2007 ve 20.25. Byrnova kancelář mě ujistila, že je to formalita a že se deportace neuskuteční, pokud nedal ministr poslední slovo. Řekl jsem to rodině a ti tomu uvěřili, stejně jako já. Velká chyba.

22, ledna v poledne mi zatelefonoval nejstarší syn. "Dnes večer ve 20.25 nás deportují." Telefon se odmlčel. Později zatelefonovala paní Bohkariová, že všichni dostali pouta a byli odvezeni na letiště do Heathrow. Okamžitě jsem se obrátil na ministra. Není přítomen. "Kdo řídí tohle ministerstvo?" Jeho tajemník mi řekl, že ministr o věci dosud nerozhodl, a slíbil, že se mnou pojede na Heathrow. Poslední hovor byl z letadla. Bokari křičel, paní Bokariová a všechny děti plakaly. Letadlo odletělo ve 20. 25.

Ministerstvo poslalo fax, že ministr rozhodl, že bude rodina deportována, až ve večerních hodinách, kdy byla moje kancelář už uzavřena, a email jsem od něho dostal až následujícího dne. Chytře zařízeno, O tři dny později dorazili Bokhariové do Lahore, jejich dům byl pomalován křesťanskými kříži a v domě bydleli squatteři.

Je zjevné, pokračuje poslanec, že Úřad pro kontrolu imigrace nikdo neřídí a jeho pracovníci si dělají, co chtějí, aby se počet deportací co nejvíce zvýšil. Ministr s tím souhlasí, poslancům lže a předstírá, že jim naslouchá, nic ale nedělá. Možná traumatizace dětí je poučí, aby do Británie už nejezdily, až vyrostou.

Možná, že Labouristická strana dostane hlasy od té spodiny, která zahltila internetové stránky deniku Grimsby Telegraph sprostými útoky proti jejich měkkému, imigranty milujícímu, geriatrickému, pitomému poslanci. Možná, že pro Labouristy bude nyní hlasovat daleko více fašistů, namísto všech svobodomyslných liberálů, které toto odradilo. Nevím. Vím, ale jak se cítím. Mám silný pocit hanby.

Některé nedávné deportace z Británie

• V srpnu 2005 byla deportována Věra Kačepa a její čtyři děti z Malawi.
• V únoru 2003 se v deportačním středisku oběsil na tkaničkách od bot Michail Bodnarčuk, 42, den předtím, co měl být deportován na Ukrajinu.
• Hussein Nasseri, homosexuální žadatel o azyl z Íránu, se v červnu 2004 zastřelil ve svém autě v Eastbourne. Bylo mu odmítnut azyl, navzdory tomu, že svědčil, že bude usmrcen, pokud se vrátí domů . V Íránu je homosexualita zákonem zakázána a trestá se smrtí.

Podrobnosti v angličtině ZDE